České národní listy

„…Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937..."

A po zákonu o amnestii v r. 1949 zůstala velká část zločinů spáchaných 9. a10.11.1938 neodpykána. Již v padesátých letech se nikdo nemusel obávat, že bude kvůli nacistické minulosti trestán. Zatímco četní nacisté za pomoci zákonů o amnestii v r. 1949, 1951 a trestního zákona z r. 1954 se dostali zpět do úřadů, získali hodnosti a především velkoryse vyměřované penzijní nároky, udělaly na druhé straně přeživší oběti při požadování nároků na odškodnění trpké zkušenosti; stejní finanční úředníci, stejný personál, který před rokem 1945 prováděl arizaci židovského jmění a židovských cenností z pověření nacistického státu odpírali, zašantročili nebo sabotovali hmotné odškodnění obětí.

Kvůli nacistickým zločinům bylo podáno 106 000 obvinění, ale vydáno bylo jen 6498 rozsudků.

1. ČR musí konečně zrušit rasistické a lidským právům odporující Benešovy dekrety, včetně tzv. amnestijních zákonů...

Skutečnost, že Německo je hlavním odpovědným za stupňování jugoslávské krize, je potvrzena americkým státním sekretářem Warrenem Christopherem v jeho interview pro noviny USA today, citovaný  novinami Die Welt z 18. června 1983. Chrisopher prohlásil, že po celou dobu procesu  uznávání  a  především  během  předčasného  uznání  byly  spáchány    těžké chyby, za  které Němci nesou zvláštní odpovědnost. Četné analýzy odhalují, že problémy, se kterými  jsme  konfrontováni  dnes,  pocházejí  z  uznání Chorvatska a později Bosny. Francouzský  kolega Christophera, Roland Dumas, kritizoval uznání Slovinska  a Chorvatska Evropskou unií ve svém interview pro Suddeutsche Zeitung z 21. června 1993, kde ukázal „překotný a spěšný způsob, kterým byla vyznačena cesta k rozkladu Jugoslávie“, potom podtrhl, ze „odpovědnost Německa a Vatikánu v urychlování  krize byla manifestně enormní“.

V Británii probíhají masivní protesty proti nezřízenému přijímání migrantů ze subsaharské Afriky a dalších končin. Medii jako je BBC jsou protestující označovaní jako oběti ruské propagandy (které je nutné léčit obušky, slzným plynem a pobytem v chládku). Ale co když ti lidé prostě jdou po ulici a nelíbí se jim ta změna jejich země? Co když prostě nesouhlasí? Co když britskému daňovému poplatníkovi vadí, že v centrech měst rostou stanová městečka, na ulicích se bodá noži a zdravotní systém kolabuje tak, že na sanitku čeká osm hodin. K tomu přece nepotřebuje žádný telegramový kanál řízený z Petrohradu. Vidí to z okna svého obýváku. Jenže přiznat, že systém selhal kvůli vlastním hloupým rozhodnutím, to se nenosí ani ve „vyspělé“ britské demokracii. Mnohem pohodlnější je prohlásit každého nespokojeného občana za zmanipulovanou loutku cizí mocnosti.

Jestliže nemůžeme senát zrušit, můžeme ho alespoň obsadit. Volte kandidáty, kteří chtějí zákon FARA a kteří chtějí zrušení koncesionářských poplatků. Ať libtardi zjistí, že loňské volby nebyly náhoda, ale skutečná změna. A ať Andrejko zjistí, že si s předvolebními sliby nesmí vytírat brusel a jeho válečnická rétorika ho posílá za Blyštivým Péťou. Ať tam nahoře všichni papaláši vědí, že chceme konec České televize, chceme transparentnost politických neziskovek a hlavně… chceme mír!

Ideálně volte tak, abychom po volbách měli po Starostech.

Pro  zachování historické pravdy je však nutné připomenout, že Češi nebyli jedinými spolubojovníky Slováků. V  SNP  bojoval větší počet sovětských občanů. z nichž mnozí veleli partyzánským skupinám a jednotkám, dále maďarští, francouzští, němečtí, bulharští, rumunští, italští, holandští, španělští a jiní  antifašisté,  příslušníci  27 národů. Byli to především   dělníci a pracovníci, kteří uprchli z nucených prací v Německu a jiných okupovaných zemí, uprchlí váleční zajatci a rasově pronásledovaní. Všechny je spojovala nenávist k fašismu a odhodlání obětovat i svůj život k jeho porážce. Ti všichni si zaslouží, aby jejich hrdinství  v boji za svobodnou Československou republiku nebylo zapomenuto a  nejen při výročích  připomínáno .

