Během prvního čtvrtstoletí tohoto 21. století mají západní lídři obecně a evropští lídři zvláště za sebou dlouhou řadu „chyb v uvažování“ – jak jednoznačně dokazují naše neúspěšné operace v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a nyní na Ukrajině. Tentokrát však pro Evropany nemůže být v sázce více.

Závěrem lze říci, že než nás naši lídři povedou dále směrem k válce, dluží nám dvě věci. Za prvé, upřímné, veřejné a strategické zhodnocení rizik, kterým by nás tento postup mohl vystavit.

Za druhé, příležitost, aby se zajímali o naše názory a vyslechli naše hlasy. Koneckonců jsme to my, nikoli oni, od koho se očekává, že budeme válku vést a nést její náklady i důsledky.

Volba, před kterou my Evropané stojíme, je jednoduchá. Měli bychom změnit kurz směrem k míru a zahájit obtížný, ale upřímný diplomatický dialog s Ruskem? Nebo bychom měli nechat naše vůdce – vedené politickým narativem, který si sami vytvořili, a ignorující zde popsaná existenční rizika – aby nás i nadále vedli směrem k válce?

Stejně jako to udělali jejich slavní předchůdci před zhruba stoletím, v létě roku 1914?

Ruský prezident také zdůraznil, že se Rusko nepřipravuje na válku s Evropou – pro to neexistují žádné motivy ani důvody. Prohlášení Bruselu a několika evropských lídrů o hrozbě, kterou Rusko představuje, a o nutnosti připravit se na válku s ním označil za úmyslnou eskalaci a provokaci.  „Eskalaci ruské hrozby lze vysvětlit pouze jednou věcí: chtějí využít Ukrajinu jako dělové krmivo, aby zpomalili rozvoj Ruska. To je naprostý nesmysl!“ - řekl ruský prezident Putin.

"Jak v roce 1945 žádali sudetští Němci o připojení kusu Šumavy k USA

„…připojení k Československu dává sudetským Němcům – při znalosti české národní povahy – naději jen na brutalitu, bezohlednost, neporozumění, útlak a otroctví…“

Byl to také především A. Dubček, kdo se vytrvale a houževnatě angažoval v úsilí o zachování jednoty Československa.

K tragické havárii došlo v situaci, kdy vrcholilo jednání o rozdělení republiky.

Nejdříve jsme museli strpět vytržení „českého národa“ z ústavy republiky, téměř současně pak rozbití česko-slovenské federace a dnes bojujeme proti destrukci naší státnosti, národa, kultury i jazyka. Byly tyto kroky připravovány i těmi, a snad především jimi, kteří viděli jak v Československu, tak i v ČR, umělý útvar, který má být a musí být transformován do jiného, tzv. přirozeného státního celku, jako jeho součást?  Je to pravděpodobné. Ale ať se věci mají jakkoliv, to, co nám zbývá, nevzdáme! Nemůžeme téměř po sto letech trvání naší státnosti, stát se opět jen jednou ze zemí, jíž jsme v Rakousku byli.  S tímto osudem, který nám připravují, se nesmíříme.

Kancléř Schröder označil vztahy mezi SRN a ČR za výborné. Proto není ochoten připustit, aby se narušovaly neakceptovatelnými poselstvími z německého jihu. Stoiber totiž označil na 56. sjezdu sudetských Němců v Augsburku vyhnání Němců za největší etnickou čistku 20. století. Nadto opětně požadoval zrušení BD, na jejichž základě byly vyhnáni z ČSR Němci a Maďaři.

Říšské ministerstvo vnitra vydalo už 2. prosince 1938 zákaz používání češtiny jako úředního jazyka. Češi mohli korespondovat a jednat v úředních záležitostech výhradně německy.

Všechny české politické strany byly rozpuštěny. V souvislosti se záborem byla ochromena činnost hlavní části spolků, jednak útěkem jejich funkcionářů, evakuací spolkového zařízení, tak i rabováním a zabíráním spolkového majetku henleinovci. Činností zvláštního likvidačního komisaře tzv. Stillhalterkommissar, jež měl zjednodušit spolkovou strukturu a podřídit ji nacistickému systému, došlo k ukončení činnosti dalších spolků. Ty, které nebyly zlikvidovány, ve své činnosti ustávaly. Ze strany nacistických orgánů totiž nebyla vůle, aby vůbec fungovaly. Případná činnost byla omezována dohledem landrátů, které schvalovaly složení představenstva a stanovy, či všeobecným dozorem hodnostářů NSDAP. Jediným povoleným sdružením se staly hasičské spolky, u nichž byly zavedeny jednotné německé povely a jejichž dřívější kulturní aktivita byla podvázána. Rušení či slučování s německými postihlo i hospodářská, konzumní a záloženská družstva. Cena převzatého spolkového majetku byla při ukončení činnosti tohoto komisaře v roce 1940 vyčíslena na 142 milionů marek.

