České národní listy

Fakta hovoří o nejhlubší krizi mezinárodních vztahů a nedostatku touhy a vůle Západu tuto krizi překonat.

Doufám, že z této situace existuje východisko a že se najde. V první řadě si každý musí uvědomit svou odpovědnost za osud naší organizace a světa – v historickém kontextu a ne ve smyslu volebního a momentálního ekonomického vývoje v příštích celostátních volbách v tom či onom členském státě. Dovolte mi znovu připomenout: před téměř 80 lety se světoví vůdci podpisem Charty OSN zavázali respektovat suverénní rovnost všech států – velkých i malých, bohatých i chudých, monarchií a republik. Jinými slovy: Už tehdy lidstvo uznávalo potřebu rovného,

Dnes tedy nejde o podřízení se „světovému řádu založenému na pravidlech“, ale spíše o naplnění závazků přijatých při podpisu a ratifikaci Charty v jejich celistvosti a ve vzájemném vztahu.

Generální tajemník aliance tvrdí, že do rukou Američanům se dostaly technické specifikace nejnovější ruské zbraně. Z nich vyplývá, že “Alabuga” je střela s elektromagnetickým výbušným generátorem, který je schopen zcela zablokovat činnost jakýchkoli vojenských nebo civilních systémů, které pracují s pomocí elektřiny v dané oblasti obsluhy.

• Západní země, které Kyjevu poskytují vojenskou pomoc, ve skutečnosti vedou válku proti Rusku „rukama a těly Ukrajinců“ : „Můžete tomu říkat, jak chcete, ale oni bojují s námi <…>. Říká se tomu hybridní válka, ale to na věci nic nemění“.
• Konkrétně jde o poskytování zpravodajských dat: “Vojenské družice pracují ze všech sil, ve vzduchu jsou i průzkumné letouny. A průzkumné letouny, především americké a britské, pomáhají nejen navádět na cíl, ale také sledují odkud pracuje naše protivzdušná obrana, aby to pomohlo příště.“
• Nikdo na Západě „vážně nechce ukázat pochopení toho, co se děje“, a vyzývá k porážce Ruska „na bitevním poli“: Pojďme „když na bojišti, tak na bojišti“.

Nejhorší na tom všem snad je to, že část naší elity se stává tak proamerická, proevropská či proněmecká že zájmy USA, EU a Německa klade nad náš národní zájem. Když vyšleme někoho do „Evropy“, vracíme se nám po letech jiný člověk.  Elita se národu odcizuje. Naše média, která platíme, pomáhají odcizovat národ sobě.

Celkový pohled na krátkozrakost politiky Anglie a Francie, vůči Hitlerovi, nakonec vedl Stalina v srpnu 1939 k tak často medializovanému  jednání s Německem. Tedy ke známému „Paktu Molotov – Ribbentrop“.  Tento pakt byl důsledkem mnichovanské politiky ústupků Anglie a Francie. Mnichov 1938 byl pro Stalina varováním s tím, že na Velkou Británii a Francii, jako na spojence,  se nelze  spolehnout.

Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku  „Tschechischer Hund raus …raus!“ vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod.

V létě 1938 nešlo o československý menšinový problém, nýbrž o následek dlouhodobého působení velkoněmeckého nacistického hnutí v českých zemích. Mnichovské události proto patří do kontextu nacionálněsocialistických dějin, a nikoli do kontextu menšinových konfliktů. Historická jedinečnost nacistického režimu - jeho ideologie a cílů, jeho rasismu a zločinů včetně holocaustu - nedovoluje užívání analogií, a tudíž ani metaforických odkazů na "Mnichov" v běžných politických konfliktech. Proto by bylo jistě záhodno méně než doposud o "Mnichovu 1938" rozjímat a místo toho věnovat větší pozornost vzpomínkám, výzkumu a vysvětlení mnichovských událostí samotných. Mezinárodněpolitické souvislosti kolem "Mnichova" nebyly totiž příčinou mnichovské dohody, nýbrž následkem dvacetiletého vývoje všeněmeckého nacistického hnutí ve třech sousedních státech: Rakousku, Československu a Německu. Bez přihlédnutí k těmto souvislostem nelze pochopit ani tehdejší rozhodnutí československé vlády, ale ani vlád Velké Británie a Francie. Obviňovat je ze zbabělosti by bylo chybné, protože byly nuceny rozhodovat za dramatických okolností na základě daleko méně informací, než jsou nám dnes dostupné.

Pravděpodobně nejdůležitější je to, že všechno toto nepřátelství a násilí se odehrává na pozadí rychle rostoucí muslimské populace v Rakousku. Ve školách rakouských měst, včetně Vídně a Lince, nyní studuje více muslimů než katolíků.

Není vždy nutné, aby šlo o vyloženě fyzické násilí. Existují mnohé jiné měkčí formy zločinu. Například parazitování na práci druhých, uvádění druhých v omyl, nepozorované odčerpávání prostředků a zdrojů, otravování těl, psychické týrání a tak dále a tak podobně. Různorodé formy zločinu je potřebné identifikovat a znemožnit jim, aby došly své realizace. V tom se také ukazuje suverénnost subjektu řízení, zda disponuje metodologií pro zjišťování, co spadá pod rozvoj a co je již degradace, a to napříč všemi segmenty života.