České národní listy

Uprchlíci na půdě druhé republiky 2

 Z obavy, aby utečenci dopravovaní zpět do místa určení v plebiscitním území neopustili během cesty transport, měly být vlaky provázeny patřičnou četnickou či policejní asistencí. Repatrianti měli být přepravováni uzavřenými vozy, aby neměli v mezistanicích možnost vystoupit. Dbát se mělo na rozdělení do vagónů přesně podle místa určení, aby se vozy daly lépe přepojovat. V 1.15 hod. telefonovala sociální referentka Pešková z ÚSÚ obsah tohoto doporučení Zemskému úřadu v Praze. Proto byly k připravovaným transportům přiřazeny četnické hlídky. Ihned byl vypraven vlak z Wilsonova nádraží do Žatce s 560 osobami o 8 vagonech, k němuž bylo přiřazeno 8 hlídek. Pro vlak č. 1301 do Mostu, odj. v 5.40 hod. s 200 osobami (3 vagony a 3 hlídky), vlak č. 1101 do Liberce, odj. v 4.55 hod. s 250 osobami (4 vagony a 4 hlídky), vlak neurčeného č. do Litoměřic, odj. v 7.10 hod. se 70 osobami (1 vagon a 1 hlídka). Každý z vlaků byl vypraven z Wilsonova nádraží a byl osazen jak Čechy, tak Němci.  Všechna tato města nebyla dosud obsa- zena německým vojskem. Někteří němečtí uprchlíci považovali avizovaný návrat k plebiscitu pouze za záminku pro úřady, aby je vrátily zpět do pohraničí. „Mnozí věřili zprávám, že plebiscitní zóna je plánována, vyměřena, jiní v tom viděli pokus dostat uprchlíky do této imaginární zóny pod záminkou plebiscitu a dopravit je tak gestapu.“ Podobné informace se objevovaly také v zahraničním tisku. Pramenný materiál tento předpoklad nepotvrzuje.

Zpětné transporty probíhaly ve spěchu a docházelo často k rozdělení rodin. V zájmu co nejrychlejšího odbavení a odjezdu uprchlíků pomocný personál na nádraží nedostatečně spolupracoval k tomu, aby udržel rodiny pohromadě. „3. října v 5 hod. ráno na Masarykově nádraží, s transportem, který byl dopravován na Wilsonovo nádraží, byla poslána žena s dětmi, protože nikdo nesměl zůstat zpět a bylo jí řečeno, že její manžel, který se na několik okamžiků vzdálil, bude za ní poslán. Když se muž vrátil, a jedna z pomocnic mu řekla, aby si pospíšil na Wilsonovo nádraží, kde je v transportu jeho rodina, bylo mu v tom zabráněno a pomocnici bylo dáno na srozuměnou, že bude z nádraží vyloučena, bude-li poskytovati takové služby.“ Obdobný případ se měl stát také třem funkcionářům DSAP, kteří chtěli najít na Masarykově nádraží svoje ženy a děti. „Bylo jim zabráněno a nebyla jim dána možnost je nějak vyrozumět, museli ihned zpět a nesměli v Praze ani přenocovat.“ V Chomutově měla být vlaková souprava s 600 uprchlíky umístěna v továrně, odkud jim bylo bráněno odejít i do jejich vlastních domovů. Uvedené zkušenosti německých antifašistů potom využíval zahraniční tisk ke kritice politiky repatriace.

Na čtrnácté a zároveň poslední schůzi první vlády gen. Syrového bylo usneseno, že rozpočet kapitoly ministerstva sociální péče bude překročen o částky nutné k úhradě podpůrné akce pro obyvatelstvo, které pod vlivem mimořádných událostí odešlo z pohraničních krajů.

Zpráva Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy o repatriaci popisovala konkrétně, do jakých oblastí směřovaly pražské transporty.

„Uprchlíci byli dopravováni zpět do míst, odkud uprchli, pokud se jednalo o území plebiscitní. Utečence z území již obsazených přivezly vlaky do okresů plebiscitního území nejbližších jejich původnímu domovu, leč by sami žádali na návrat do obsazeného území.“

Pro dopravu osob uvnitř plebiscitního území nebylo od 5. října 1938 nutné povolení. Stejného dne došlo k vydání nařízení, které vyzývalo ke změně přístupu v tlaku na uprchlíky, kteří zůstávali zatím ve vnitrozemí. Pokud nechtěli odjet, měli zatím zůstat na dosavadním místě a neměli být odesláni do plebiscitního nebo obsazeného území.

Stanovisko limitoval požadavekuprchlické spolehlivosti. V zásadě vše vycházelo z  vládního usnesení z 3. října 1938. Na základě výnosu z 6. října 1938 byla zřízena poptávková služba, jejímž účelem bylo zprostředkovávat zprávy o pohybu odtržených členů rodin a osob. Důležitý význam měla i jako registr dlužníků. Ministerstvo národní obrany požadovalo 7. října 1938 odsun židovských a německých uprchlíků ze všech českých krajů.

Podle velitelství I. armády docházelo v okresech Poděbrady, Kolín, Kutná Hora ke hromadění uprchlíků z obsazeného území československé, německé a židovské národnosti. Úřadům prý chyběly pokyny k jejich vracení do dřívějších bydlišť a vyplácely jim podporu. „Nikdo z uprchlíků nechce se dobrovolně vrátiti do svých dřívějších bydlišť, zvláště Němci a židé. Hrozí přeplnění měst ve vnitrozemí a nedostatek potravin. Rapidně stoupají ceny jak poživatin, tak i bytů. Uprchlíci německé národnosti a židé dožadují se v Poděbradech zřízení německé školy. Na více místech bylo zjištěno, že němečtí uprchlíci a židé spojují se s českými komunisty a chtějí konat demonstrace… Nálada mezi českým obyvatelstvem je velmi napjatá zvláště vůči uprchlíkům německé národnosti a židům.“ Uvedené informace potom použil premiér Jan Syrový při jednání s Vysokým komisařem Malcolmem jako hlavní argumenty pro nezbytnost vracení německých a židovských uprchlíků zpět do pohraničí. Jiná zpráva popisuje, co se v Poděbradech stalo. Příliv židovských uprchlíků vzedmul protižidovskou náladu. „Svým jednáním provokují (narážkami na odůvodněný zákrok Německa v Československu a získáním německé třídy pro děti) a zavdali příčinu k přísné kritice. Nicméně nespokojenost místního občanstva nevybočila v násilné jednání, až asi na dva případy, které však neměly následků.“ Situace se uklidnila až poté, kdy utečenci opustili město.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939", autor  Jan Benda. Vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013