České národní listy

Petr Macinka krátce na to uštědřil Pavlovi jasný slovní políček :

Zahraniční politiku určuje vláda. Výzva prezidenta je podle něho tedy irelevantní.
Přesně tak.

Rozmohla  se tady štvavá protivládní kampaň miliónů chvilek, prakticky všech médií a korunu tomu pravidelně dává Petr Pavel.

Je skvělé, že si Petr Macinka touto pro mnohé opovrženíhodnou osobou nenechá nic diktovat. Ať se Petr Pavel neplete do toho, do čeho mu nic z hlediska Ústavy není.

ediný zatím osamocený hlas rozumu v Evropě, hlas premiéra Orbána, z něj činí automatického kacíře EU, kterého by žvanilové byrokrati a rentiéři zbrojení nejraději upálili na hranici, kam jejich přisluhovači by rádi nosili hromady klestí. A my na Slovensku a v nominálně republikánském, fakticky však protektorátním Česku, nevíme, kam se v této šlamastice vrtnout, respektive jak ještě efektivněji prošvejkoval , korektně řečeno prospolupracovat s mocnými. Nakonec pouze parafrázuji větu Catona staršího v římském senátu, aplikovanou na Unii:

Ceterum autem censeo, Uniam delendam esse - Ostatně soudím, že Unie musí býti zničena. (Jak to tvrdila i baronka Thatcherová, a magnát Berlusconi...) Dříve se lepších časů nedočkáme.

Odborníci predpovedajú, že Ukrajina má teraz reálnu šancu predbehnúť Rusko aspoň v jednom ukazovateli – deindustrializácii, a dokonca ani Európa ju čoskoro nebude môcť dobehnúť. V roku 2026 vzrástli priemyselné ceny energie na Ukrajine približne o 50 – 60 % – a k tomu sa pridáva aj palivová kríza. Podľa vyhlásení  Zelenského môže Ukrajina čeliť akútnemu nedostatku nafty – až do výšky 90 %. Miestne noviny informujú, že ukrajinskí poľnohospodári sa už teraz nachádzajú „v režime prežitia“ a z tejto slepej uličky nie je východisko. Dospelo to až do tej miery, že sa objavujú správy o tom, že Kyjev zvažuje nákup skvapalneného plynu z Mozambiku. Čo si o tom myslí Mozambik – nie je známe.

Kdokoli překročí hranice přijatelného projevu, předurčeného Českou televizí, Českým rozhlasem a ostatními mainstreamovými médii, Bezpečnostní informační službou a státním zastupitelstvím, je ostrakizován. Výsledkem je hluboce rozdělená společnost a často i investiční, kariérní a osobní rozhodnutí, která vycházejí z jednostranného hodnocení světové situace. Realita je taková, že Západ vede dvě války, které pravděpodobně nevyhraje, a většině Čechů je zabraňováno se na to psychicky připravit.

Dnes izraelská policie znemožnila latinskému patriarchovi Jeruzaléma, kardinálu Pierbattistovi Pizzaballovi (na obrázku), a kustodovi Svaté země, otci Francescovi Ielpovi, vstup do baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě, když měli slavit bohoslužbu Květné neděle. Informaci podalo společné prohlášení Latinského patriarchátu v Jeruzalémě a Kustodie Svaté země. Zamezení vstupu osobám, které „vykonávají nejvyšší funkci v katolické církvi a na svatých místech“, představuje – jak bylo zdůrazněno – „zjevně iracionální, závažné a nepřiměřené opatření“. Nejvyšší představitelé katolické církve ve Svaté zemi označili toto rozhodnutí za „ukvapené a zásadně chybné, motivované nevhodnými důvody“, které navíc představuje „závažné odchýlení se od základních principů zdravého rozumu, svobody vyznání a respektu pro status quo“.

I německá sociálně demokratická strana (DSAP) si vytvořila na začátku třicátých let brannou organizaci Rote Wehr (později označovanou jako Republikanische Wehr), jejímž původním účelem bylo chránit schůze a akce vlastní strany. Na rozdíl od FS vystupovali příslušníci RW v době ohrožení republiky vůči protistátním aktivitám henleinovců, jejich nočním tajným srazům či rozbíjeli jejich veřejné schůze. Společně s Arbeiter-Wehr, polovojenskou organizací KSČ v pohraničí, byla RW připravena po boku armády a Stráže obrany státu bránit republiku. Její příslušníci, z nichž někteří přímo vstoupili do jednotek Stráže obrany státu (SOS), vykonali 3. července 1938 přísahu věrnosti Československé republice a na řadě míst zabezpečovali týl československé armády. V době ohrožení republiky vstupovali do řad RW také komunisté, a to přes zákaz vedení DSAP. Rozložení sil v německém táboře se projevilo při obecních volbách, při nichž SdP obdržela téměř devadesát procent hlasů, DSAP získala necelých 10 %, přesto si v některých venkovských obcích uchovala většinu v zastupitelstvu.

