Pravdy a lži českých dějin, díl 3.
Pravdy a lži českých dějin, část 3
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku se octla v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80% v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku.
Když před 20 lety vyšel „Podivenův“ manuál „ demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, „jiným“ vztahem k rozpadu Československa a k odsunu Němců po druhé světové válce. R. 2003 se dostalo knize dokonce reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Dopustíme to?
Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka. Už sofisté ve starém Řecku věděli, jak se dělá z černého bílé, z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro moderní dobu nezapomenutelně ukázal G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, jak se ustavičně střídají mocnosti v globální hegemonii, ve světovládě. Nad všemi manipulacemi světa však musí existovat historická pravda, nepřibarvená a nepřikrášlená. Pravda českých dějin je základem naší identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.
Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale i oživení rozmanitých společensky rozkladných sil. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu. Využívají a zneužívají svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme.Ale zvláště si dávají záležet na tom, aby zpochybnili nutnost a oprávněnost vzniku ČSR, znevážili charakter meziválečné existence naší republiky a dehonestovali nový osvobozenecký boj a nové vítězství v době 2. světové války. Podle nich byl vznik ČSR vlastně neprozřetelný a hazardní experiment. A tak zvanou první republiku si prý bezdůvodně idealizujeme a vlastně jsme za ni ani nebojovali, když šlo o její existenci. A za protektorátu se nám vůbec nežilo špatně a celý náš odboj byl vlastně směšný. A neůnavní přepisověči dospěli posléze k tomu, že naše národní uvědomění je fikce, národ je vlastně přežitek a vlastenectví je zdrojem xenofobního nepřátelství.
Vlastenectví, láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu a jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu v době postupující globalizace?
Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný, sám a sláb, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil opačného směru, je na čase znovu se zajímat o témata, která naši rodiče pokládali za jednou provždy uzavřená. Znovu se otvírají. Nastává čas nových obran národa a mateřského jazyka. Prof.Albert Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r. 1946 nádhernou kulturně historickou knihu, „Národ se bránil“. Sleduje v ní sebezáchovné boje našeho národa od dob Velké Moravy až do 2. světové války. Mysleli jsme si, že poválečným osvobozením doba pro sestavování takových „obran“ přestala, že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Přesvědčujeme se však denně o opaku. Potřeba bránit se nejen že nevyhasla, ale že čelit znevažování našeho národa, jeho minulosti i budoucnosti, je stále naléhavější. Braňme se. Netrpme lži o českých dějinách, o české kultuře.
Literatura:
Parlamentní noviny, březen 2017
Albert Pražák: Národ se bránil. Praha 1946.
Coudenhove-Calergi,B.: Kein Stoff fur´s gemeinsame Schulbuch. Die Presse, 12.Okt 2002
