Naposled
Naposled
(Věnováno Karlovi Sýsovi)
Marek Řezanka
Odešel básník – vytratil se tiše,
Kosmova kronika je na pravdě boží.
Kapsa se zasní – klíče nepřipíše.
Stroj času proniká k sychravému loži.
Jen dlouhé sbohem – jeho abeceda:
Zasklené kalhoty dospělého muže.
Uměl říct mnohé – slovem z křesel zvedal,
zůstaly šlápoty – déšť je nepřemůže.
Tři vzkazy stihl dát, aby zas vstali – spáči,
ze Země Měsíc rád sledoval – a to stačí.
Načas pak v očistci byl atomový pléd.
Když Prahu zezadu uviděl podle Joba,
věděl, že v překladu se pravda nepodobá
té, o níž doříct chci, když vzdychl naposled…
Žijeme v časech laciných prázdných gest, frází, pokryteckých výkřiků a „umění“, které je spíše pseudouměním, neboť je plytké, povrchní, bez hloubky. Tleská se všemu primitivnímu, krátkému, lehce pochopitelnému bez jakékoli znalosti či bez přemýšlení. Pokrytectví vítězí nad opravdovostí, póza nad prožitkem.
O to více člověka zasáhne, odejde-li člověk, který celý svůj život o něco usiloval, něčemu věřil – a za něco se bil – a to slovem. Slovo byla jeho nejsilnější zbraň. Kéž bychom mohli žít opět ve světě, v němž se válčí slovy – a který nestojí na pokraji jaderné apokalypsy.
