České národní listy

V lásce k vlasti je člověk identický sám se sebou a se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. To spojení je tak přirozené, prosté a samozřejmé, že by ho nebylo vůbec třeba připomínat, kdyby se neobjevily vlivné síly, které nás ho chtějí zbavit. Proto je obrana dějin našeho národa znovu aktuální.

Spor o jeho osobu proto není jen sporem o historii, ale i o přítomnost a budoucnost našeho národa. Spolu s Masarykem byl prvním, kdo dokázal dát české politice evropskou a světovou dimenzi, kdo jí dal jasné demokratické směrování a kdo dokázal přenést myšlenky a ideje v politickou akci, schopnou změnit staleté pořádky ve střední Evropě. Byl to Edvard Beneš a jeho diplomatické schopnosti komu se podařilo na versailleské konferenci prosadit prvky českého národního programu a nově vzniklé Československo zakotvit do evropského poválečného uspořádání.“

Prezident Beneš uvádí, že si po vítězné válce Spojenců přál obnovit a přebudovat náš stát tak, aby byl co nejlepší a nejtrvalejší. Chtěl postupovat cestou vývojovou a nenásilnou. K mezinárodní situaci napsal doslova: „Věřím, ... že nová demokracie poválečná a systém sovětského socialismu by mohly žít vedle sebe opravdu smírně, bez rivalit a nepřátelství, ve spolupráci a vzájemné dohodě. ...Obávaje se toho, co se už dnes na obou stranách ukazuje, ... dodávám: Jaký bude konečný stav a postup tohoto vývoje u jednoho či druhého z obou těchto sociálně-politických systémů, nemůže říci nikdo... Půjde tento vývoj až ke konečnému násilnému vyvrcholení, anebo jej obě strany, přestavše se holedbat svou revoluční silou nebo atomovými pumami, jakož i zdůrazňováním skutečných nebo jen předpokládaných slabostí svého odpůrce, navrátivše se k politice tak státnicky prováděné za těžké doby války, samy zastaví a obrátí jej ve směr pro oba nutný a příznivý? Ne-li, pak běda, běda bez rozdílu všem nám.“ To, že se nešlo cestou konvergence, ale cestou studené války, bylo nejen zklamáním nadějí prezidenta Beneše, ale svými tíživými důsledky na nás doléhalo celá desítiletí a vlastně doléhá dodnes.

Přesto podle Smithe není na úhradu reparací pozdě, protože Německo přijalo ustanovení Postupimské konference o povinnosti platit reparace a tato povinnost nezanikla. Navíc, argumentuje, že Berlín stále vyplácí odškodnění obětem a vyjednává programy na podporu obětí. Skutečnost, že německá vláda tak činí, a přesto odmítá s Polskem byť jen mluvit, je podle Chrise Smitha nevysvětlitelná.

Podle zástupce strany „Zákon a spravedlnost" zůstává otázka zaplacení odškodnění otevřená. V rozhovoru s novinářem publikace uvedl, že v roce 1947 polské orgány odhadly vojenské škody na 48,8 miliardy dolarů, což v převodu na dnešní peníze činí 850 miliard dolarů. Moderní technologie navíc umožňují vypočítat ztráty související s důsledky lidských a materiálních ztrát, tvrdí politik: „Němci systematicky a masivně zabíjeli Poláky, aby poškodili náš demografický potenciál", a jejich okupační politika byla zaměřena na zničení polských elit. Tyto ztráty nemohou být obnoveny ani po mnoha generacích, je přesvědčen Mularczyk.

Takže jsme ve zvláštní situaci, Rusko, náš „nepřítel“, nám dal, co nám patřilo, Němci, naši partneři, o kterých můžeme slyšet jen to nejlepší, si dává s reparacemi na čas. Dokonce o nich nechce ani slyšet. Přestože vše je v podstatě jednoduché. Jeden z principů mezinárodního práva zakotvuje zásadu, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které jí vznikly v důsledku agrese. Že my jsme byli obětí Německa a Německo agresor, není ve světě pochyb. A to ani nemluvíme o Pařížské reparační dohodě, která výslovně stanovila, že Německo nám má zaplatit reparace. Zároveň určila, že jsme povinni konfiskovat německý majetek. Pokud šlo o majetek tzv. sudetských Němců, jeho hodnotu jsme podle této dohody nebyli povinni ani odečíst z našeho reparačního účtu.

rcholným číslem kandidátky ovšem má být neúspěšná prezidentská kandidátka, expertka na všechno a zejména na makroekonomii, Nerudová. Ještě se ji nepodařilo (a ani se o to nepokoušela) vysvětlit podivné okolnosti získávání titulů na Mendelově univerzitě za úplatu v době, kdy byla rektorkou této alma mater. A už chce být v Bruselu. A nejlépe eurokomisařkou. I když jsou česká mainstremová média slepá a hluchá, když chtějí, a česká policie v jejím případě nekonala, myslím, že pokud se Nerudová přesune do Bruselu, celá kauza ji dožene. Zahraniční média k ní ale tak shovívavá nebudou.

Hlavním cílem summitu bylo dosáhnout shody na prvním rozšíření BRICS, připravit půdu pro jeho pokračování a shodnout se na zvýšeném využití jiných měn v obchodu než je zatím převládající americký dolar. Mezi státy, které usilují o členství v dohledné době je Venezuela (s velkou zásobou ropy), Nigérie (země číslo dvě v subsaharské Africe), Pakistán a Bangladéš (jedny z nejlidnatějších zemí světa).

