Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naposled

30. 7. 2024

Naposled

(Věnováno Karlovi Sýsovi)

Marek Řezanka

 

Odešel básník – vytratil se tiše,

Kosmova kronika je na pravdě boží.

Kapsa se zasní – klíče nepřipíše.

Stroj času proniká k sychravému loži.

 

Jen dlouhé sbohem – jeho abeceda:

Zasklené kalhoty dospělého muže.

Uměl říct mnohé – slovem z křesel zvedal,

zůstaly šlápoty – déšť je nepřemůže.

 

Tři vzkazy stihl dát, aby zas vstali – spáči,

ze Země Měsíc rád sledoval – a to stačí.

Načas pak v očistci byl atomový pléd.

 

Když Prahu zezadu uviděl podle Joba,

věděl, že v překladu se pravda nepodobá

té, o níž doříct chci, když vzdychl naposled…

 

 Žijeme v časech laciných prázdných gest, frází, pokryteckých výkřiků a „umění“, které je spíše pseudouměním, neboť je plytké, povrchní, bez hloubky. Tleská se všemu primitivnímu, krátkému, lehce pochopitelnému bez jakékoli znalosti či bez přemýšlení. Pokrytectví vítězí nad opravdovostí, póza nad prožitkem.

 O to více člověka zasáhne, odejde-li člověk, který celý svůj život o něco usiloval, něčemu věřil – a za něco se bil – a to slovem. Slovo byla jeho nejsilnější zbraň. Kéž bychom mohli žít opět ve světě, v němž se válčí slovy – a který nestojí na pokraji jaderné apokalypsy.