Autohavárie na 88. kilometru 1
Autohavárie na 88. kilometru 1
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Prvního září 1992 se obyvatelé Československa probouzeli do nepříjemného deštivého a větrného dne. Jako by toto počasí předznamenávalo nepříjemnou zprávu, která toho dne obletěla celé Československo, ba celou Evropu a zaletěla i na ostatní kontinenty na světě.
První strohá zpráva sdělovala, že toho dne v 9 hod. 20 minut došlo na 88. km dálnice Praha - Bratislava, nedaleko od Humpolce, k havárii služebního auta 5. správy MV značky BMV, v němž cestoval místopředseda Federálního shromáždění Alexander Dubček na zasedání parlamentu. Na mokré a kluzké vozovce, v úseku častých nehod, při velké rychlosti dostalo auto smyk, sjelo z vozovky a několikrát se převrátilo. Alexander Dubček byl vážně zraněn. Řidič vyvázl bez vážnějšího zranění. A. Dubček byl převezen do nemocnice v Humpolci a odtud letecky do Prahy, do nemocnice Na Homolce. Zde byl okamžitě podroben první tříhodinové operaci tříštivé zlomeniny bederních obratlů. Proti řidiči, příslušníku federální ochranky praporčíku Rezníkovi, bylo zahájeno trestní stíhání.
Po první operaci navštívil Alexandra Dubčeka Václav Havel, již jako soukromá osoba, a předseda Federálního shromáždění Michal Kováč. Přes vážný zdravotní stav vyjádřil prý Dubček přesvědčení, že se brzy uzdraví. Také informace, které po návštěvě v nemocnici přinesla Dubčekova sekretářka Luba Horná, nebyly beznadějné...
Zpráva o havárii a vážném zranění nejznámějšího politika Československa vyvolala pochopitelně pozornost nejen doma, ale i v celé Evropě a ve světě, kde nebylo jeho jméno neznámé. Vždyť Alexander Dubček byl znám jako první muž Pražského jara 1968 - nejvýznamnějšího z pokusů o vybudování demokratického a humánního socialismu v zemi východního bloku. Jako člověk a politik, jehož jméno se po srpnové intervenci vojsk varšavské pětky 21. srpna 1968 - poté kdy byl mocensko-politickým nátlakem Moskvy i domácích konzervativců donucen odejít z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a posléze vyhnán mezi statisíce neplnoprávných stoupenců Pražského jara - stále častěji objevovalo na stránkách evropského a světového tisku a dalších sdělovacích prostředků. Jako člověka a politika, který statečně, nebojácně a vytrvale obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho stoupence, neúnavně kritizoval Husákův či Jakešův prosovětský normalizační režim, zvláště pak hrubé porušování zákonů jeho bezpečnostním aparátem. Evropská i světová média zaznamenala jeho vytrvalý zápas za odvolání opodstatněnosti srpnové intervence, za rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců. Stejně tak uvítání gorbačovské perestrojky a glasnosti i výzvy adresované husákovskému a jakešovskému vedení k následování jejich příkladu.
Evropská a světové masmédia také zaznamenala zvláště jeho opoziční aktivitu v letech 1988-1989 a jeho vstup do mezinárodní politiky jako nejznámějšího Čechoslováka. A také skutečnost, že v listopadové sametové revoluci 1989 jej národy Československa navrhovaly na funkci prezidenta a že navzdory značné animozitě některých českých představitelů Občanského fóra a představitelů slovenské Verejnosti proti násiliu tlak veřejného mínění si vynutil, aby byl zvolen do druhé nejvyšší funkce - do funkce předsedy Federálního shromáždění. A byl to pak jeho věhlas v této funkci v letech 1990-1992, který - zvláště při jeho cestách do zahraničí nebo zahraničních návštěvách v Československu - významně přispíval k upravování cesty Československa do evropské a světové demokratické společnosti. Důkazem jeho věhlasu a ocenění ve světě je také udělení šesti mezinárodních mírových cen, šesti čestných doktorátů různých světových univerzit, návrh italských univerzit na udělení Nobelovy ceny za mír, udělení nejvyššího státního vyznamenání italským prezidentem Franceskem Cossigou v březnu 1991 a řada dalších ocenění a uznání.
Byl to také především A. Dubček, kdo se vytrvale a houževnatě angažoval v úsilí o zachování jednoty Československa. I tato skutečnost přispívala k tomu, že jeho věhlas v zahraničí ještě stoupal. Nebylo proto divu, že zpráva o jeho vážném zranění vyvolala nejen doma, ale i v zahraničí velkou pozornost, ale i nejrůznější úvahy, ba i různé spekulace...
První závěry orgánů vyšetřujících příčiny havárie zněly: nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky, navíc - bylo to v úseku častých nehod. A řidič byl znám svou rychlou a riskantní jízdou. Dubčekův přítel, předseda slovenské sociální demokracie J. Volf, později vzpomínal, jak si jednou, po společné jízdě s Dubčekem oddechli, když z auta vystoupili.
Na Slovensku ovšem havárie vyvolala i různé reminiscence na osudy dvou jiných významných Slováků. Na nešťastný výstřel z pušky, který usmrtil slovenského buditele Ludovíta Štúra a zvláště na havárii letadla, v němž zahynul generál M. R. Štefánik, spoluzakladatel Československé republiky, při svém návratu do vlasti, po skončení první světové válce...
