České národní listy

A domov svůj si ubránil
až do dnes věrný Čech,
a dá-li Bůh, vlast uchrání
i dál od škůdců všech!

 Havlíčku, ty vzore pravdy,

zase nás tu bijí.

Místo Benešovy republiky

máme klubko zmijí.

Havlíček viděl, jak nová moc zatracuje minulé hrdiny s jejich ideály a zásluhami, jak zveličuje jejich nedostatky, a nemůže-li nedostatky nalézt, jak si je vymýšlí. Havlíček  uměl takové  působení nových vládců pojmenovat, vyjádřit, zobrazit. Připomeňme si  pár  jeho   pár veršů.  

Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku  národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.

Představa plánovačů NATO a také současné americké administrativy úzce spojené se zbrojařskými koncerny, že budeme dlouhodobě vydávat  každou pátou korunu z příjmů státního rozpočtu na zbrojení a související výdaje, je alespoň pro mě z říše zlých snů. Česko by se tak změnila na jakousi polokolonií Západu.

Lidé, které si bývalý prezident Havel "přivedl", také vystupovali protisrbsky. Významné místo mezi nimi zaujímá Karel Schwarzenberg, potomek starého, bohatého, katolického šlechtického rodu, který to dotáhl až na ministra zahraničí za stranu Zelených (!) ve vládě M. Topolánka. "Kníže" Schwarzenberg zůstane znám pro svoji špinavou roli při uznání samostatnosti Kosova (21. 5. 2008), vedeného lidmi s bohatou kriminální minulostí, podle běžných kriterií zločinci. Jeho roli v otázce protisrbského uznání Kosova rozebírá podrobně bývalý český diplomat Miroslav Polreich (2009).

Dne 17. září 2026 tak předsedové vlád České republiky a Slovenska veřejně oznámili, že Evropa stojí na hraně velkého konfliktu. Jeden prohlásil, že svět kráčí přímo k branám pekla a ke III. světové válce. Druhý přiznal, že po jednání evropských premiérů nemohl spát a že mír může zmizet během jediné minuty. Když takto závažná a obsahově prakticky totožná varování zaznějí ve stejný den od dvou premiérů členských států EU a NATO, lze jen obtížně tvrdit, že jde o pouhou náhodu nebo o izolovaný řečnický výstřelek.

Vy jste vyslovil dvě hrozby pro Českou republikou. Buď, že se staneme sedmnáctou spolkovou zemí Německa, či bruselskou provincií. Jak jsou tyto hrozby vážné?

Možná, že kdyby mělo Německo schopnější vládu, bylo by toto riziko výraznější.

V příštích týdnech se rozhodne, jestli padnou všechny ty zkorumpované evropské elity a nebo jestli padneme my na východní frontě.

„Buď NATO vstoupí do této války a bude to třetí světová válka, nebo budeme svědky nové stoleté války,“  řekla Le Penová.

MIRROW NOW přinesl významnou informaci týkající se budoucí Francie a budoucího Německa, kdy v těchto zemích se tak či onak mohou dostat až k vrcholkům moci dvě ženy, které dnes představují protestní hlasy tzv. krajní pravice : Francouzka Marine le Pen,kandidátka Národního sdružení, silně vede v předběžných průzkumech ohledně možného vítězství ve francouzských prezidentských volbách , které vypuknou v příštím roce, zatímco Němka Alice Weidel, spolupředsedsedkyně AFD, silně boduje v průzkumech veřejného mínění a její strana již dosáhla podpory 30 % a je nejsilnější opoziční stranou.

Už si jen můžeme popřát hodně štěstí a plivnout si do dlaní. Jednou ten zlom přijít musel. Vyhlíželi jsme ho dvacet let.

Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká,

tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička.

Kdyby popravili K. Hašlera komunisté, byl by dnes slavný. Jeho „chybou“ bylo, že jej umučili Němci. A o tom se dnes nedoporučuje moc mluvit. Vzpomeňme si na něj přesto! Zanotujme si třeba několik slov z jeho oblíbené a zlidověné „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“ 

Hradčany krásné, Petřínské stráně, ty louko s řadou topolů, o vás jsem sníval jak o své mámě s vámi jsem chtěl žít pospolu. Hlava mi klesá uprostřed boje, poslední vzdech, ten patří vám, Hradčany krásné, ty Praho moje, budete žít, já umírám.

Pod dokumentem jsou kromě bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a zástupců tehdejší opozice podepsáni také evropští diplomaté. Jedná se o bývalého ministra zahraničních věcí Polska Radoslawa Sikorského, bývalého ministra zahraničních věcí Německa Franka-Waltera Steinmeiera (nyní prezident Německa) a bývalého ředitele administrativy kontinentální Evropy Ministerstva zahraničních věcí Francie Erica Fourniera. Zástupce Ruska Vladimir Lukin odmítl dokument podepsat.

Po podepsání dohody mezi prezidentem a opozicí opustily bezpečnostní složky centrum Kyjeva. Opozice ovšem odmítla hned další den dohodu plnit a Viktor Janukovyč utekl ze země — členové takzvané obrany Majdanu v noci na 22. února obsadili budovu Nejvyšší rady Ukrajiny (parlament), budovu administrativy prezidenta, budovu vlády a ministerstva vnitra.

