České národní listy

Z odpovědi Andrassyho: „…klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů  rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.

Článek o skandálním vyznamenání banderovského nacisty v kanadském parlamentu s ovacemi ve stoje jsme uveřejnili 25. září. Kanadská veřejnost se proti tomuto skandálnímu aktu vzbouřila a vyžádala si nápravu… Jestlipak jim dojde, že celý dnešní ukrajinský režim je jen pokračováním genocidního banderovského nacizmu z 2. světové války?

„Šeptem a potichu, ale přístup východní Evropy k válce na Ukrajině se začíná měnit ve prospěch Ruska, nebo se alespoň vzdaluje od Ukrajiny.

Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všecky složky toho, oč nyní jde, o všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekli mi to opětovně ústně i písemně, úředně a multivativně už dne 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.

Uvědomím-li si, jak hluboko poklesla úroveň našich tří posledních ministrů zahraničí, úředníků na jedno použití, jak pod ochranným pláštěm NATO a Evropy zkornatěla jakákoli samostatná politika České republiky a jak jediná iniciativa se projevuje nadbíháním těm nejdravějším tendencím v řídících centrech, pak se mne zmocňuje tíseň, že naše extrémní pravice ztrácí vědomí historických a kulturních souvislostí, a stát vede od desíti k pěti.

Uzavření dohody předcházela několikaměsíční kampaň nacistického Německa a Henleinovy Sudetoněmecké strany proti Československu pro údajný útisk tří milionů Němců v českém pohraničí. Tato demagogická kampaň, spojená s hrubým nátlakem na československou vládu a neustálým stupňováním ultimativních požadavků směřovala k vnitřnímu rozložení, mezinárodní izolaci a posléze k faktické likvidaci ČSR.

S obtížemi vycházelo podle průzkumu z prosince, zveřejněného Českou spořitelnou ve spolupráci s datovým portálem Evropa v datech a sociologickým ústavem Akademie věd 57% domácností. V červnu to bylo již 60%. A tento negativní vývoj má jistě ještě další nepříznivou dynamiku. Můžeme směle predikovat, že dvě třetiny českých domácností dnes vycházejí se svými příjmy obtížně či velmi obtížně.

ako příklad toho, jak Adenauerova justice prováděla či spíš sabotovala odhalování a trestání válečných zločinců, uvedu jeden do nebe volající případ. Jde o Ericha Ehringera (1910–2004), velitele Sonderkommando SS, zvláštní jednotky SS, pověřené likvidováním nežádoucích osob (Židů, komunistů, Rómů ap.) v týlu východní fronty, v Pobaltí, ve středním Rusku a Bělorusku. Přestože měl na svědomí tisíce vražd, po válce se sedm let skrýval pod cizím jménem, ale od roku 1952 ani to již nepovažoval za nutné a vedl, jak uvádějí dokumenty, „pohodlný život“. Teprve v roce 1958 byl zatčen a vyšetřován za zločiny, kterých se dopustil za války (od těch prvních již uplynulo bezmála 20 let, od konce války 13). V roce 1961 mu soud dokázal jen účast při zabití jednoho tisíce a čtyřiceti pěti židů v Dvinsku v Litvě. Ve skutečnosti počet všech jeho obětí byl mnohonásobně větší. Ale kdo by byl s to všechny jeho válečné zločiny zdokumentovat? Soudci věrni římskému právu vyžadovali důkazy. Sama funkce obžalovaného a její popis nestačily. Přestože Norimberský soud NSDAP, Gestapo, SS, SA a další nacistické organizace prohlásil za zločinecké, Adenaerovy soudy se tímto rozhodnutím neřídily. Ehrlinger, jehož horlivost a krutost byla příslovečná, byl odsouzen k dvanáctiletému žaláři, ale odseděl si jen 4 roky – za jednoho dokázaného zavražděného tedy ani ne půldruhého dne. Podle původního denacifikačního zákona za jednoho zabitého byl stanoven trest 6 měsíců vazby. Kdyby soud tento trest uvalil na všechny Ehrlingerovy vraždy, musel by sedět víc než 500 let. Soud ho však kvůli zdravotním potížím předčasně propustil, ale – kupodivu – zázračně se zotavil a dožil se požehnaného věku 94 let. Kdo by si vymyslel větší frašku, větší výsměch Adenaerově denacifikaci?

Známa politologička a iránska orientalistka Karine Gevorgyanová komentovala geopolitickú situáciu v Zakaukazsku po “protiteroristickej operácii” Azerbajdžanu a kapitulácii Námornej karabašskej republiky. Suverenita Arménska a jeho vedenia, ako aj možno o niečo vyššia suverenita Azerbajdžanu a jeho vedenia, je zanedbateľná v porovnaní so suverenitou regionálnych krajín, ako sú Turecko, Irán a Rusko, a ešte viac so suverenitou zjednoteného Západu. Preto akékoľvek rokovania, tak či onak, budú stále prebiehať za zatvorenými dverami, potom vlastne nie je o čom rokovať. A rozhodnutie sa nebude prijímať v Baku ani v Jerevane. Turecko sa snaží presadiť na južnom Kaukaze, pričom má doma problémy, ako napríklad pol bilióna deficitu, ktorý treba vyriešiť, aby sa zachránilo hospodárstvo krajiny. Ako sa tieto problémy vyriešia a podľa akého scenára sa bude vyvíjať vnútorný osud Turecka – neviem.

Matka i otec byli členy národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Oba měli základní školní vzdělání. Protože však v té době nebyla v místě a okolí česká škola, musel otec navštěvovat školu německou.