Z kroniky tak řečeného Dalimila

(Předmluva)

Mnozí pověsti hledajú,

v tom múdřě i dvorně činie,

ale že své země netbajú,

tiem svój rod sprostenstvím vinie.

Neb by sě do nich které cti nadieli,

své by země knihy jměli,

z nichž by svój rod veš poznali,

otkud jsú přišli, vzvěděli.

Jáz těch knih dávno hledaju

a vešdy toho žádaju,

by sě v to někto múdrý uvázal,

všě české skutky v jedno svázal.

A dotad sem toho žádal,

doňud sem toho právě nezbadal,

že v to sě nikte nechce otdati;

proto sě sám v to drb'u uvázati.

***

(Soběslavovy rady synům)

Ciesař Soběslavovi vieru sl'ubujě,

a jeho dietky česky otučuje.

Káza sě jima němečsky učiti

a domóv jich nerodi pustiti.

Když juž málo česky umiešta,

po poslu to vzvěděšta,

že jich otec velmi nemóže.

Vecěsta: „Snad bez najú umřieti móže."

I bez otpuščenie sě do Čech vrátista,

otcě nemocna zastúpista.

Otec jě sě jima mluviti

řka: "Chcu vy učiti.

Nemáť nikte nic věrnějšieho

než matku a otcě svého.

Protož věrně chcu vy učiti,

jímž móžete cti dojíti.

Zem'u váma ostavuju,

jazyk váš váma porúčěju,

abysta jej vždy plodila,

v zem'u Němcóv nepustila.

Když němečský jazyk v Čechách vstane,

tehdy našeho rodu všě čest stane.

Neb zradie zem'u i kniežata,

pro ně bude našě koruna do Němec vzata.

Němciť sě najprvé krotie,

ale jakž sě rozplodie,

tehdy o svéj hospodě netbajú,

z své země pána sobě hledajú.

Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,

že budeta k Němcóm držeti,

kázal bych vajú v kožený měch vložiti

a u měšě u Vltavě utopiti.

Neb bych snadnějí vajú ožělel,

než bych svého jazyka hanby, i mrtev Idě, žělel."

I káza přěd sě zemanóm jíti

i jě sě k nim takto mluviti:

,Já vám děkuju z vašie viery,

neb ste ju ke mně jměli bez miery.

Prošu, túž jmějte k dětem mým,

ačť budú držěti k svým.

Nebudú-liť svých milovati,

neroďte o nich nice tbáti,

všie viery k nim prázdni buďte

a knězě sobě oráčě ot pluha dobuďte.

Spieše oráč dobrým knězem bude,

než taký Němec věrně s Čechy zbude.

***