Různé úvahy, ba i spekulace, vyvolávaly ale ještě další dvě skutečnosti. Jednak to byla trvalá snaha pravicových kruhů nové polistopadové mladé či mladší politické garnitury Československa v letech 1991-1992, usilující o odvolání A. Dubčeka z funkce předsedy Federálního shromáždění (FS), snaha provázená nejrůznějšími politickými útoky a intrikami. K tragické havárii došlo v situaci, kdy vrcholilo jednání o rozdělení republiky. Další důvod k úvahám bylo také pozvání prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, aby se A. Dubček zúčastnil jednání Ústavního soudu Ruské federace o ústavnosti existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, ale také o dodržování ústavních zásad při potlačování protigorbačovského puče konzervativních představitelů KSSS v srpnu 1991 prezidentem B. Jelcinem.
K listopadové sametové revoluci v r. 1989 došlo v atmosféře rozpadu sovětského bloku a zhroucení Sovětského svazu. Myšlenky socialismu, spojené s jeho imperiální politikou, byly u nás v Československu totálně zdiskreditovány. Avšak v Československu - na rozdíl od obecné situace ve střední Evropě - vznikla v roce 1968 politicky zkušená, reformě socialistická opozice, jejíž představitelé a stoupenci se pak po potlačení Pražského jara stali součástí opozičních sil kolem Charty 77, Klubu Obroda či vystupovali samostatně jako A. Dubček. Avšak mnozí mladí a mladší představitelé nové nastupující politické garnitury občanské společnosti, orientující se nyní na Západ a na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastků, se obávali, že reformní tradice roku 1968 vyzvedne do popředí socialisticky orientované osobnosti, které budou překážet v odstraňování zbytků socialistických vztahů. Tito "průkopníci" divokého kapitalismu u nás nepochopili, nebo na rozdíl od demokratických zemí Západu - např. Itálie - nechtěli pochopit organické spojení demokratických myšlenek a ideálů Pražského jara 1968 a listopadové sametové revoluce. A to byl - vedle řady jiných, např. kariérních důvodů - hlavní důvod, aby vedle nejrůznějších pokusů o "přepracování" historie Československa podle svých představ a potřeb rozpoutali postupně masivní až hysterickou znevažující kampaň proti dědictví Pražského jara, jeho nositelům, proti jeho programu s tím, že podle nich bylo Pražské jaro jen střetnutím dvou frakcí v KSČ v boji o moc. Základním cílem této kampaně bylo vytěsnit reformní představitele z politického života. A pochopitelně hlavní pozornost byla soustředěna na A. Dubčeka.
Vyznavači divokého tržního kapitalismu nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček se již "protrpěl" k pochopení tržního hospodářství jako jediné alternativy, avšak s přívlastkem "sociálního". A hlavně, oni nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček chápal politiku jako veřejnou službu, jako ideově orientovanou činnost ve prospěch národa a státu, a že tato služba měla u něho přednost před úzce stranickými hledisky a zájmy.
První náznak příštích protidubčekovských útoků se objevil již v lednu 1990. Jakýsi novinářský elév, který se v roce 1968, kdy byl A. Dubček prvním mužem Pražského jara, teprve "vyklubal" na svět, se ve svém článku, otištěném ve druhém čísle lednových Studentských listů pod šifrou "bob" velice podivoval, jak to, že cenu A. Sacharova za mír obdržel A. Dubček a nikoliv V Havel, jak on očekával. Neboť podle něj A. Dubček 20 let normalizace úporně mlčel a prý teprve v závěru toto mlčení přerušil "několika exkluzivními rozhovory a na prahu revoluce podpisovou akcí"... (?) Říká se sice, že nevědomost hříchu nečiní. Na toto mladické fanfaronství mladého autora a předobraz příštích útoků proti A. Dubčekovi rychle reagoval Dubčekův tajemník Oldřich Jaroš v interview, otištěném v únorovém čísle časopisu Evokace. O jedenáct let později jsem v knize Utajovaná pravda o A. Dubčekovi jednoznačně, na základě množství dokumentů a svědectví prokázal, že všechna stará i novější tvrzení o Dubčekově mlčení jsou výsledkem neznalosti nebo záměrnou pomluvou.
S prvním útokem proti Dubčekovi v červnových parlamentních volbách v roce 1990 vyrukovali představitelé politické ministrany s jepičím životem, Liberálně demokratické strany E. Mandler a B. Doležal. Otevřeně vystoupili proti politické dohodě, aby do funkce předsedy Federálního shromáždění byl zvolen A. Dubček. Dubčekova volba do této funkce však byla jednoznačná.
Postoj E. Mandlera a B. Doležala k A. Dubčekovi nepostrádá značné pikantnosti. V listopadových dnech 1989, jako představitelé opoziční skupiny Československé demokratické iniciativy to byli mj. oni, kdo navrhovali, aby to byl A. Dubček a reformisté spolu s V Havlem a zástupci opozičního hnutí, kdo povede jednání s vládou L. Adamce o vytvoření vlády občanského soužití. "Na základě kvalifikovaného jednání by taková vláda měla být sestavena nejen z nezkompromitovaných osob dosavadního režimu a zástupců ostatních stran Národní fronty, ale také z představiteIů Dubčekova vedení z roku 1968 a především z Občanského fóra v čele s V Havlem," uvádějí ve svém prohlášení z 26. 11. 1989. Uběhlo však sotva několik měsíců a z politických lídrů LDS se stali zarytí odpůrci A. Dubčeka, což jim zůstalo i poté, kdy jako politikové totálně selhali. A E. Mandler v současné době představuje nejen "zásadního" kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem o seriózní seznámení s dostupnou dokumentací, ale zároveň se stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého landsmanschaftu.
