České národní listy

Ale třeba je to úplně jinak a Petr Pavel se prezidentem podruhé stát ani nechce. A protože se neumí vzepřít investorům, kteří mu jeho první mandát svými penězi zajistili a teď očekávají, že se jim jejich investice zhodnotí, tak dělá vše pro to, aby zvolen nebyl.

Jsem pro, abychom mu jeho přání splnili…

Jinak velmi nevyvedený ministr kultury Oto Klempíř obratem označil tento námět jako nepřijatelný zásah do nezávislosti médií.

Tak proč jsme měnili vládu v této zemi?

Poplatky jistě dráždí leckoho, ale podstata problému je v tom, že Česká televize má podobně jako před rokem 1989 znovu monopol jedné pravdy, jen s tím rozdílem, že si ji za naše peníze samozvaně prosazuje nadřazená elitářská parta, která saje z finančního balíku, který proti naší vůli prosadila bývalá koalice a panovačně nám určuje, že jen to její vidění je správné.

V rozhovorech o míru se nikdy nezmiňuje sionistická agenda Velkého Izraele. Ani íránská vláda se nezeptala, proč má Izrael právo na celé území Blízkého východu. Je to, jako by Íránci, Turci a Saúdové o sionistické agendě Velkého Izraele nikdy neslyšeli.

Často se stává, že země, stejně jako lidé, ignorují to, s čím se nechtějí potýkat. Pokud je to tak, pak se k Palestině v jejím zániku připojí i další muslimské země.

Z pohledu Teheránu je to úplně nová situace. Přežili vše, co na ně vrhly ne jedna, ale hned dvě jaderné velmoci. Přežili, a to dokonce silnější než předtím, s národní soudržností hrdě vystavenou na odiv celému světu. A nedělají žádné významné ústupky.

Naopak: jsou pány Hormuzského průlivu. Není cesty zpět. Nemají vůbec žádnou důvěru v cokoli, co přichází z Barbárie. Přesto budou i nadále projevovat extrémní trpělivost. Spolu prstem na spoušti, který nezná strach.

5. Vlády Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království, Spojených států amerických a prozatímní vláda Francouzské republiky přejímají tímto nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoli vládě nebo orgánu státnímu, městskému nebo místnímu. Převzetí této moci a těchto práv pro uvedené cíle není anexí Německa.

Do léčky se dostal 28.3.1947 i náměstek ministra národní obrany arm. gen. Karol Swierczewski i se svým doprovodem. Byl to zkušený frontový velitel, bojovník za svobodu španělského lidu, hrdina z front na Nise a Sprévě, bývalý velitel 2. armády Polska. V boji byl zabit on i všichni příslušníci jeho doprovodu.

Za pár dní nás přišli ordneři přemlouvat, abychom neoptovali pro ČR. Tedy matku, neboť mně bylo teprve šestnáct let. Ne, řekla jsem mamince, přece jsme Češky. Tak nám oznámili, že se musíme vystěhovat. Teta v Praze nám sdělila, že byt už je obsazený. Bratr v Rakovníku nám však našel nouzový jednopokojový byt v Kněževsi u Rakovníka, a tam jsme žili až do konce války.

Mělo by nám být jasné, že to, co je nám vnucováno jako rozhovor, jako spor o výklad minulosti, je ve sku­tečnosti sporem a zápasem o naši budoucnost. Nejde o hledání pravdy o minulosti. Nejde ani o žádnou otázku mravní. Jde o záležitost ryze mocenskou, o po­kračování ve staré německé politice, v níž přežívá za­kořeněná představa, že Němci jsou povoláni k tomu, aby v Evropě zavedli svůj pořádek.

Akt teroru se neskrývá. Tím se chlubí. Terorista je ten, který neskrývá důkazy o své činnosti a nesnaží se vyvléknout z odpovědnosti. Má plný mobil fotek s uříznutými hlavami jako třeba syrský Šara. Natáčí oslavná videa, jak veze kamsi do Gazy polomrtvou a mnohokrát znásilněnou účastnici festivalu v Izraeli. Natočí si popravu Wagnerovce – dezertéra… kladivem… a pustí to ven. Natočí si a pouští v televizi, jak celé bloky domů v Gaze či Libanonu padají k zemi. Hrdě se přihlásí k zavraždění Chameneího a celé íránské vlády a chlubí se tím. Skutečný terorista nepovažuje teror za zločin, ale za legitimní způsob boje.