Likvidační proces ve výsledku vedl ke znemožnění spolčování a sdružování českého obyvatelstva.

Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven, v jejich případě byla situace lepší v oblastech se širším českým osídlením ve vládním obvodu Opava. (Na Hlučínsku byly z knihoven staženy české knihy, jež se v některých obcích i pálily. Český kulturní život zde neexistoval.)

Restrikce a zákazy se dotkly dalších aktivit českých obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení či fotbalová klání. Veřejná procesí a náboženské poutě byly záhy zrušeny. Jediným pojítkem s vnitrozemím se často stával československý a posléze protektorátní rozhlas. Češi se tak setkávali nejčastěji ve vlastních bytech a obydlí, kde nebyli svázáni užíváním německého jazyka.

. Genscher se objevil ve Vatikánu v polovině prosince 1991 a při svém návratu 19. prosince oznámil, že Německo uzná Chorvatsko a Slovinsko bez ohledu na pozici ostatních zemí. Stalo se tak 23. prosince a Vatikán tak učinil 13. ledna 1992. Německo a Vatikán měly na této záležitosti vlastní geostrategické a historické zájmy. Během let pracovaly na destrukci Jugoslávie. Jednoznačně to bylo ilustrováno Helmutem Kohlem v článku uveřejněném ve slavné revui Politique internationale (1994-1995, č. 66), kde ujišťoval, že historie Jugoslávie, současná i minulá, tvoří neoddělitelný celek.

      Rozhodující období nastalo s příchodem Kinkela do čela německé bezpečnostní služby, který vytvořil úzké vztahy s ustašovskou emigrací. Hlavní osobnosti, které působily v Jugoslávii k destrukci státu byly, podle studie dobře známého německého analytika Ericha Schmidta-Eenbooma :  Josip Malovic, Josip Bojkovac, Franjo Tudjman a nynější chorvatský prezident Stjepan Mesič.

V plné aktivitě jej zastihla i druhá polovina let šedesátých a probíhající obrodný proces ve společnosti. Dne 30. března 1968 byl na návrh Svazu protifašistických bojovníků zvolen prezidentem republiky. Na rozdíl od dřívější praxe proběhla volba tajným hlasováním, nikoliv aklamací. 6. dubna pak jmenoval novou vládu. Funkce prezidenta neumožňovala přímý vliv na vnitřní politiku. Svou autoritou prezident podporoval reformní program KSČ. Varoval ale před příliš radikálními požadavky. První návštěva prezidenta patřila Slovensku. V krátké době pak navštívil postupně všechny kraje napříč republikou, často vedly jeho kroky do průmyslových a zemědělských podniků. Nutno dodat, že manželka Irena Svobodová se role choti prezidenta zhostila s velkou noblesou a přirozeností.

Příměří logicky ne. Udržovat u moci současný establishment by bylo sebevražedné.

Jasně stanovou a nezvratitelnou mírovou dohodu, kterou si naopak EU nepřeje, jistě ano.

S uvedeným stanoviskem pana prof. Václava Pavlíčka, CSc., se plně ztotožňujeme. A s ním opakujeme: " Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný."

Ve středu 23.9.2026 vystoupil při příležitosti Valného shromáždění OSN Donald Trump a přednesl svůj projev, ve kterém oznámil, že stojí před velkým rozhodnutím. Buď s Islámskou republikou Írán uzavře dohodu, díky čemuž se Írán stane jedním z nejvýznamnějších států Blízkého východu a nebo Írán „anihiluje.“ Prostě ho pošle do pekla a to velmi rychle.

A nikdo ani nepípl. Americký prezident na půdě Organizace spojených národů řekl, že jeden národ možná zničí a kromě íránské delegaci všichni seděli a pak i tleskali.

Jak víme, sudetští Němci ve svém nacistickém fanatismu dělali dobrou a věrnou službu Hitlerovi ke společnému cíli: rozbití naší republiky a připojení sudetského území k reichu.

Kdybychom se měli pokusit určitým způsobem vyčíslit rozsah vyhošťování z pohraničí zabraného Německem, dá se předpokládat, že se pohyboval mezi 700 až 800 Čechy (pochopitelně není zde bráno v úvahu židovské obyvatelstvo). Čísla, která používal Mastný v Berlíně, totiž neodpovídala počtu vyhoštěných osob, jimiž disponovaly příslušné místní československé úřady. Uvedené zprávy naznačují, že nešlo o trend typický pro celou Říšskou župu Sudety. Na druhou stranu byl častější v území připojeném k župě Niederdonau. Musíme si uvědomit, že se jedná pouze o údaje k údobí druhé republiky, neboť k vypovídání větších skupin českého obyvatelstva z okupovaného pohraničí docházelo i po její likvidaci v březnu 1939.

Nedosti na tom. Podle nás odbojářských potomků, bylo takto nelegitimně rozbito nejen Československo. 

Ale především tak byl nelegitimně rozbit Sovětský svaz a následně i socialistická Jugoslávie. Byly rozbity jak proti ústavám těchto států, tak proti mezinárodnímu pořádku.

      V průběhu otevřené agrese proti zbytku Jugoslávie, tj. proti Srbsku a Černé Hoře, bylo svrhováno desítky tisíc tun bomb a projektilů s ochuzeným uranem jakož i s  jedy do té doby neznámými. Jak konstatovali mezinárodní experti, při agresi proti Jugoslávii spáchané v r. 1999 ze strany NATO, bylo svrženo pět až šestkrát více toxických substancí, než na Hirošimu.

„Na břehu řeky Mže stála vesnice Sokolovo. Obranu předsunutého Sokolova svěřil Svoboda rotě, které velel jeho nejlepší žák, nadporučík Jaroš. Den narozenin prezidenta Osvoboditele T.G. Masaryka oslavili Čechoslováci svou první bitvou. Poprvé v této válce dopřál osud nesovětské jednotce střetnout se na východní frontě s Němci. Svoboda pozoroval z okraje lesa průběh celé bitvy. Viděl německé automatčíky v bílých pláštích, postupující za tanky. Spatřil, jak byla umlčena naše protitanková děla. Německé tanky pronikaly kupředu. Svoboda jich napočítal několik desítek. Němečtí plamenometčíci zapalovali stavení, dřevěné budovy ve vesnici chytaly jako zápalky. Sokolovo hořelo. … Jaroš neustoupil. Zaujal kruhovou obranu kolem kostela. Dvakrát raněn nepřestával střílet z automatu. Pobíjel desítky fašistů. Neustoupil. Hrdina SSSR a hrdina československého lidu, kapitán Otakar Jaroš padl v Sokolovu smrtí chrabrých. Němci však neprošli. Utrpěli velké ztráty. První čs. polní prapor se udržel na řece Mži, na okraji lesa. … Němci se probili k Charkovu na jižním úseku a první čs. polní prapor dostal rozkaz, aby v noci ustoupil. Svoboda odešel poslední, když se přesvědčil, že už se stáhla i poslední rota, kryjící ústup.“  (Julius Šif, Generál Svoboda)

Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme-li do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekli mi to opětovně ústně i písemně, úředně a multivativně už dne 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vést národ na jatka v této chvíli v izolované válce.

Odešel jsem se souhlasem všech, nové vlády, stran a jejich vůdců i vojáků, po dohodě, že tím jim usnadním situaci, poněvadž pro Německo jsem byl symbolem starého státu, svobody, demokracie, revoluce - všeho. Berlin to našim jasně dal najevo. Jsem však v cizině nikoli jako emigrant, zachovávám si možnost, kdykoli se vrátit.

To pan Drábik neví, že za zradu Západu Mnichov neoznačili jako první nějací bolševici, ale sám president Beneš?

Že pro presidenta Beneše byla Mnichovská zrada (nikoli jen "Dohoda" jak to presentují moderní narativy!) doživotním traumatem?

Byli jsme před Petrem Pavlem a budeme i po něm.

