České národní listy

Podle zprávy bylo izraelskou armádou zabito  41 431   lidí. Zraněno bylo více než 95 818  Palestinců.

Ale ostatním občanům lze vrátit:

1) Svobodu projevu, a hlavně po projevu, kterou nám vzal Vít Rakušan.

2) Sociální práva a jistoty. Růst reálné mzdy místo jejího poklesu.

3) Dostupnost léků a lékařské péče.

4) Důstojné důchody.

5) Finance, které proudí do zbraní na Ukrajinu. Aby směřovaly do sociální oblasti, do průmyslu, zemědělství či školství.

6) Diplomacii místo válečného štvaní.

7) Bezpečnost.

Současně však Lužičtí Srbové zjistili, že vítězné mocnosti nedbají ani jeho sedmi memorand, žádajících autonomii pod mezinárodní kontrolou, případně volné připojení k Československu. Na západní mocnosti působil tak zvaný zeměpisný omyl. Když se stanovila hranice na Odře a Nise, výhodná pro Polsko, domnívali se zástupci uvedených mocností, že jde o linii po řece Nise, vytékající z Kladska.  Poláci stanuli na hranicích Nisy, vytékající ze severních Čech. Bylo z toho jisté rozčarování a Polsko již nemělo odvahu žádat připojení Lužice ke svému státu.  Západu se již nechtělo dále ustupovat a rozšiřovat územní ztráty Německa.

Plynovod měl původně vést z Ruska do Srbska přímo přes Bulharsko. Byly už podepsány smlouvy, ale pak navštívila bulharského prezidenta delegace amerických senátorů a Bulharsko záhy poté od smlouvy odstoupilo. Velice prozíravé, že? Proto se musela volit delší cesta přes Turecko.

...v letech třicetileté války (1618-1648) zanikla téměř polovina lužickosrbského obyvatelstva a nebýt této ztráty, byl by lužickosrbský národ dnes nejméně půlmilionový.

„Pouze v případě úplné třetí světové války mezi Spojenými státy a Ruskem může stále počítat s úspěchem. To je jeho strategie,“  řekl Robert Kennedy Jr.

Porazit Rusko na bojišti je podle něj nemožné, navíc se ruský prezident Vladimir Putin těší velké podpoře Rusů.

I když tu s námi ještě chvilku Petr Fiala bude, jeho éra je definitivně za námi.

Hlavním výsledkem krajských voleb je praktické vyzmizíkování pirátských komiků. Selhávka Bartoš couvá ze scény a varuje před úhynem demokracie jako v Maďarsku nebo na Slovensku. To asi v případě, že tu jeho digitalizaci opravdu někdo nahodí.

Obecně taková rétorika může vést k tomu, že trpělivost polských vůdců může konečně prasknout a Ukrajina pak ztratí nejen svého hlavního spojence, ale má i šanci získat staronového nepřítele.

Po nástupu nacistů národnostní tlak sílil. Již od roku 1938 se nesmělo na školách učit srbsky ani náboženství. Dětem se sbírali srbské učebnice. Před jejich očima se pálily. Za pronesené srbské slovo muselo dítě za trest napsat stokrát německy „Nesmím mluvit srbsky“. 21. ledna 1941 byl Alois Andricki poprvé zatčen. Do 15. srpna 1941 byl držen ve vyšetřovací vazbě.

Na rok 1941 bylo připravováno vysídlení celé lužickosrbské inteligence na západ do čistě německých oblastí. Tomuto zabránila porážka německých vojsk pod Moskvou a obava z vyvolání masových protestů srbského obyvatelstva.

Lužičtí Srbové projevovali proti nacistickému teroru odpor, pomáhali spojeneckým válečným zajatcům, rozšiřovali informace zahraničního rozhlasu. Ještě před začátkem války se podařilo navázat styky s lužickosrbskými emigranty v Polsku a utvořit ilegální skupinu, která se pak snažila navázat spojení s polským podzemním hnutím. Skupina byla odhalena gestapem v březnu 1940, kdy byla znovu zatčena řada bývalých funkcionářů Domowiny, mezi nimi A. Krawčik, který byl odsouzen nacistickým Volksgerichtem k 15 rokům káznice. V r. 1941 bylo zatčeno několik katolických kněží, mezi nimi Dr. Beno Šołta, Jan Cyž a Alois Andricki, který r. 1943 podlehl nelidským útrapám koncentračního tábora v Dachau.

Česká pozice je ovšem složitější, protože příliš „vyčníváme“ směrem k Německu a naše strategická poloha je pro Západ mnohem důležitější než třeba takového Maďarska. Proto speciálně u nás nebudou chtít německé politické a finanční elity ztratit vliv a musíme počítat, že se to promítne do nekonečných politických a ideologických hádek podporovaných ze zahraničí.

Konečným plánem nacistů bylo vystěhovat Lužické Srby ze své vlasti do Alsaska, nasadit je do dolů, těžkého průmyslu a poněmčit je.

V letech 1293-1327 byl lužický jazyk zakázán v Bernburgu nad Sálou, potom ještě v Altenburgu, Cvikově a nakonec v Lipsku.

Obzvláště smutný konec měl, jako příklad, pravoslavný kostel Bohorodičky Odigitrie z roku 1315 v Mušutišti, kousek na severovýchod od Prizrenu. Po vyhnání okolních Srbů po kriminální NATO agresi v roce 1999, byly kostel i fara vyloupeny, znesvěceny a vypáleny místními Albánci, pak byl kostel vyhozen do povětří a zbytky spáleny. Po církevní i historické významné památce nic nezbylo. Zničeny byly i stromy kolem kostela.

