České národní listy

Žatec  a Postoloprty byla místa silně poněmčená. Vždyť na příklad v Žatci žilo po první světové válce pouhých 12% Čechů. Zdejší obyvatelé – Češi si jako symbol brali za vzor z historie Maxmiliána Hošťálka. Byl žateckým primátorem a členem direktoria stavovského protihabsburského povstání. Tvrdě  za to zaplatil svým životem při hromadné popravě 27 českých pánů v červnu 1621 na Staroměstském náměstí.

Z dnešního pohledu jsou Postoloprty zajímavé i tím, že tu jsou dva pomníky, vzájemně si protiřečící. Zmiňuje se o tom tiskový orgán Klubu českého pohraničí Hraničář. Na zdejším hřbitově jsou pochováni tři příslušnici Svobodovy armády. Tehdy jim bylo dvacet let armády a padli již v míru, v červnu 1945, jenže se stále ještě krajem pohybovaly skupinky esesáků, příslušníků wehrmachtu a známá byla i organizace „wehrwolf“.

Ta rozpornost současné politiky u nás a ústupčivost vůči tlakům odsunutých Němců se zde také projevila. Je opravdu cynismem nehrubšího zrna, když jen trochu opodál byla před několika lety (2009)  instalována pamětní deska k uctění jejich vrahů. Zasloužil se o to bývalý starosta Hylák. V pozadí ovšem stál Němec Otokar Loebl, po odsunu trvale žijící ve Frankfurtu nad Mohanem.  Tento samozvanec vyvíjel další aktivity v okolních místech na severu Čech. Přizvukoval mu i „kníže pán“ z Orlíku.

Vrcholem drzosti a snah onoho Loebla bylo ustanovení komise, která potom pamětní desku „ubohým zabitým Němcům“ prosadila. Vznikla tak fáma „Postoloprtský masakr“. Tím to neskončilo. Naše televize se mohla přetrhnout neustálými reprízami téhle sudeťacké propagandy. V následujících časech sem každoročně přijížděly dva až tři autobusy pohrobků z hitlerovské éry, lkajících nad krutým koncem , který jejich „hrdinům“ přivodili ti zlí Češi… Časem sice počet zájezdů řídl, ale pod deskou rostla hromada kamenů, dosahující do výšky téměř půl metru. Kameny byly popsány křestními jména hrdlořezů…. Naštěstí i nyní už tohle zmizelo.

Je to surová realita, která obráží naši současnou servilitu k německým kruhům. Dovolím si malý střih – ve stejný čas na počátku roku jsem se dočetl o zhanobení pomníku jednoho pohraničníka v jižních Čechách. Při službě na hranici byl zastřelen v září 1951. A na podzim pomníček na místě byl zcela zničen. Můžeme jen hádat, zda šlo o čin vandalů, či o záměr. Časem se to snad prokáže. Bourání pomníků, v tom jsme opravdu vyhlášení. Je postejně zbabělé, jako když se z průjezdu vyrojily domovnice  s košťaty – když už bylo po všem.

 Podle písemných materiálů zpracoval Josef Sedlák, Plzeň