České národní listy

Vězňové, kteří pochodu nestačili, byli zastřeleni

Pochod smrti – Schwarzheide, Terezin VII

Vězni tohoto pochodu smrti osudově ovlivnil vývoj tehdejší válečné scény. První ukrajinská fronta, pod vedením vrchního velitele Koněva, soustředila 80% tanků a 66% divizí, jimiž disponovala, k průlomu na Berlín. Německá zpravodajská služba očekávala hlavní úder sovětských vojsk ve směru na jih, na Prahu. Němci proto soustředili silné pancéřové jednotky do oblasti Budyšína (Bautzen), aby Rusy postupující na západ odřízli protiútokem v týlu. To způsobilo, že Schwarzheide a nařízená trasa pochodu vězňů zůstaly mimo hlavní sovětský útok. Poslední německý protiútok předešel pochodující schwarzheidské vězně a v posledním okamžiku těsně znemožnil jejich osvobození. Také sovětský útok směřující do Čech, k osvobození Prahy a Terezina, musel být odložen asi do 6. května, neboť Američany a Sověty sjednaná demarkační linie se táhla z Desavy přes Saskou Kamenici, Karlovy Vary a Plzeň až do Lince.

Situace ve čtvrtek 19. dubna

Sovětské tanky rychle postupovaly z Chotěbuze (Cottbus) směrem na Berlín a ve večerních hodinách překročily dálnici Drážďany - Berlín u města Calau. Pro pochodující schwarzheidské vězně byl nejdůležitější jižní úsek. Situační zpráva vrchního velitelství německé branné moci z 13. dubna hlásí: "Na rozlehlém bojišti  (v bojovém velkoprostoru) dosáhly dnes ráno v 6.20 tankové předvoje Budyšína (Bautzen)." Sovětská vojska došla až do Hoyerswerdy a sovětská kavalerie do Milkelu, obojí jen 20 km od města Kamenz, v jehož okolí vězňové přenocovali.

V pět hodin ráno začala evakuace asi 580 vězňů, z toho 342 židů, vězněných od 3. července 1944 ve Schwarzheide a dále 238 Poláků, Francouzů, Holanďanů aj. Strážní podléhali brutálnímu SS unterscharführerovi Hermannu Bleserovi. Vězňové, kteří pochodu nestačili, byli zastřeleni. Kolona se vlekla přes Ruhland a Guteborn do Bernsdorfu, kde jí proud uprchlíků ze Slezska zatarasil cestu. Ve večerních hodinách, oklikou přes Schwepnitz a Kamenz, dorazila po dvanáctihodinovém pochodu, při němž zdolala přes 35 km, do Tondorfu, kde muži přespali  v cihelně. Šest terezínských vězňů, kteří pochodu nestačili, bylo zastřeleno.

Sanitář Röder si tajně dělal poznámky a v roce 1947 o tom vypovídal: "Jako sanitář jsem při pochodu smrti chodil v zadním voji, abych mohl vyčerpané vězně naložit na vůz. Své kamarády jsem našel většinou v přikopu zastřelené. Ty na voze, co ještě žili, esesáci zastřelili nebo je prostě shodili z vozu a odpráskli. Musel jsem vykopat hroby a mrtvé pohřbít. U všech případů jsem si zaznamenal osobní údaje zavražděných a polohu jejich hrobů. Nákresy jsem přenesl pod obvazem na horní části paže.“

Situace v pátek 20. dubna

"... .jižně od Sprembergu prorazil nepřítel předvojem svých tanků až do prostoru Kamenz". Tak zněla zpráva německé branné moci následujícího dne. Sovětské jezdectvo provázené tanky, postupovalo rychle a nerušené na západ ve směru Ortrand. Za nimi se rozvinul německý protiútok, který znovu dobyl několik kilometrů území a ohrožoval sovětské zásobovací linie.

V časných ranních hodinách byli vězňové vyzváni ke spěšnému pochodu. Zatímco je hnali na jih, viděli ruské tanky směřující k západu. Cesta vedla přes města Elstra, Bischofswerda a Neustadt v Sasku do Langbunkersdorfu. Kolona vězňů se krok za krokem vzdalovala   frontě. Po třicetikilometrovém pochodu přenocovali ve stodole. Šest terezínských vězňů bylo zastřeleno.

Situace v sobotu 21. dubna

Sovětská vojska útočila a postupovala dál na západ, pronikla do Pulsnitz a Königsbrücku. Ve večerních hodinách dobyla Schwarzheide. Pro vězně, poháněné esesáky, tak "bezprostřední ruské nebezpečí" pominulo.

Ten den šli vězni pouze jednu cestu v délce 16 km, pochodovali přes Sebnitz a Hertingswalde do Saupsdorfu a odtamtud do vrchu Raumichtmühler, do stodoly, kde měli přenocovat. Šest mužů bylo zastřeleno, pět terezínských a jeden nežidovský vězeň.

Siegfried Zeckel, tehdy ještě dítě, na to později vzpomínal: "Bydlel jsem v Oberhertigswalde. Když kolona dorazila, byl jsem zrovna s několika stejně starými dětmi na silnici. Průvod se jen s námahou sunul kupředu. Vězňové táhli dva velké plošinové vozy, jejichž kola byla opatřena těžkými železnými obručemi. Na oji byly v několika řadách za sebou příčně upevněny dřevěné kůly, tlačené z každé strany dvojicí vězňů, kterých bylo dohromady asi 16. Byli v pruhovaných oděvech a na nohou měli většinou dřeváky. Esesáci měli na sobě kabáty a celty s krycím zabarvením... Protože u nás cesta stoupá, esesáci poháněli a bili muže, vlekoucí vozy směrem k Waldhausu. Jedna oběť se pod bičem zhroutila. Krvácejícího muže hodili na vůz. Teprve pak jsem zpozoroval, že už tam leželi další." Vězeň Jaroslav Kafka na Saupsdorf vzpomíná: "Zůstali jsme ve stodolách přes noc. Když jsme přišli, vybrali esesáci vězně, kteří ještě mohli chodit, aby odvezli ty, jež se cestou zhroutili. Komando se nevrátilo."

Prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc.,  ČSBS,  Historická skupina Schwarzheide

Jakov Tsur