České národní listy

Současná vláda prokazatelně o teorii omezené racionality lidského jednání nikdy neslyšela. Jinak by věděla, že je nesmysl prohlásit se za majitele pro všechny závazné pravdy a z moci úřední označit všechna jiná stanoviska za dezinformace ohrožující jednotu společnosti. Jistě se shodneme na tom, že tento zlozvyk je s fungováním demokracie neslučitelný, neboť ten, kdo neochvějně zná celou pravdu, již nepotřebuje žádnou diskusi, žádnou opozici, žádné hledání řešení nejméně špatného.

… Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

Nicméně premiér Petr Fiala říká, že „Pokud nebude Putin na Ukrajině zastaven, bude jeho armáda jednou na našich hranicích. Nejdříve zřejmě v Pobaltí, pak ale brzy i v Česku.“ Neříká tím vlastně Fiala, že obrana východního křídla NATO by Rusko nezadržela?

Ministr zahraničí v exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně Jan Masaryk pravidelně promlouval během války v rozhlase. Jeho slova se stávala cennou posilou pro obyvatele porobených českých zemí. Na vyhlazení Lidic Jan Masaryk reagoval takto: „Byl jsem svědkem způsobu, jakým Amerika přijala zprávu o smrti kata Heydricha a o tragédii Lidic. Potřebuji jen dodat, že mi americký státník řekl: „Nejsem si zcela jist, co přispělo víc k posílení odhodlanosti amerického lidu v této válce, zda Pearl Harbor anebo Lidice.“

Pod hranici chudoby se podle Člověka v tísni propadl již milion českých domácností, další půlmilion podle odhadů čeká stejný osud v následujících měsících.

Víra v úspěch politiky appeasementu, které bylo Československo obětováno, trvala jen krátce. Brzy vypukla válka, přetěžká druhá válka světová. Mnichovanská politika byla přehodnocena a Československo, dík druhému odboji doma i za hranicemi a předvším dík diplomatické misi neúnavného prezidenta Edvarda Beneše,  vyšlo z ní po boku vítězných mocností.  S pocitem satisfakce za utrpěná příkoří, s hrdostí na prokázanou rezistenci národa v odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách.

Řada českých lidí přišla o život, když se postavili na odpor ordnérům...

Všechny české muže, kteří pracovali u ČSD, strýce také, odvezli Němci do Magdeburku a zavřeli je do vězení.

Ve dvě hodiny v noci přijela jako posi­la ještě jedna rota. Už od jedné v noci byl klid, jen občas se ozvalo Heil, nebo zpěv Wacht am Rhein. Vojsko si zřídilo bivak před hotelem Geier a část četníků též nocovala venku.

Na rozdíl od nevstřícné šlechty, finanční sbírky na školu byly i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.