Merkelová v rozhovoru a ve svých pamětech nazvaných Freedom, uvedla, že dohody nebyly skutečně sledovány jako cesta k míru s Ruskem, ale spíše jako strategická zdržovací taktika, která měla Ukrajině získat čas na posílení armády a přípravu na nevyhnutelnou konfrontaci.

Prezident Petr Pavel vetoval zákon o státních zaměstnancích. Koalice může jeho veto ve Sněmovně překonat, problém ale tím nezmizí. Sporné ustanovení o vedoucích stálých misí může nakonec skončit před Ústavním soudem.

Chci tvrdit, že ten politik, ta vláda, která prosazuje národní zájem, bude vždy ve výhodě proti tomu, kdo to nebude dělat. Pokud předchozí vláda Petra Fialy respektovala především mocenské zájmy Bruselu a Washingtonu, před těmi českými, zdá se, že Babišova vláda k problému národního zájmu přistupuje trochu jinak. Andrej Babiš osobně se snaží manévrovat v evropské politice mezi zájmy jednotlivých velmocí i mocenských skupin. Myslím, že je to tak správné.

Německo se proto tajně rozhodlo zřídit speciální, tajnou jednotku, která bude posílat zbraně na Ukrajinu a podporovat Zelenského ve válce proti Rusku. Německo je zapojeno do války proti Rusku. Porušuje svou ústavu a podílí se na přípravách na útočnou válku.

Nejvyšší veřejný žalobce Ukrajiny Kravčenko je obviněn z korupce, stejně tak jako před ním celá řada ministrů a blízkých spolupracovníků i podnikatelských kortešů prezidenta Zelenského. Představa, že by tato země byla v krátké době součástí Evropské unie je pro mě z říše velkého politického hororu. To, co se děje na Ukrajině v oblasti korupce je něco tak obludně gigantického, že proti tomu tolik vysmívané devadesátky v naší zemi jsou burským oříškem. Zlaté toalety a nákupy desítek a možná stovek nemovitostí lidmi z okruhu Zelenského v  západní Evropě a vlastně po celém světě, to je něco, co mně rozum vůbec nebere.

Andrej Babiš reaguje v podstatě stejně jako za covidu. Chaoticky. Což je logické, když musíte zůstat v mantinelech neoliberální demokracie. V rámci dnešních možností totiž můžete maximálně navrhovat nové daně pro chudinu. Jak to kdysi řekl Václav Klaus mladší? Můžete se chovat jako samospráva terezínského gheta a rozhodnout se, koho obětujete. Na osvobození musíte mít jinou odvahu… alespoň takovou, jakou má Alice Weidel, která jasně řekla, kam bude muset zajet, pokud mají z německého průmyslu zůstat alespoň žalostné zbytky.

Neprávem se nám desítky let vytýká, že jsme se „nevyrovnali“ s minulostí. Ale vždyť právě ten mezinárodními dohodami podložený odsun byl a je naším vyrovnáním s minulostí na základě jak historických zkušeností tak  prognóz  pravděpodobné budoucnosti. Zdálo se, že je všeobecně přijatý. Připomeňme si, jak v předlistopadovém období zahraniční rozhlasové centrály důsledně odmítaly veškeré „strašení“ revanšismem odsunutých Němců jako sovětskou propagandu. Zdůrazňovaly, že v SRN proběhl bezchybný demokratizační proces, takže se nemáme čeho obávat.

Navrhujeme proto jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, abychom  urychleně a s velkou naléhavostí požádali Německo, aby nám začalo splácet reparace, které nám dluhuje. Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí. Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené.  A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již  30 let a samo sebe označuje za právní stát.

Stručně řečeno. My jsme obětí německé agrese, o tom nikdo nepochybuje, Německo je agresorem. Podle uvedeného principu mezinárodního práva je povinno nám zaplatit škody, které nám jeho agresí vznikly.

Proti diskusi na téma německých (nesplacených) reparací byl komplet celý tzv. demoblok (ODS, TOP 09, KDU/ČSL a STAN – jen nemnozí se alespoň zdrželi, konkrétně Petr Gazdík ze STAN a Václav Klaus, tehdy ještě za ODS).

V dojemné shodě s demoblokem hlasovali Piráti (jen dva se zdrželi) a ČSSD (tři se zdrželi, jediný statečný, tehdy ještě sociální demokrat Jaroslav Foldyna, se nebál vyslovit svůj hlas pro návrh).

Rozpolceným výsledkem se vykázali poslanci ANO. Kromě Julia Špičáka (hlasoval pro návrh), ostatní byli v poměru cca 3:2 proti nebo se zdrželi. Nemusím asi dodávat, že kolektivně pro návrh byli jen členové SPD a KSČM (kromě pár chybějících).

V Protokolu o jednání Krymské konference ze dne 11.února 1945 v části V. Reparace je mimo jiné zakotveno: 2. Věcné reparace budou na Německu vymáhány v těchto třech formách:

a) Odnětím německého národního majetku, který je na samém území Německa i mimo něj…;

b) Ročními dodávkami zboží běžné výroby po dobu, která bude ustanovena;

c) Použitím německé práce

D. Při provádění ustanovení odstavce A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejich příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem neb jejího vstupu do války, odpočítávati od jejich reparací. Při tom se má ta to, že toto ustanovení neprejudikuje žádné z otázek, jež by mohly vzniknouti ve věci majetku, který nebyl vlastnictvím příslušníka  dotyčné země v době, kdy byla okupována nebo anektována Německem, nebo kdy vstoupila do války.“

Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost.

1. Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené germanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“.