České národní listy

Všeobecná krize zachvátila moderní svět, projevuje se v různých sférách života a bere na sebe různé podoby. Zpravidla ústí do nepochopitelné absurdity. Jednou z přečetných podob dnešní krize je i halasně vyhlašovaný a realizovaný  festival „Prague Pride“.

K veřejnému shromáždění se na festivalu scházejí především  ženy a muži, kteří jsou ve svých milostných vztazích orientováni na osoby stejného pohlaví. Tedy homosexuálně. Na rozdíl od většiny ostatních lidí, kteří jsou orientováni heterosexuálně. Od r. 2011 se  každoročně v polovině  srpna  pořádají v Praze celý týden  různé akce pro neheterosexuální  publikum. Týden  vrcholí slavnostním průvodem městem. První podobný průvod se konal r.1970 v New Yorku. Takže  u nás  dochází k  jistému časovému zpoždění.  Ale ten pražský průvod, průvod „hrdosti a pýchy“ na menšinovou sexuální orientaci, nic  nedbá na uplynulý čas. Nedbá ani na to, že problém uznat  možnost  odlišné sexuální orientace byl u nás již oficiálně vyřešen.

V 60. letech minulého století byla v Československé republice zrušena trestnost homosexuálního konsenzuálního styku. Postoj k LGBT (lesbičkám, gayům, bisexuálům a transvestitům) se liberalizoval. Od r.1999 platí  zákaz diskriminace uvedených menšinových skupin („gendrů“ ) v pracovně právních otázkách. V r. 2006 byl přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Pokrokové proklamace o rovnosti pohlaví, rodů či „gendrů“ má přijímat veřejnost kladně. Čemu  za těchto okolností  má sloužit festival „Prague Pride“? 

Průvod  „Prague Pride“ je nápadně  křiklavý, bohatý  na vyzývavé oděvy a chování účastníků, na jejich  karnevalovou  výstroj a výzbroj, na provokativní nápisy na transparentech, na neurvalé výkřiky a volání. Plno rámusu a hluku v celém průvodě. Účinek? Propagovaná  důstojnost a rovnoprávná vážnost neheterosexuální orientace je proti záměrům pořadatelů velice  zpochybněna. Je prezentována na úrovni, která se blíží  atmosféře erotických „night clubů“ a jim podobných zařízení „polosvěta“.

Oč  jde pořadatelům? O  další stupeň „zrovnoprávnění“ gayů a lesbiček a transvestitů a tak či jinak pohlavně  nestandardních osob? Prý je již 28 různě  mixovaných orientací! Ale komu to vadí?  Za našich dnešních neoliberálních časů  nikdo už podobně nestandardní osoby veřejně nesnižuje a  nediskriminuje. K čemu se  tedy potřebují „zviditelňovat“ tímto způsobem? K čemu potřebují vynášet na veřejnost niterné vztahy,  individuální soukromí,  intimní důvěrnosti? Nepřináší  to  naopak ponížení a degradaci  jejich „gendru“?

Problém má svou prastarou historii.

V Platónově  proslulém dialogu „Symposion“ (zhruba 5.stol. před n.l.) skupina vzdělaných přátel  beseduje při víně o lásce. Aristofanes vykládá starou báji o lidské přirozenosti. Na počátku bylo prý trojí pohlaví: mužské, ženské a androgynní  (mužskoženské). Společnost tvořili muži, ženy a    androgyni. A byli to tehdy lidé s dvěma páry rukou i nohou a s dvěma obličeji. Tihle lidé byli prý hrozní svou mohutností a silou a zpupností. Útočili i na bohy. A tak je Zeus potrestal. Rozetnul je v půli, rozkrojil, takže každému zůstal jen jeden obličej a jen jeden pár rukou a nohou. Ale ti poloviční  tvorové od té doby touží spojit se s odťatou částí. Tak vznikla láska, spojovatelka staré přirozenosti. Každý hledá svou polovici. Muži, kteří  se stali   polovinou pramuže, touží po celistvém mužství. Jako chlapci jsou milováni staršími milovníky, a když dospějí, sami milují chlapce. O sňatku s ženami a o plození dětí se nestarají, musí k tomu být přinuceni zákonem. Ženy, které jsou částmi původní praženy, touží zase po uceleném ženství. Nevšímají si mužů, nemají o ně zájem, stávají se milovnicemi  jiných žen. Ale ti muži, kteří vznikli roztětím androgynů, to jsou milovníci žen, a také cizoložníci. A podobně  všechny ženy, které milují muže, vznikly z androgynů.  My lidé jsme byli kdysi celí. Dnes nepřestáváme toužit po spojení a po návratu k celku. A ta touha a snaha po spojení se  jmenuje láska. Až potud  Aristofanes na Platónově „Symposiu“. 