Povodně mohou pomoci hospodářskému růstu podobně jako válka nebo mor, ale lidem hrozí bída. Základní úroková sazba nejspíš klesne do konce roku na 4,0 procenta.

„Všechno se změnilo v nepořádek, dnes ani včera nejsou žádné bitvy, od včerejšího rána se nepřetržitě bojuje, odhazují a opouštějí výzbroj, je tam spousta zbraní, ale nepřítel má stále úspěchy, je snaha je odrazit, ale  oni zase vysílají další obrněné kolony s výsadkovými jednotkami, aby navázaly na jejich úspěchy, je to tam teď velmi těžké,“ popisuje situaci směrem na Kuračovsk důstojník s volacím znakem „Alex“.

…Nechcú mier a blahobyt pre Balkán, chcú aby to bola zóna neprestajných konfliktov a vojen, ktoré by im zabezpečovali alibi neprestajnej vojenskej prítomnosti. Bábková vláda takto garantuje násilie, zabezpečuje dlhodobú vojnu – čokoľvek, len nie mier. A iba naša vlastná vláda garantuje mier.

V tu chvíli mi povolily nervy, omlouvám se, ale nejsem diplomat, a počastoval jsem bývalou paní státní tajemnici vlády USA titulem, který jsem o ní mnohokrát slyšel v Srbsku, na Kosovu, v Makedonii, v bosenské Republice Srbské a Černé Hoře: „Balkánská řeznice“.

Paní Korbelová-Albrightová, kdysi prý vzor diplomatického šarmu, znovu zvýšila hlas. Řvala na mne a moje kamarády. „Vy jste váleční zločinci! Vy jste váleční zločinci!“

Úspěchy germanizace nebyly založeny jen na vojenské síle, ale i na získávání rodové šlechty v procesu poněmčování. Zejména v Meklenbursku, na Rujáně a Pomořanech. Mnohé německé feudální rody mají slovanské kořeny, také ovšem i kolaborantské tradice.

národ pokračoval v rozvoji kultury, škol, ekonomiky a politické demokratizační aktivity takovým způsobem, že do konce 19. století Češi dohonili rakouské Němce v ekonomické oblasti a v kultuře je předčili – v literatuře, hudbě, malířství, politické kultuře. Na tomto solidním základě pak vůdčí osobnosti Čechů a Slováků, doma i v zahraničí, začali rozvíjet svůj odboj během 1. světové války za vytvoření demokratické Československé republiky proti Němcům a jejich „Drang nach Osten‘. Obě období jsou nesmírně cenná nejen z hlediska úrovně českého národa, ale i z hlediska širšího poučení o možnostech systematického budování podmínek pro rozvíjení demokracie, s jejím ideálem rovnosti a spravedlnosti. Zdá se, že to toto směřování je v současnosti čím dál více ohroženo.

A starý nejvyšší velitel koná teď přehlídku armády ve zbrani. Jdou důstojníci všech regimentů. Jdou pluky všech zbraní. Jdou v naprostém tichu, jen tlumený povel a kroky, kroky, kroky.

Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní - soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy - tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a po­kořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby „Otčenáš“ uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze „Cesta devíti hodin“ a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní „Osm dní“ známou jako „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě“.

A jako pozůstalý po dědečkovi legionáři zavražděném gestapem, jako příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác prohlašuji - ten, kdo odporuje takovému vyhlášení Svatobořického Památníku za NKP, se sám dobrovolně vylučuje z paměti českého národa. Takové je stanovisko nejen mé, ale i našich odbojářů.

Účinky Bělohorské bitvy

Pokavád  se s Čechů kacířství nesmeklo,

měli v Čechách nebe a po smrti peklo.

Co nám, Fedinande, Pán Bůh poslal tebe,

máme v Čechách peklo a po smrti nebe.

Karel Havlíček Borovský

Opravdu chcete, abychom zapomněli na minulost, na hromadné zločiny nacistů, abychom přeslechli vaše trapně opakované omluvy předkládané německým představitelům? Jaký počet vašich voličů vás pověřil se jménem celého českého národa omlouvat Němcům? Plníte sliby dávané na srazech svým »milým krajanům«. Mnozí z nich jsou potomky nacistů v bývalém československém pohraničí, kteří se zasloužili, jako pátá kolona, na rozbití republiky a na přípravách »Mnichova«. Myslíte si, že jejich mentalita se změnila a způsob myšlení je odlišný od jejich otců a dědů, kteří spolu s Hitlerem snili o Velkogermánské říši?

Jestli chcete ještě nějaké vodítko, tak při hlasování Evropského parlamentu o vojenské podpoře Ukrajiny (a střílení raketami dlouhého doletu na Rusko) byla Kateřina Konečná proti, Ondra Dostál byl samozřejmě proti, Ivan David byl proti, Filip Turek byl proti. Vládní ojroposlanci byli pro, kromě Zdechovského, který tam raději nebyl. Všichni Babišovi hoši se zdrželi nebo předstírali, že tam nejsou i když byli. Kromě Knotka, ten tam opravdu nebyl. Nikola Bartůšek za Přísahu se také zdržela. V europarlamentu to funguje tak, že když se zdržíte nebo nehlasujete, tak snižujete potřebné kvórum pro většinu. Usnesení tedy prošlo i díky těm, kteří se zdrželi a nehlasovali. Evropa, ústy evropských poslanců, touží po válce poměrem 425/131.