České národní listy

1938-1939 Likvidace Československa fašistickým Německem 7

V době godesberských jednání vrcholil v Československu odpor proti ohrožení státu henleinovskou pátou kolonou, proti komplotu západních velmocí s Hitlerem. Lidové hnutí odporu proti fašismu a za obranu republiky se měnilo v protestní demonstrace, vrcholící 22. září generální stávkou. Na protestním shromáždění v Praze před budovou parlamentu se shromáždilo více než 250 tisíc lidí, aby projevili své odhodlání bránit vlast. Klement Gottwald zde jménem KSČ podpořil požadavek vytvořit vládu rozhodné obrany republiky a vyjádřil důvěru, že nová vláda opírající se o lid, armádu a poctivé demokraty se energicky postaví proti fašistické agresi.

„Lid Londýna a Paříže stejně jako Rudá armáda Sovětského svazu jsou s námi a celý demokratický svět nám vzkazuje: Držte se a nedejte se!“

Také v Brně, Plzni, Ostravě a v dalších městech se ozývala hesla volající po nové vládě národní a lidové obrany. Pracující vymáhali za každou cenu bránit pohraniční oblasti před útokem wehrmachtu. Tlak lidu, rozhořčeného imperialistickými požadavky Hitlera, zrádcovskou politikou západních představitelů i váhavým postojem E. Beneše a M. Hodži, smetl kapitulantskou vládu.

Nová vláda generála Syrového se však nedistancovala od předchozího vládního prohlášení, jímž byl vyhlášen apriorní souhlas s odstupem části území Německu. Prezident Beneš a vláda generála Syrového se octli ve dvojím ohni. Lid žádal obranu země, Anglie a Francie trvaly na tom, aby ČSR nemobilizovala a realizovala jejich návrhy na smírné řešení, které projednával Chamberlain v Godesbergu. Ze strany Sovětského svazu byla k dispozici prohlášení o ochotě pomoci republice. Ve Francii rostla nespokojenost s kapitulantskou politikou Daladiera. Politici kompromisu v Praze, Paříži a Londýně museli manévrovat.

Teprve tehdy, když jednání v Godesbergu se dostávalo do slepé uličky, když docházelo k bojovým střetům na česko-německých hranicích, shodli se v Londýně i v Paříži, že nelze vyloučit německý útok na Československo ještě dříve, než budou ukončena jednání. Dospěli k názoru, že je také třeba podpořit Chamberlainovu pozici v Godesbergu, a předsedové vlád Anglie a Francie své dosavadní námitky proti mobilizaci čs. armády stáhli. Hitlerova neústupnost vedla 23. září v Londýně k rozhodnutí sdělit do Prahy, že britská a francouzská vláda neoponuje dále proti mobilizaciv Československu. 23. září v 18.15 daly vlády Francie a Velké Británie suverénní československé vládě souhlas k tomu, aby mobilizovala armádu.

Teprve po těchto dispozicích se vláda za přítomnosti prezidenta republiky a po slyšení náčelníka hlavního štábu armádního generála L. Krejčího odhodlala vyhlásit podle paragrafu 57 odst. 1 a odst. 3 zákona z 13. 5. 1936 stav branné pohotovosti, spojený s mobilizační pohotovostí ročníků do věku 40 let. 23. září 1938 ve 22.30 oznámil rozhlas všeobecnou mobilizaci. Výzva končila heslem: „Naše věc je spravedlivá!“ Nadšení lidu, se kterým bylo přijato vyhlášení mobilizace, zahrnovalo obrovskou důvěru, že Československo se připravuje na spravedlivou obranu proti fašistické agresi. Francouzská a britská diplomacie svým souhlasem s mobilizací čs. armády sledovala záměr uklidnit v ČSR spontánní hnutí na obranu, aby nekontrolovaným lidovým odporem proti fašistickým provokacím nebyly zmařeny naděje na appeasement.