Evropané tvoří válečnou stranu a kdo sleduje podrobněji průběh situace na bojišti, pak vidí, že krok za krokem, pomalu a jistě bolestně Rusko posiluje.

Mearsheimer dodává: Během studené války by se nikdo neodvážil zaútočit na strategickou jadernou triádu ani proniknout hluboko na ruské území jako v Kursku. Dnes se zdá, že západní elity věří, že mohou Rusko vyprovokovat dle libosti. Osudová chyba. Oba experti považují omezený ruský jaderný úder v Evropě za vojensky „vyhratelný“ – ne ve smyslu úplného nahrazení, ale jako šok, který donutí NATO k ústupu.

Když v současné době, kdy probíhá „speciální vojenská operace“, Rusové během svého sice pomalého, ale vytrvalého postupu územím Donbasu a Novorossije na Západ mluví o „osvobozování“ měst, vesnic, tak tento svůj přístup zdůvodňují navracením původních ruských území obývaných většinově ruským nebo s ruským jazykem a ruskou kulturou spojených obyvatel, kteří zde byli celá staletí domovem, a které se pučem ustavený režim v Kyjevě snažil odnárodnit, zbavit jazyka i celé identity nebo je dokonce vyhnat ze země.

Do té doby patří i spolkový zákon  o vyhnancích (EVFG) z 19.5.1953. Podle § 1 „vyhnanec je ten, kdo jako německý státní příslušník … měl svoje bydliště k 31.12.1937 v německých východních oblastech, které jsou v současné době pod cizí správou.“ Tím zřejmě myslí na české pohraničí a polovinu Polska! Vyhnancům byly poskytnuty všemožné výhody – a v rámci snah očištění od odpovědnosti za druhou světovou válku je dogma o protiprávnosti vysídlení jedním ze základních principů německé zahraniční politiky.

12. Dalším příkazem české politiky by mělo být: Nepřistupovat na snahy o nalezení nějaké "společné pravdy" o minulosti česko-německých vztahů v době starší i novější. (Taková "společná pravda" je samo­zřejmě něco docela jiného než společné sdílení někte­rých hodnot.) Pokusy dospět ke společnému výkladu minulosti nemohou mít vyhlídky na úspěch, ani kdyby byly podnikány se sebelepšími a upřímně míněnými úmysly. Každý se totiž díváme odjinud, s jinou dějin­nou zátěží a přítěží a s odlišnými očekáváními. "Spo­lečná pravda" je potřebná a je možná tam, kde jde o společný život, společnou domácnost. To však není náš případ. My musíme naopak dbát o to, aby nám pod rouškou hledání "společné pravdy" nebyla vnuco­vána hluboká revize pojetí našich dějin a naší histo­rické zkušenosti, aby při hledání "společné pravdy" nedocházelo k oddrolování a erozi pilířů, na kterých spočívá naše česká státnost a národní nezávislost.

hdy jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v  Německu a potom do koncentračního tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku.

Izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir prohlásil , že dohoda mezi USA a Íránem Izrael k ničemu nezavazuje. Prohlásil, že Tel Aviv nemůže akceptovat nic menšího než úplné zničení Hizballáhu a přítomnosti IDF na územích, která již kontroluje.

„Izrael není podřízen Spojeným státům; jsme nezávislý a suverénní stát!“ prohlásil izraelský extrémistický ministr.

Pokud Izrael do pátku žádnou zoufalou věc neudělá, budu to považovat za zázrak první velikosti.

Dnes je Husův odkaz šířen nejen mezi husity, ale i v řadách  dalších laiků - u nás například se navazuje v Klubech českého pohraničí na odkaz Božích bojovníků a jejich hymnou je husitský chorál. Ten zněl jako hymna i na pochodu Obrany národa proti novodobým křižákům zvaným Sudetoněmci, při jejich invasi do města Brna letošního roku.

Ten název nebyl geografický, ale politický. Představoval politický program. Byl to rozbíječský program příslušníků  fašistické německé menšiny na československém území. Slovo „Sudetský“ Němec, „Sudeťák,“ znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali tento název jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství.

