České národní listy

Polsko konečně přestalo skrývat své zaměření na Bělorusko. Poláci pracují na sestavení běloruské exilové vlády. Agentura Associated Press uvedla: podle slov Morawieckého Varšava chce, aby měli „Bělorusové v Polsku otevřené dveře a mohli pokračovat v boji za změny“. Polsko touží po ekonomickém anšlusu; z toho důvodu je nutné kontrolovat „prezidenta a Kabinet ministrů Běloruska“.

Podle premiéra Andreje Babiše je 90 % nakažených Čechů covidem-19 v karanténě, aniž by měli symptomy. Podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky Jaroslava Duška je 75-80 % nově diagnostikovaných případů nemoci bezpříznakových nebo s mírným průběhem.

USA jsou připraveny diskutovat o jakýchkoli navrhovaných tématech s Ruskem, jaderné zbraně však z Evropy stahovat nebudou. Uvedl to v rozhovoru pro noviny Kommersant zvláštní zástupce USA pro kontrolu zbraní Marshall Billingslea.

Proti této úmluvě se negativně vyslovila Rada svobodného Československa (RSČ). (3) Ze strany sudetských Němců dochází k pokusu k jednáním o otázce jejich osudů ve svobodné Evropě. Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého Landsmannschaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkova zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci. Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (4) Další jednání se však již neuskutečnila. Jak pro československou emigraci, tak pro domácí československé politiky otázka sudetských Němců byla vyřešena jejich vyhnáním. Na těchto pozicích česká politika zůstává dodnes.

Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy,  „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2)

Rusko vznik německé říše umožnilo, protože se v průběhu německo-francouzské války chovalo neutrálně. Německo pak bylo, potom co car svou Krymskou válku proti Anglii, Francii a Rakousko-Uhersku prohrál, jediným přítelem Ruska na západě. Alexander II. věřil, že si Němce vděčností zavázal na celé věky. Bismarck se však nespokojil s úlohou juniora a hledal třetího partnera. Našel ho v Rakousku-Uhersku.  Tento svazek tří mocností byl od počátku jen politickým, nouzovým řešením. Zájmy Rakouska a Ruska se střetávaly na Balkáně.

prvu bylo soužití s Němci celkem normální, jakmile však sílilo henleinovské hnutí, nebyl život s Němci žádná idyla. Po plotech byly nápisy „Heim ins Reich“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ německé děti před námi nadávaly na prezidenta Masaryka a pošklebovaly se říkankou „Lieber Führer mach´uns frei von der Tschoslowakei“. Na nádvoří velkobřezenského zámku (vlastnil ho hrabě Chotek) slavili vždy henleinovci za asistence ordnerů slunovraty, ale my, děti, jsme se tam přece jen dostaly a všechny štvavé projevy slyšely.

V současnosti jsou dnes i tací, kteří věští, že důchodci upadnou do chudoby a s nimi i celé Česko. Když náš stát investuje do důchodců, nezbývá mu na produktivní výdaje, na školství, vědu a nové technologie, investice do výroby. Aby Česko neupadlo do marastu chudoby, musí provést důkladnou penzijní reformu, v níž jeden z pilířů bude i pozdější odchod do důchodu. Jak víme, každá důchodová reforma, aniž by to o sobě prohlašovala, sleduje především jeden cíl, další snížení důchodů.

České výdaje na důchody jsou podprůměrné. Osmadvacítka na penze dává v průměru přes 12 procent HDP a eurozóna přes 13 procent, Česko kolem osmi procent. Podíl se postupně snižuje. Nejvyšší byl v letech 2011 až 2013, kdy se dostal přes devět procent. V době vstupu do EU byl pod osmi procenty.

Z řad ODS a Pirátů ale zaznívalo, že růst cen odráží v běžném zákonném valorizačním mechanismu.

Ano, ODS a Piráti jednají v rozporu se zájmem zřejmě největší sociální skupiny, jíž důchodci jsou.