V české zemi, v Máchově „zemi krásné, zemi milované", neměl zůstat ani jediný Čech. Povalečný odsun občanů Velkoněmecké říše se proto jeví Čechům jako spravedlivé rozuzlení historických konfliktů a základ pro stabilní demokratické uspořádání Evropy. Pro Němce, kteří jsou ve vleku nacionální propagandy, je to dosud neodpustitelná katastrofa a zločin všech zločinů.

Také moje rodina musela v roce 1938 při okupaci pohraničí opustit svůj domov. Dne 26.11.1938 byl manžel říšskoněmeckou správou závodu z práce propuštěn.  Pracoval třináct let v Ervěnické elektrárně. Já s dvouletým synkem  jsem musela opustit bydliště hned po oznámení, že Němci obsadí pohraničí, a odešla jsem k rodičům, kteří měli ještě tři  školou povinné synky.

Říšská vláda rozhodla, že bude a) uvězněno v Německu ihned tolik českých státních občanů českého původu, včetně česky mluvících Židů, kolik sudetských Němců bylo uvězněno v Československu od počátku týdne, b) budou-li popraveni sudetští Němci na základe rozsudku smrti, vyneseného válečným soudem, bude zastřelen stejný počet Čechů v Německu.

Po záboru čs. pohraničí bezprávní Mnichovskou dohodou velmistr SchäIzky nejenže sloužil děkovnou mši za vysvobození sudetských Němců, ale dokonce osobně v Bruntále 7. října 1938 přivítal A. Hitlera a téhož dne na slavnostním shromáždění v bruntálském zámku umožnil vystoupit říšskému maršálu Hermannu Göringovi, generálu letectva Studentovi a místnímu vedoucímu SdP Josefu Meierovi (Freudenthalen, Ländchen 18, 1939, str. 3 a 79). .

e funkci prezidenta byl potvrzen parlamentem 28. 10. 1945 a znovu zvolen 19. 6. 1946. Plně se postavil za tendenci socializující se demokracie, ale v únoru 1948 byl konfrontován se snahou pravicových sil po nesocialistické orientaci. Tvrzení, že schvaloval demisi pravicových politiků není zcela pravdivé, varoval je před tím - "aby neuklouzli". Nespočítali si totiž ani počet demisi podávajících ministrů a neměli tedy ve vládě většinu, nehledě k tomu, že K. Gottwald by podle výsledku voleb z roku 1946 sestavoval vládu tak jako tak. Pravice ho zklamala, v době, kdy její ministři podávali demisi, statisíce lidí se účastnily generální stávky. Lidé vstupovali do akčních výborů, angažovali se ve vytvořených levicových skupinách uvnitř protestujících stran, další vstupovali do KSČ, která záhy měla 2.500.000 členů. Za této situace prezident volal po dodržování ústavních pravidel. Těm bylo vyhověno, když v nové poúnorové vládě zasedli znovu zástupci stran, ze kterých vyšla iniciativa k demisím. Další vývoj byl již ovlivňován mezinárodní situací.

Řekněme si otevřeně, že prosperita Evropské unie a České republiky v posledních deseti či dvaceti letech byla postavena především na levných ruských surovinách. Dnes levné suroviny nemáme a hloupá vláda zatěžuje ekonomiku státu nad rámec toho, co vůbec v těch příštích 10 – 15 letech potenciál národního hospodářství unese zbytečnými výdaji na nákup zbraní a zbraňových systémů za desítky miliard korun. Rychlá militarizace státu, jeho monopolizace dělá z republiky ráj pro velké světové zbrojařské a další obří firmy a českým občanům s průměrnými příjmy zbývají jen oči pro pláč.

Podľa prieskumu verejnej mienky Germany Trends, ktorý uskutočnili televízia ARD a noviny Die Welt, je 79 percent Nemcov “menej alebo vôbec nespokojných” so súčasným smerovaním krajiny pod vedením súčasnej spolkovej koalície, zatiaľ čo len 19 percent je “spokojných” a nula percent je “veľmi spokojných”.

Nejsou prověřeny události II.světové války, ke kterým došlo na severní Moravě za okupace, kdy například zámek Sovinec byl vězením francouzských zajatých důstojníků a došlo tam údajně k válečným zločinům na jejich životech. Doposud nikdo seriózně neprověřil postoj německého řádu k těmto událostem. a vůbec k nacistickému reichu !

V koncentrované podobě podává „přehodnocení" českých národních dějin z pozic německé imperiální historiografie nechvalně známý „Podiven". Ten a jemu podobní naplňují odkaz A. Hitlera: „Čechy nejlíp vyřídíme tak, že na ně budeme působit dlouhodobě. Po Bílé hoře to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec skoro každý Čech styděl mluvit česky. Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, zanechá-li Čechům závěť, která bude znamenat jejich konec." A tak většina našich médií „dlouhodobě působí“. Ukapávají jedu při každé příležitosti, která se týká národních tradic. K dobrému tónu patří znevažovat i národní obrození.

"Udělali jsme špatnou věc, když jsme odřízli Rusko od Západu tím, že jsme vyhodili do povětří plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2 a uvalili sankce na Ruskou federaci," řekl Ramaswami.

Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už dne 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí.

Načrtneme jen hlavní principy ústavy československého národa; konečné rozhodnuti o ústavě samé připadá právně vyvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného lidu.