Pane prezidente, nevím jestli jste svým projevem spíš nerozdupal porcelán jako slon, nežli abyste něčemu  konstruktivnímu pomohl.  Kandidatura Česka do Rady bezpečnosti se  podle mně po prezidentově projevu přesunula do říše snů a pohádek.

 „Proč jsem podepsal a přijal vše, co mně předložil Gottwald, vyplynulo z prosté úvahy, před čím jsme stáli. Byli jsme dva kroky od hrozné propasti občanské vojny, o jejímž výsledku a zakončení stejně nemohlo být pochyb, a bylo mou povinností jako presidenta něčemu takovému zabránit. To musí být dnes každému jasno. Je mně ovšem také jasno, že je to signál, kterým byla ohlášena správnost politiky našich komunistů. Já sám s tím sice tak nesouhlasím, protože se domnívám, že jsme měli vydržet aspoň ještě nějaký čas se svou formou Národní fronty, jaká tu dosud byla, já sám jsem vždy byl pro vývoj, a ne pro revoluci a jenom, abych dal najevo toto své přesvědčení, šel jsem sem do Sezimova Ústí.

Připomínejme si znovu a znovu  slova našeho spisovatele Milana Kundery o likvidaci národů

 ".. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to ! A národní obrození je nám příkladem, vzorem, oporou, povzbuzením a nadějí. Usilujme o jeho oživení a obnovu."

 Jsme v období, kdy dochází k již pokročilému přepisování našich dějin. Místo abychom po Německu požadovali zaplacení reparací ve výši bilionů korun, tak již celá desetiletí se „smiřujeme“ s tzv. sudetskými Němci a navazujeme dobré sousedské vztahy s Německem. Tyto a obdobné procesy, v jejichž průběhu v podstatě dochází k vidění agresivního Německa jako oběti a nás, Čechů, skutečné obětí agrese, jako agresora, probíhají od počátku 90. let 20. století.

Květiny zvadnou, slovo někdy zradí,

i ruka ruce může často lhát.

Když jste jel mostem, který máme rádi,

v přívalu slávy šuměl vody spád.

Význam této osobnosti nejlépe vystihl zákon z dubna 2004, který schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Zákon je tvořený jedinou větou „Dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát.“

Hlavním doprovodným znakem německého sjednocení (3. 10. 1990) se stalo uzavření klíčových průmyslových a energetických podniků bývalé NDR. Například v Sasku-Anhaltsku šla v roce 1991 do likvidace největší rozestavěná elektrárna na území Německé demokratické republiky, Kernkraftwerk Stendal. V Magdeburgu zanikla významná bašta strojírenství, Kombinát Schwermaschinenbau Ernst Thälmann (SKET). 

 V Sasku (Sachsen) došlo k likvidaci strojírenského podniku Kombinat Fortschritt Landsmaschinen v Neustadtu, který se zaměřoval na výrobu zemědělské techniky včetně traktorů a kombajnů.

V posledních dnech to celkem všude v Evropě vypadá na vítězství chcimírů. Ale je třeba počítat s tím, že chciválci udělají cokoliv, aby mír nebyl. Pokud padne Ukrajina, padneme my všichni, řekl Petr Pavel. A protože Le Penová ještě neyhrála a Alice Weidel také ne, nejspíš nás čeká spousta provokací a pokusů nás dostat do  války.

Brzy přibyly další případy vyhošťování. Okresní úřad v Českých Budějovicích uvedl v dokumentaci 11 osob a spis okresního úřadu v Lounech pak 5 osob.  Čtyři z nich byli vypovězeni z Českého Krumlova se lhůtou pěti dnů, jeden z Nových Hradů se lhůtou tří dnů. V nótě z 20. prosince 1938 žádalo československé vyslanectví v Berlíně Auswärtiges Amt o sdělení důvodů, které vedly k vyhoštění 9 osob, dříve internovaných  v krumlovském zámku, na demarkační čáru. Odpověď byla opětovně vyhýbavá. V Uherčicích (okr. Moravské Budějovice) bylo vypovězeno 40 českých rodin. „Vypovídali, že byli dne 13. října vypovězeni ústně do 24 hodin. Odchod byl jim umožněn tím, že jejich nábytek byl selskými povozy přivezen k demarkační čáře na okresní silnici Lubnice–Police a tam složen. Uprchlíci - vyhoštění jsou šťastni, že jsou v ČSR a nechtějí se vrátit, protože prý hodně zkusili."

Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.