Boj u Bachmače. Náš první mrtvý.
Boje u Bachmače. Náš první mrtvý.
Tak naši legionáři za Československou republiku
bojovali a umírali
Josef Svoboda, slévač z Vysočan. Tak se jmenoval, a můj zápisník o něm říká, že padl 10. března 1918 u Bachmače v boji proti Němcům.
Suchý zápis doplňuje vzpomínka:
Po příjezdu našeho vlaku z Pirjatina do Bachmače došly zprávy, že naše přezvědné oddíly, vyslané do Bachmače, narazily na německou přesilu a že ustupují. Jeden oddíl bojoval asi 12 kilometrů na západ od Bachmače podél železniční trati vedoucí z Kyjeva, druhý, silnější, bojoval asi 18 kilometru. od Bachmače podél gomelské trati vedoucí. z Bachmače na sever.
Velitel pluku vyslal náš prapor pod velením bratra poručíka Jindry na západní úsek. Nejeli jsme daleko. Asi po 10 kilometrech jsme museli zastavit, neboť německé granáty dopadaly už okolo vlaku. Zastavili jsme, několik krátkých rozkazů, a už se rozvinují naše rojnice po obou stranách trati. Moji kulometčíci vytahují z vlaku kulomety a schránky s náboji a už postupují za rotami. .
Před námi úplně rovná krajina, rozdělená na dvě polovice přímou linkou železniční trati, mizící na obzoru. Vpravo od trati nám zakrývá výhled malá vesnička Peski, vzdálená asi půl' kilometru, vlevo od trati, ve vzdálenosti asi půl druhého kilometru, stojí osamocený dvorec s oplacenou zahradou;
Zoraná pole jsou umrzlá na kost. Slunce však pozvolna roztápí zmrzlou oranici a tvoří vrstvu rozbředlého bláta, které nám později velmi ztěžovalo postup. Lepilo se na obuv, a když jsme při střelbě leželi na zemi, promáčelo nám všechnu výstroj. Poslední sledy sněhu byly jenom na zastíněných mezích, okolo křovin a v příkopech kolem železniční trati.
První náš postup byl velmi rychlý. Bylo slyšet střelbu z pušek a z kulometů, přerývanou výbuchy špatně mířených dělostřeleckých střel. Ztráty však jsme dosud neměli.
Teprve když jsme přišli do vesnice Pesek, objevili jsme prvního nepřítele. Bylá to předsunutá průzkumná hlídka, asi četa, která se nechala překvapit v osadě. Její osud byl brzo zpečetěn. A postupovalo se dál. Nepřátelská palba nám zatím nepůsobila ztráty, byla příliš vzdálená.
Za Peskami jsme zjistili posuny nepřítele. Bylo už zřetelně vidět' i kouř z pušek a z kulometů. Náhlé jsme byli překvapeni prudkou kulometnou palbou přímo do našeho boku. Bylá tak mohutná, že svědčila o několika kulometech. Viděli jsme dobře, v kterém směru odhazují dopadající střely kusy oranice a rozbředlé bláto.
Ulehl jsem za sněhovou závěj a dalekohledem jsem hledal zdroje této palby. Bylo nutno ji odstranit, jinak bychom nemohli vůbec postupovat. V několika okamžicích jsem zjistil podezřelý obláček dýmu u osamoceného dvorce. Volám na své kulometčíky, aby postavili kulomety a zahájili souboj s kulomety německými. Německé střely pleskaly okolo nás do bláta a zlověstně bzučely nad našimi hlavami.
Ohlédnu se, a vidím malého bratra Svobodu, polepeného blátem, jak namáhavě ke mně běží po kluzkých hroudách, s kulometem na rameni. Ukazuji mu už místo, kam má kulomet umístit - ale nedoběhl. Klesl, zasažen německou kulí, a kulomet mu přeletěl přes hlavu do bláta.
Vidím jeho zoufalý pohled za kulometem, jako by se chtěl omluvit. Jeho ruka se natahuje, aby vytáhla kulomet z bahna, ale klesá. Bratr Svoboda se pokouší vstát, na prsou mu však pláštěm prosakuje krev. Převrací se na levý bok a upře na mne bolestný pohled svých smutných očí.
Běžím k němu, rozpínám mu plášť, blůzu, košili, ale veliký otvor v prsou od odražené německé střely říká, že mu není pomoci. A zatím, co se náš kulomet zuřivě rozštěkal, klesala víčka malého kulometčíka, aby se už nikdy neotevřela.
Moji kulometčíci bojovali se zaťatými rty, se zoufalou odvahou. Vidím jasně kulomet, umístěný na náspu železniční trati, s rozžhavenou hlavní, z níž šlehají ohnivé jazyky do řad řídnoucích Němců. Mstili jsme svého prvního mrtvého.
Němci měli toho dne veliké ztráty. Během. noci se navagonovali a zmizeli. Průzkum ráno vyslaný nezjistil jediného nepřítele do hloubky 50 kilometrů na západ od Bachmače. Joset Dmitrij Studený
