Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Herglovy“ téze:

„Herglovy“ téze:
a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)
b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“
c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)
d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)
„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“
První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)
Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nejvyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval. Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jako by neznal nebo přehlížel a tak teprve 28. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile „stráví Rakousko“ a že do té doby musí SdP ČSR rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein už bude do té doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj otevření dveří k jeho velké, časem světové válce.
Hitler začal své úmysly uskutečňovat rychle. Na zmíněné poradě z 5. listopadu 1937 sice ohlašoval jako svou hlavní variantu začátek války až zhruba na polovinu čtyřicátých let (jednak s ohledem na dobu potřebnou k dosažení plné bojové pohotovosti Německa, jednak asi také proto, aby uchlácholil starou generalitu wehrmachtu, které se spěchu s válkou obávala). Už na jaře 1938 však hodlal prosadit variantu urychlenou – mj. i proto, aby se při svém nevalném zdraví ještě „ve formě“ dožil konečného vítězství a Velkoněmecka v postavení světové velmoci. Proto když se mu počátkem května 1938 nepodařilo vtáhnout do italsko-francouzského konfliktu Mussoliniho, začal se tím více ohlížet po sudetských Němcích jako o jakési „počinové náloži“ k válečnému zničení ČSR.10)
Henleinova SdP tuto „vůdcovu“ urychlenou politiku nejen akceptovala, ale byla ochotna její cíle co nejdříve podporovat a přiblížit. V rámci této studie nelze popisovat všechno, co v tomto směru dělala; je to ostatně už dobře popsáno jinde. V ní jde o to, jakou taktiku teď volila pro rozhodující chvíle, a v souvislosti tématem studie také o to, zda i v této fázi lze vystopovat nějaké - další – prvky nacistické verze německé „völkisch“ politiky hlásané zde projednávaným „Hergelovým memorandem“.
Domnívám se, že ano. Je to především již vzpomínaná orientace na válku, už prosazená, leč i teď znovu podporovaná (snad i proti údajné Henleinově obavě, že těžce postiženým válečným polem budou právě sudetské oblasti). „Štábní úřad SdP“ totiž ve své situační zprávě z 18. května 1938 přímo nastínil postup, jak se k válce dostat: Když pražská vláda přišla s národnostním statutem, který by změnil ČSR z tzv. národního státu na národnostní, jmenovaný úřad kontroval takto: „Národnostní statut musí být sudetským němectvím odmítnut, protože nám nemůže jít o mírové řešení sudetské otázky v rámci českého státu…Rozhodnutí padnou v časovém období do konce června 1938. Je možný jen následující průběh: „SdP dostane národnostní statut, odmítne ho, … předloží svůj návrh na autonomii. Bude-li odmítnut, požádá Konrád Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy Konrád Henlein sudetský požadavek plebiscitu oznámí, vypuknou nepokoje. Ty mohou být zadrženy, jestliže velmoci, na které bude Konrád Henlein apelovat, se ihned sjednotí a ohlásí svůj souhlas, nebo bude-li bezprostředně reagovat Říše“ –což zjevně bylo synonymem pro válečný zákrok.
Výňatek z článku PhDr. Václava Kurala, CSc.