„Pojďme společně tu káru s tím krásným názvem Česká republika, s tou nejkrásnější vlajkou na světě táhnout dál. Ať žije naše vlast, ať žije Česká republika. Bůh ji ochraňuj,“ uzavřel Jindřich Rajchl své narozeninové vysílání.

Předseda protektorátní vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný poctivý Čech nemůže a také nesmí v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkoněmecké říši a svorně zatracujeme její nepřátele!“

Česká veřejnost byla vládní propagandou matena ničím nepodloženými úvahami o existenci česko-německé spolupráce a možnosti československého přiživování na německé expanzi. . Beranova pravice vyslovila souhlas s mnichovským řešením i se ztrátami. Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova česko-slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939, v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E. Benešem „došlo k různicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí, stejně jako myšlenka československé nezávislosti.

Členové komise neponechali nic náhodě. Po Vltavě nechali po čtyři dny brázdit dva parníky, na jejichž žerdích se ve větru třepotaly nové vlajky s modrým klínem, což ze břehu pozorovali odborníci, politici i umělci. Červená a bílá barva měly značit české země, modrá Slovensko a tyto tři barvy byly navíc barvami slovanskými.

Když byl Rutte před rokem dotázán na možnost skutečně rozsáhlého ruského útoku v Pobaltí, odpověděl, že NATO je připraveno na jakoukoli eventualitu a že pokud by se Putin o něco takového pokusil, reakce by byla „zničující“. Přesto čeští představitelé údajně diskutují o možné ruské okupaci východních částí Estonska či Lotyšska a ředitel kontrarozvědky BIS Michal Koudelka v deníku The Guardian hovořil o možném ruském vpádu na území NATO v řádu měsíců.

Ty blbosti o krásách monarchie dnes šíří kdekdo, bohužel i universitně vzdělaní profesoři, nebo hradní president, s cílem zošklivit národu těžce vybojovanou republiku. Ale to jsme zašli od plakátů daleko do dějin...

Tato data dokládají, že německá okupace nebyla žádné idylické, poklidné období, nýbrž to byl zločinecký fašistický systém, který přinesl mnoho zla a smrt mnoha našim spoluobčanům," uvedl Jaroš-Nickelli.

(vž)

Jen chléb a hry, byť teče krev

hýkání oslů, kde zněl dřív zpěv

břicha jsou sytá jedů a plev

přátelství a čest vzácný je zjev.

Pomoci tvé žádámy
Smiluj sě na námi
Utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave
Kyrieleison

Likvidace našeho národa se tak nekonala. Všichni spojenci, kteří se zasloužili o zachování našeho národa, si zaslouží vděčnost. Nebýt jich, neexistoval by z nás nikdo. Vše by bylo německé.  Již v r. 1941 R. Heydrich jasně řekl, že Čech zde nemá co dělat.  Víme tedy, komu děkujeme za své životy, existenci nás všech. Vděčnost našim osvoboditelům musí být nejen v našich slovech, ale i činech.

Ačkoli Merz s Putinem ani nemluvil telefonicky a současná politická generace ve státním umění výrazně zaostává za Brandtem, Schmidtem a Kohlem, většina Němců – včetně AfD a BSW – jednání podporuje. Média a strach ve vyšších patrech moci však nezbytnému dialogu brání. Mír nenastane automaticky, tvrdí Dohnányi, ale je dosažitelný, pokud Německo konečně uzná své vlastní zájmy.

To Slovensko naše
posiaľ tvrdo spalo,
to Slovensko naše
posiaľ tvrdo spalo.
Ale blesky hromu
vzbudzujú ho k tomu,
aby sa prebralo.

