Jdi na obsah Jdi na menu
 


Protigermanizační zápas společně se Srbskem a Černou Horou IV, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

František Alexander Zach (1807 – 1892) využil uvedené objektivní situace, nejprve živelně a náhodně, později již s  programovým cílem. F.A. Zach propagoval a organizoval Slovanský sjezd, aktivně se podílel na polském povstání v roce 1830 a slovanskou solidaritu bral vážně. Svědčí o tom angažovaná účast na červnovém povstání v Praze v roce 1848 a celé jeho působení v Srbsku v dalších letech. Vojenské vzdělání si doplnil ve Francii, měl i dílčí zkušenosti z polského povstání a vojenských výprav do Horních Uher, kde prokázal velitelské schopnosti. Měl utajovaný styk s francouzskou zpravodajskou službou, jeho protiněmecké a protirakouské myšlení nebylo žádným tajemstvím pro Poláky, Francouze, Čechy a i pro srbskou vládu. F.A. Zach byl, jak se to u zpravodajců říká, osobou vlivu, a významnou. V Srbsku úzce a důvěrně spolupracoval s ministrem vnitra I. Garašaninem a pro srbského panovníka zajistil osobního českého lékaře dr. Max. Ottu z Olomouce a vychovatelkou panovnických dcer se stala Mína Volfová z Prahy. Pro sebe zajistil vítaný zdroj informací. Zach působil v Bělehradě jako vojenský poradce a v roce 1850 byl jmenován kapitánem a svěřena mu i dělostřelecká škola, z  které vytvořil vojenskou akademii. V roce 1852 přivedl do služeb srbského dvora dalšího českého pedagoga, byl jím Vilém Gabler a na vojenské učiliště získal i několik dalších českých učitelů. V roce 1860 dosáhl hodnosti majora a je kvalifikovaným velitelem vojenské akademie. Udržuje styky s francouzskými diplomaty v hlavním městě, v Bělehradě. V roce 1867 se stal víceministrem národní obrany, odborným poradcem ministra. V roce 1875 je dokonce pobočníkem panovníka a dosáhl i na hodnost srbského generála. S úspěchem mařil tajné i otevřené intriky Vídně a Berlína. Vychovával srbské důstojníky k předpokládané válce s Rakouskem a Německem. Rakousko a Německo popostrčilo Turecko, aby vyvolalo válku proti ještě plně nekonzolidovanému malému Srbsku. Zach nastoupil v generálské hodnosti na frontu a byl těžce raněn, ve službě zůstal do roku 1882, kdy odešel do penze. Jeho práce pro srbskou armádu byla za srbské strany vysoce ceněna a ovlivnila i dobrý vztah Srbů k zajatcům českého původu za první světové války, ale o tom budu ještě referovat. Všeslovanské nadšení se u F.A. Zacha konkretizovalo v činy. Se Zachem spolupracoval Josef Meisner, který také musel utéct z Prahy po potlačení revoluce v roce 1848. Nějaký čas učil v bulharském Šumenu a předpokládá se, že sbíral v tomto státě zpravodajské informace pro Zacha a tím i pro Francii. Ze stejných důvodů měl i zájem o Rumunsko. Dodám jen, že Rumunsko bylo v první světové válce spojencem Francie proti Německu a Rakousko – Uhersku.

Boj Srbů a Černohorců v 19. století vždy vyvolal vlnu české sympatie a finančních podpor. Sokolské organizace byly v popředí solidárních akcí. V roce 1882 se ustavil tělovýchovný spolek Sokol v Bělehradě a pěstoval čilé styky s Prahou. Dokonce organizoval zájezdy na všesokolské cvičení. V roce 1912 přijelo do Prahy na slet 800 Srbů, 630 Sokolů z Bosny, Hercegoviny a Dalmácie, 900 Chorvatů a 430 Slovinců. Praha tak utužovala jugoslávskou soudržnost.

Srbská veřejnost se cítila hluboce ponížena, když evropský tisk přinesl informace, že Německo nabídlo svůj zdravotnický personál turecké armádě a skutečně několik německých a rakouských lékařů se dalo k dispozici turecké armádě. Pochopitelně, že Srbsko v té době nemělo dostatek lékařů s vysokou evropskou úrovní, mělo nedostatek specialistů – chirurgů. Česká pomoc byla rychlá a efektivní. Do Srbska odešla skupina českých zdravotníků, mezi nimi MUDr. Bouček a MUDr. Hickl. Z Pardubic odjel chirurg MUDr. F. Messany. Rakouská zpravodajská služba, policie a četnictvo okamžitě upozornily a ze spisů pražského zastupitelství zjistíme, že na balkánské frontě působili ještě další dobrovolní čeští lékaři: Stanislav Tobiášek, Vladimír Hernig, František Burian, Milan Janů, Šantrůček, Vyskočil, Bach, Levit, Merhaud, Jar. Daniel, Ota Polák, E. Rychlík, Ant. Přecechtěl, Jar. Lacina, Karel Freja, K. Pazderník, Jedlička. V srbské veřejnosti to vyvolalo nadšení, úctu k Čechům a hlubokou vděčnost.

Poznalo se to záhy, již ve světové válce 1914 – 1918. Do srbského zajetí se dostalo na 27.000 Čechů, jednáno s nimi bylo velkoryse, tak jak nikde jinde. Češi v počtu 80 mužů byli zařazeni do řad srbského důstojnického sboru. Další pracovali jako cenzoři na dopisech rakouských vojáků, odesílaných mezinárodní poštou do Rakousko – Uherska. Češi sloužili u finanční stráže na hranicích Bulharska, jako kartografové, cenzoři, tlumočníci, byli i u četnictva, berní správy a několik i ve zpravodajské službě. Na 3.000 Čechů obléklo srbskou uniformu. Několik desítek Čechů bylo zavražděno albánskými teroristy, když se zúčastnili odchodu Srbů k Jaderskému moři. 487 Čechů potom odplulo do Francie, vstoupili do francouzské legie.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář