Horník
Horník
Já kopu, já pod zemí kopu,
já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu,
pod Polskou Ostravou kopu.
Kahan mi zhasíná, do čela padly
zcuchané vlasy a slepené potem,
octem a žlučí se zalévá oko,
ze žil a z temena lebky se kouří,
zpod nehtů červená se lije krev,
já kopu, já pod zemí kopu.
Široké kladivo do štoly vrážím,
na Salmovci kopu,
já v Rychvaldě kopu a v Petřvaldě kopu.
Při Godule má žena mrzne a vzdychá,
na klíně hladová robata pláčou,
já kopu, já pod zemí kopu.
Srší to ze štoly, srší to z očí,
já v Domrové kopu, já v Orlové kopu,
na Porembě kopu a pod Lazy kopu.
Nade mnou nad hlavou kopyta duní,
gróf jede dědinou, komtesa ručkou
pohání koně a směje se růžovou tváří.
Já kopu, já motyku zdvíhám,
má žena zsinalá do zámku jde,
chleba chce, v prsou kdy vyschlo jí mléko.
Dobrého srdce je pán,
z žultého kamene je jeho zámek,
pod zámkem hučí a láme se ostravice.
Před branou černé dvě suky se mračí.
Na co šla do zámku prosit a žebrat?
Roste rež na poli panském pro horníka robu?
Já v Hrušově kopu a v Michalkovicích.
Co bude z mých synků, co bude z mých děvuch,
až mne ráz ze štoly vytáhnou mrtva?
Můj synek dál bude kopat a kopat,
na Karviné kopat,
a děvuchy - co bývá z hornických děvuch?
Což kdybych tak jednou prokletým kahanem
do štoly mrštil,
sehnutou do výše narovnal šíji,
levici zaťal a vykročil přímo,
půlkruhem od země k obloze vzhůru
kladivo zdvihl a jiskřící oči
tam pod božím sluncem?