Pomyslíme si, že jde zřejmě o mýtický výklad starověkého řeckého životního způsobu, kdy dospělí muži obdivují chlapce v palaistrách a v gymnasiích a při všech atletických hrách, a kdy jinoši jsou si  navzájem  velmi blízcí, když se účastní ryze mužských dlouhodobých vojenských cvičení. Tam všude jsou milovníci a milovaní stejného pohlaví. I Platón, když byl na Sicilii v Syrakúsách, si zamiloval Diona, mladého budoucího  vladaře. A nikdy na něj nezapomněl, přes dálku prostoru i času. Velice se rmoutil se,  když  se dověděl,  že nepřátelé připravili Diona o život.

A co tehdejší ženy? Vzpomeňme na  básnířku Sapfó, která se svými  chovankami v dívčím vzdělávacím zařízení na Lesbu veršovala o citech lásky a okouzlení mezi ženami. V modlitbě k Afroditě např. prosí bohyni, aby získala přízeň nejmenované ženské bytosti:

 „Afrodito na zdobném trůně, věčná dcero  Dia předoucí lsti. Ó prosím, nepokořuj trudy a útrapami, paní, mé srdce. Sem přijď a jako jindy se zeptej, cože tě volám, po čem opět vášnivým srdcem toužím, co bych ráda.“

 A Afrodíta s porozuměním odpovídá: “Koho má Peithó zase přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfó, působí bolest? Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude, nechce-li tvých darů, však dávat bude. A když nemiluje, však rychle vzplane, třeba i nechtíc!“ Jen podle toho přechodníku se pozná, že Sapfó touží po ženě, ne po muži.

Evropa časem  zapomněla na řecké způsoby nazírání. Zapomněla i na lásku mezi bytostmi stejného pohlaví.  Převládající životní způsob a názor byl po odchodu antiky ovlivněn křesťanstvím, které navázalo na hebrejský „Starý Zákon“. Podle  knihy „Genesis“ Hospodin stvořil celý svět a nakonec  stvořil  Adama a Evu. Muže a ženu. Uložil jim,  aby se navzájem milovali a aby se množili. Láska muže a ženy byla v podání  biblických vypravěčů zbavena  kouzla smyslnosti a tělesnosti. (To přišlo až s „Písní Šalomounovou“.) Spojení muže a ženy sloužilo  jen k  budoucímu příchodu dítěte. „Muž vešel k ní. A ona počala a porodila syna.“ Cokoli se tomu příčilo, bylo tvrdě potrestáno. „Onan, syn Judův, kdykoli vcházel k ženě, vypouštěl símě na zem. Hospodinu se to  nelíbilo a tak Onana zabil.“

Hřích a těžký hřích byl protivit se početí, plození a rození. Takovým těžkým hříchem se přirozeně stala i homosexualita. Tvrdě a nevybíravě  odmítavý  postoj k ní přetrval až do nové doby. Byla  absolutně nežádoucí a nepřijatelná. Chápala se jako  tělesná vada, jako duševní  úchylka, jako těžký morální přečin. Postižení jedinci svou zavrženou orientaci v mučivých obavách skrývali a tajili. Občas předstírali, jak velice jsou heterosexuální. Nejedno manželství, uzavřené k utajení a k předstírání, tragicky ztroskotalo. Nejeden individuální život končil zoufalstvím  tváří v tvář prozrazení a odsouzení. Je známo dost takových  příběhů z literatury, je dost podobných   příběhů z autobiografií literátů a jiných  umělců.

Nástup neoliberalismu v minulém století však homosexualitu ze seznamu  nežádoucích a pronásledovaných charakterových vlastností a  úchylek chování vyřadil. I gayové a lesbičky jsou chápáni jako zdraví, normální a rovnocenní členové společnosti. Respektuje se jejich partnerství, svazek dvou osob téhož pohlaví.  Je to cíl  jejich individuální svobodné volby, individuálního zájmu, individuální životní potřeby.

Něco jiného však  je manželství. Svazek muže a ženy, kteří plní  nejen potřeby a přání dvojice, ale kteří  mají navíc  i základní  nezrušitelnou a nenahraditelnou společenskou funkci. Jsou na světě nejen pro sebe, ale  i  pro zachování, udržení  a pokračování společnosti.  Jsou jedinými původci a dárci dětí, nového pokolení, nové generace. Manželství a jím založená  rodina je podmínkou existence společnosti. Podmínkou  veškeré její budoucnosti. Tuto funkci nelze přehlížet, tato funkce si zaslouží maximum respektu.  

Homosexuální partnerství na rozdíl od heterosexuálního manželství  nemá funkci veřejnou. Poskytuje specificky orientované  lidské dvojici kýžené útočiště, blízkost a vzájemnost, důvěru a podporu, vnitřní obohacení a růst. Přináší hodnoty, které si zaslouží vážnosti, i když je nelze ztotožňovat  s hodnotami manželskými. Ty jsou totiž  navíc hodnotami celospolečenskými a všelidskými. Z úvahy o historii a o významu  je snad zřejmo, že se k menšinové  „gendrové“ orientaci  nijak nehodí karnevalový průvod s pochybnými vulgárními provokacemi. Každoroční  festivaly„Prague Pride“ svými  výstřednostmi  příslušníky skupin  LBGT jen absurdně ponižují a dehonestují.