Státní hymna – státní hymnou naší republiky se stala první sloka česká písně „Kde domov můj“, kterou složil hudební skladatel František Škroup pro divadelní hru J. K. Tyla Fidlovačka a kterou v roce 1834 poprvé veřejně zazpíval slepý houslista Mareš. Veřejný zpěv této písně byl v následujících desetiletích rakouskými úřady zakazován a pronásledován. A v roce 1920 se následně stala první slokou oficiální československé státní hymny, její druhou část tvořila první sloka slovenská národní píseň „Nad Tatrou sa blýska“, jejímž autorem je slovenský hudební skladatel Janko Matúška.

A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.

Tu nemohu se vynadívat

a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,

jak je to hezké u nás doma!

Jsou to ti stejní důchodci, kteří před desetiletími stavěli energetické zdroje, včetně atomových elektráren, budovali vodní díla, metro, bytová sídliště. Vytvářeli výrobky, které byly chloubou československé ekonomiky. Tramvaje, lokomotivy, investiční celky, motocykly, naše zemědělství zajišťovalo naši potravinovou soběstačnost. Nedostižným snem všech polistopadových vlád byla vládní populační politika na počátku sedmdesátých let. Československo v jejich době byla světová značka ….

Za srovnání s dvacátým osmým zářím nemůže dvacátý osmý říjen vycházet jinak než jako symbol šťastnější, bohatší i bližší naší době a jejímu demokratickému vyznání. Měli bychom si stále uvědomovat, že probíhá bitva nejen o naši historickou paměť, ale také o duši českého národa.

A E. Mandler v současné době představuje nejen "zásadního" kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem o seriózní seznámení s dostupnou dokumentací, ale zároveň se stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého landsmanschaftu.

V r. 1999 vyzval Evropský parlament ČR, aby zrušila stále platné dekrety a zákony, pokud se vztahují k vyhnání. Rakouský parlament, národní vláda tuto iniciativu ihned převzaly. Jinak než německý Bundestag, který se zřejmě bál zahraničního ohlasu, se rakouská národní vláda  postavila téměř jednomyslně za přijatou rezoluci. Ale nezůstalo jen u tohoto rozhodnutí. Rakousko trpělivě, ale důrazně trvá na tom, že vyhnání sudetských Němců, ale také vyhnání slovinských Němců, zůstává na pořadu dne. Současným uctěním oceňujeme nejen vaše zásluhy o sudetské Němce… .“

Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu.

Dne 22. září 1938 kolem 15. hod. (byla to doba snad stanovená pro přepady všech četnických stanic v Osoblažském výběžku) vtrhlo na četnickou stanici a dvůr stanice v Třemešné asi 20 – 30 a snad i více ordnerů ve stáří od šestnácti do padesáti roků, ozbrojených pistolemi a puškami a na rukávech měli hákové kříže. Někteří měli i lovecké pušky a žádali vydání zbrání, které jim byly na příkaz okresního úřadu v Krnově odebrány a odvezeny do Krnova. Jednalo se o zbraně lovecké i o pistole.

   Silná slova a sliby, ale v téže chvíli dutá slova a prázdné sliby. Protože způsob jakým nejvyšší německé autority vnímaly morální a právní povinnosti vzešlé z jejich historie, stejně jako jejich skutečné stanovisko v ohledu  nedotknutelnosti hranic, respektu teritoriální integrity a suverenity  všech států v Evropě, jako základních podmínek míru, je možno současně pozorovat na území Jugoslávie. Stát, kde německé intervence v průběhu XX. století způsobily tři miliony mrtvých: 1, 247 milionu srbských   obětí  v  průběhu  1. světové  války  a  1,7  milionu  srbských  obětí  během 2. světové války.

„Přesně před čtyřmi lety odpůrci energetické suverenity Německa vyhodili do povětří plynovod Nord Stream. Byla přerušena životně důležitá tepna německého průmyslu. AfD požaduje vyšetřování teroristického útoku na mezinárodní, národní i evropské úrovni,“ uvádí Krupalla.  Zdůraznil, že všichni, kdo jsou za výbuch plynovodu zodpovědní, musí nést odpovědnost.  „Nord Stream musí být opraven, znovu otevřen a chráněn!“ dodal německý politik.

Rusko je připraveno obnovit dodávky plynovodu Nord Stream ve spolupráci s AfD. Na sociálních sítích to oznámil zvláštní zmocněnec ruského prezidenta Kirill Dmitrijev.