Ve vládních kruzích byla mobilizace chápána z hlediska vnitřní a vnější funkce buržoazní armády. Zajištění vnitřního, tedy třídního klidu v Československu mělo vést

současně k zajištění podmínek pro dovršení komplotu Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem. Československý lid chápal mobilizaci armády v první řadě jako akt přípravy ke spravedlivé obraně. Do mobilizačních středisek přijelo ve stanovené lhůtě v průměru 80 % povolanců, k nimž se přidávali dobrovolníci. Pozoruhodné bylo, že téměř polovina záložníků německé národnosti přes bezuzdnou protičeskoslovenskou

propagandu henleinovců nastoupila rovněž k útvarům. Mobilizovaní vojáci posílali prezidentu a vládě telegramy vyjadřující odhodlání splnit povinnost bránit vlast.

Zásluhou lidových mas, ovlivněných vlasteneckým nadšením, podporovaným KSČ a dalšími demokratickými silami, podařilo se velení armády úspěšně provést většinu mobilizačních opatření. Mírové útvary byly rozšířeny o nové. Celá armáda byla rozdělena na zabezpečovací a manévrovací část. Zabezpečovací část byla složena z 12 hraničních oblastí, jednotek Stráže obrany státu. Jejich početní stav odpovídal 20 divizím. Manévrovací část tvořilo 21 pěších a 4 rychlé divize. Nadřízenou složku vytvářela velitelství čtyř armád. Jejich činnost řídil hlavní velitel operujících armád, armádní generál L. Krejčí.

Mobilizace postavila jeden a půlmilionovou armádu. Za týden byla ukončena organizace bojové sestavy jednotlivých armád a sborů. Hlavní velitel generál Ludvík Krejčí dospěl k závěru, že československé branné síly jsou schopny vzdorovat nepříteli. Mobilizace však odhalila některé problémy a nedostatky. Nedostavila se asi polovina německých vojáků. Tato skutečnost se citelně projevila u těžkého dělostřelectva. Nerozvinutá byla motorizace armády. Její týl byl odkázán na selskou vozbu. Bojových vozidel měla armáda 600 – 469 tanků tří typů. Šlo jen o pětinu síly, s níž disponovala německá armáda. Německo mělo v letectvu až šestinásobnou převahu. Nedostatečná zůstala systematická ochrana vojsk. Strategická koncepce obrany se vyznačovala převážně statickým charakterem, téměř polovina armády byla lineárně rozmístěna na hlavním obranném postavení. Obrana nemohla být dostatečně hluboká vzhledem k délce hranic. Vynikající byla morálka vojáků české, slovenské a rusínské národnosti. Jejich postojům odpovídalo i jednání a chování v zázemí.

Mobilizace dodala načas sílu i prezidentu Benešovi. Dokazují to rozhovory, které vedl prezident se sovětským velvyslancem Alexandrovským. Ten nepochyboval, že Beneš byl připraven vést stát do války, pokud bude Československo napadeno, neboť se vyjádřil, že se splnilo to, k čemu léta pracoval – vytváří se světová koalice proti fašismu. Při vyslancově audienci 25. září hovořil prezident ještě rozhodněji. Vůbec nepochyboval o pomoci Francie a Británie. (R. Kvaček, Poslední den, s. 38.) Hovořil s vyslancem o závěrečných říjnových dnech vícekrát. Rozmluvy v ovzduší mobilizace byly plné prezidentova optimismu. S přednostou své vojenské kanceláře generálem S. Bláhou 26. září odhadoval možný průběh války: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností vojenskou i politickou …Naši musí zůstat se spojenci až do konce války. Tím bude republika zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“ (R. Kvaček, Poslední den, s. 40.)

Po jednání britských diplomatů s Hitlerem 26. září před jeho vystoupením v Sportovním paláci usoudili, že 28. září bude Německo mobilizovat, a objevila se i domněnka, že dojde k útoku na Československo. V takovém duchu informoval Chamberlain Beneše: „Čechy budou vojensky rozdrceny,“ dodal jako nátlak a zoufalou výhrůžku, „a nic, co by druhé mocnosti mohly učinit, neodvrátilo by to osud od Vaší vlastní země a národa, a to zůstává skutečností, ať bude konečný výsledek

možné světové války jakýkoliv.“ (Tamtéž s. 43.)