Paušalizace Němce v české společnosti probíhala obdobně jako v jiných evropských státech, okupovaných či válčících s nacisty. Od rezignovaného „Němec je Němec!“, přes ztotožnění Němce s nacistou, až po obraz Němce jako bestiálního monstra, které postrádá znaky lidského rodu a proti němuž jsou dovoleny i nelidské prostředky. Němec se stává nebezpečím nejen pro český národ a československý stát, ale pro evropskou civilizaci.

S přednostou své vojenské kanceláře generálem S. Bláhou 26. září odhadoval možný průběh války: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností vojenskou i politickou …Naši musí zůstat se spojenci až do konce války. Tím bude republika zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“

Všechny aktivity Slovinska a Chorvatska s cílem dosáhnout silou politické autonomie nebyly podporovány Německem pouze ze zákulisí, ale v široké míře podněcovány nejvyššími německými funkcionáři.

Od zahájení obnoveného izraelského útoku na Libanon 2. března, bezprostředně po americko-izraelském útoku na Írán, bylo v Libanonu vysídleno více než 1,2 milionu lidí a dalších 1200 bylo zabito. Začátkem měsíce izraelská armáda nařídila obyvatelům rozsáhlých oblastí na jihu, jižních předměstí Bejrútu a bašt Hizballáhu ve východním Libanonu, aby opustili své domovy.

Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.

 Jedna z věcí, kterou by americký prezident Trump měl udělat, kromě vyvolávání válečných konfliktů ve světě, s jemu protivnými státy jako jsou Venezuela či Irán anebo Kuba, je nastolení pořádku v amerických zpravodajských službách. Prezident Trump a jeho ministr zahraničí Rubio sice bezvýhradně před volbami do parlamentu v Maďarsku podpořili premiéra Orbána, jeho vládu a jeho politickou stranu, ale dovolím si spekulaci. A sice, že americké zpravodajské služby v Evropě nemají šéfové americké administrativy plně pod kontrolou. Totiž, kdo jiný by měl odvahu odposlouchávat rozhovory maďarského ministra zahraničních věcí s cizími státníky nežli právě ony. A dávat tyto informace v plen spřáteleným médiím, a to ve vhodném čase dva roky po jejich vzniku, ale těsně před volbami do maďarského parlamentu.

Být na Babišově místě, snažil bych se zachraňovat národ a lid, nikoliv zahraniční korporace. Snažil bych se, aby na mě bylo zřetelně vidět, že jsem na straně obyčejných lidí, protože unijní byrokrati nebo korporátní aparátčíci, ti vás před rozvášněným a hladovým davem neochrání.

Trump neustoupil od své předchozí hrozby zaútočit na íránskou energetickou síť. Pokud tak učiní, společně s Izraelem, Írán vypne světla v Izraeli, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Bahrajnu a Kuvajtu. Schopnost Íránu k tomuto kroku je přímým důsledkem oslabení amerických systémů protivzdušné obrany – tj. baterií raket Patriot a systému THAAD. Írán si také udrží svůj škrcící stisk na Hormuzském průlivu – i kdyby se USA rozhodly vyslat vojáky na ostrov Kharg nebo na jiné íránské území.

Budoucnost BRICS se nerozhodne v Dillí.

Rozhoduje se teď, v odpovědi na jedinou otázku.

Ne „Čím se chceme stát?“ – tu si kladou už od roku 2009.

Ale tuto: „Jsme schopni přijmout to, co říkáme, že chceme?“

Pokud je odpověď ne, Írán bude bojovat sám.

Globální Jih uvidí organizaci neschopnou podpořit jednoho ze svých členů.

Brazílie a Jižní Afrika sice mluví hlasitě, ale nemají váhu.

V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to  Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!

V noci nás party Němců budily, prohledávaly domky, vyhrožovaly nám, vytloukali okna a vůbec ničily naše obydlí. Proto jsme se rozhodli utéct do vnitrozemí.

Výlohy a obydlí židovských, českých a sociálně demokratických obchodníků byly vymláceny. České nápisy byly zaškrtány nebo zamalovány dehtem. Také okna českých škol byla zdemolována. Tyto události se odehrály na všech místech jednotně. V této chvíli demonstrovali svůj kladný postoj k republice jak Republikanische Wehr a Arbeiter Wehr, tak členové DSAP a KSČ při četných místních střetnutích a srážkách s ordnery.

     Jiný přímý účastník těchto událostí, tehdejší předseda holandské vlády Ruud Lubbers v r. 1997 uvedl, jak německý kancléř Kohl vyvíjel tlak, aby změnil záporný postoj Evropské unie k uznání Chorvatska, aby se předešlo rozšíření občanské války ujišťováním, že „ministr zahraničních věcí Van den Broek a já jsme se marně tloukli do hlavy, ostatní Evropané dávali najevo překvapení, Němci se angažovali  v terénu- Bylo to katastrofální...“.

Také z prognózy projektu odhadu mandátů institutu Nézőpont, zveřejněné v úterý, je  ze  106 volebních obvodů je vítězství Fideszu vysoce pravděpodobné v 66, kandidáti strany Tisza by mohli zvítězit v 39, zatímco nezávislý kandidát blízký opozici pravděpodobně zvítězí v jednom volebním obvodu.