Po válce bylo naše hospodářství rozvrácené a uvést je do mírového stavu trvalo déle než 3 roky. Solidarita mezi lidmi tehdy byl významný prvek v našem životu. Ochota k bezplatné obecně prospěšné práci se projevila postavením desítek tisíc veřejných budov. Klady tehdejšího zřízení převážily nad negativy, které jsou v každé společnosti. Přes existující chyby vytvořilo naše hospodářství bilionové hodnoty, v potravinách jsme byli soběstační. V r. 1989 byl státní dluh 7,5 miliardy korun, ale jiné státy nám dlužily více. Dne 31.12. 2006 dosáhl státní dluh ČR 802 505 138 000,19 Kč

                Pokud jednotlivci, rodiny anebo drobné skupinky chtěli z tábora odejít a ujišťovali jeho správu o serióznosti svého záměru, nebylo jim v tom bráněno. Nejednou dostávali podporu na zaplacení jízdného autobusem Pohořelice-Znojmo, protože to tehdy byla jediná fungující linka ke státní hranici. Odcházeli bez ozbrojeného doprovodu. Jestli však skutečně odešli přes hranici anebo zůstali ”na volné noze" někde u Znojma, to už bylo mimo dosahtáborové správy. V tomto smyslu, ale pouze po naznačené dohodě, odcházeli dobrovolně.

Po skončení války se aktivizovala činnost vedoucích funkcionářů OUN v čele se Stefanem Banderou. Tento svůj štáb zřídil v Mnichově, v americké zóně v Německu. Odtud pak prostřednictvím svých emisarů řídil chod ukrajinského nacionalistického podzemí v Polsku, na Ukrajině a později i na Slovensku. Současně udržoval styky se svými pobočkami ukrajinských komitétů na různých místech Evropy, USA a Kanady. OUN byla v té době posilována velkým množstvím Ukrajinců, kteří se po skončení války usadili v řadě evropských států.  Sovětské orgány usilovaly o to, aby Stefan Bandera byl vydán k trestnímu stíhání do SSSR, což se však nestalo. Bandera pak poklidně přežil pod svým krycím jménem Štěpán Popel dalších 14 let. Dne 15.10.1959 byl za nevyjasněných okolností zastřelen.

Se vznikem studené války začaly zpravodajské vojenské složky západních mocností využívat všech organizací ukrajinských nacionalistů.

Jak napsal Pavel Winkler v Lidových novinách 20. 7. 1993, "mezi Českou republikou a Spolkovou repub­likou platná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, správně interpreto­vaná, nepřipouští vůbec žádná jednání - ani dialog, ani rozhovory - o sudetoněmeckých požadavcích. A to ani neoficiální, ani na úrovni vládní, ani na žádné jiné úrovni“.

Současný státní dluh USA činí téměř 40 bilionů dolarů.   To je o něco více než 114 900 dolarů na každého Američana, ať už pracuje, nebo ne.   Pro 40 procent Američanů, z nichž Federální rezervní systém tvrdí, že nejsou schopni pokrýt šek na 400 dolarů, je to ohromující dluh.

Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces „podvolení“ v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou.

„…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci."

B. Stašek ve svém zmíněném kázání odkazoval českému národu svornost a národní jednotu. O ní již dlouhodobě nedbají katoličtí preláti, ani vedení KDU-ČSL. Ti i oni se smiřují s Němci, zvláště těmi sudetskými, a na smíření s vlastním národem snad ani nepomysleli. Spíše přispívají k jeho rozdělení a zeslabení. V jejích řadách chybí novodobí Šrámkové a Staškové, naopak oplývají "brádkovci a jurdovci".

Německé nesmířenosti nasvědčuje nejen dravý, ně­meckou vládou podporovaný nástup německého kapi­tálu do našeho hospodářství a snaha získat zde co nej­silnější postavení, ovládnout hospodářskou oblast a na základě toho moci působit na naši politiku. Ještě prů­kaznější je, že se Němci plánovitě zmocnili převážné části našeho tisku jako politického a ideového ná­stroje, který jim umožní vytvářet naše veřejné mínění v duchu a ve prospěch svých zájmů.

„Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hon nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce. …"

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, pří ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu "Na spáleném" k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá "Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti!" Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný křiž.