České národní listy

. Mimo jiné delegace argumentovala tím, že situace ve městě je napjatá, hrozí protiněmecké bouře, což odpovídalo skutečnosti. Na předměstích, převážně dělnických, vnikala do rodinných domků různá německy hovořící individua a kradla potraviny a civilní šaty. Za té okolnosti muži otáleli s nástupem do práce a docházelo k živelnému ozbrojování na ochranu před loupežícími vetřelci. V tom všem měli Zbrojováci pravdu.

Po mnichovském diktátu vynaložil Schwabe veliké úsilí k tomu, aby přesvědčil vnitřní i mezinárodní rozhraničovací komisi v Berlíně o nezbytnosti zařadit do záboru také Brno. Za tím účelem měla být okupována železniční trať Břeclav-Brno a celý sídelní pás kolem ní a obdobně kolem silnic Mikulov-Brno a Znojmo-Brno. České vesnice podél železnice a v prostoru Moutnice-Rajhrad-Ivančice měly být vysídleny a kolonizovány německými rolníky z tzv. východních oblastí, např. z Banátu a Bessarábie. Podklady pro etnické změny v tomto území soustřeďovali studenti vídeňské univerzity. Vnitřní město Brno s průmyslem, peněžnictvím, obchodními, pojišťovacími a družstevními centrálami mělo připadnout do záboru. Zbývajícím českým předměstím doporučoval plán utvořeni zvláštní české správy. Mluví-li se tedy bezmála o 60 let později o ghetizaci etnik, nacionálnich čistkách apod., neměla by se historická poučení přehlížet. Při německém odsunu v roce 1945 měly bezprostřední historické zkušenosti nemalou váhu při formováni brněnských protiněmeckých postojů.

Snad pro exponování děje v dostatečně drastických kulisách Jaksch podotkl, jak ”v okolí Brna bylo plno zmrzačených mrtvol... Mrtvoly byly nakládány vidlemi na kusy pytloviny a odváženy do nejbližšího lesa, kde byly pohřbeny." Taková slova musela anglickou žurnalistiku podnítit k razantním výpadům. Je otázka, ke které pasáži o Brně má čtenář tato slova vztahovat. Pokud tím chtěl autor naznačit situaci bezprostředně po bojích, pak mu můžeme dát za pravdu. Bombami, minami, granáty i záludně nastraženými léčkami roztrhaných těl bylo tu všude plno. Z čí viny? Jestliže však dáme tato slova do souvislosti s vystěhováním Němců, pak je to nepravdivé a od zkušeného politika to není nic jiného než záměrná a nechutná lež. A od anglického tisku té doby už vůbec nemůžeme žádat, aby něco takového rozlišoval. Jak byla petice přijata v kruzích OSN, nebylo u nás veřejně prezentováno. Zato uvedená čísla se stala kánonem faktů pro všechny autory, kteří kdy o odsunu psali.

»Paní Marie Benešová a její dcera Jarmila Krajčová byly stejně jako obě Nečasové v komandě Buny. To bylo naše trestní komando a kromě toho tam byly dodány všechny Češky. Měly tam hroznou práci a v táboře bez vody byla nesmírná špína. Všechny dostaly skvrnitý tyf.«

»Ležely u nás v nemocnici a my jsme neměly žádných léků, abychom jim mohly aspoň trochu snížit horečky. Všechny se tolik těšily aspoň na dopis z domova. Ale nedostaly nic. Teprve dlouho po jejich smrti přišlo nám několik jejich dopisů. To si dovedeš představit, kolik pro takovou nemocnou dopis z domova znamenal, a ty bestie esesmanky je nechaly celé měsíce ležet a nedaly jim je.«

»První umřela paní Nečasová. Právě 28. října. Ostatní umřely později. Jejich mrtvoly daly esesmanky vyhodit v pokrývkách ven před barák. Bylo tam tolik krys a ty je ohryzaly. Věru Nečasovou jsem ráno poznala podle svetru, který jsem jí sama dala. Bylo jí, chudince, před smrtí tolik zima a proto jsem jí dala svůj svetr. Ty ostatní nebylo už možno poznat.«

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

Nový německý kancléř, Friedrich Merz, svým militarismem, kroky proti politické opozici a fanatickou rusofobií vyvolává vzpomínky na Německo třicátých let minulého století. Nyní tento dojem Merz umocnil vyhrožováním dvěma členským státům Evropské unie, Maďarsku a Slovensku. Merzovo Německo se opět cítí být dominantní silou v západní polovině evropského kontinentu. Nejenom oním dřívějším „motorem“ EU, ale přímo vládnoucí strukturou, jaká si osobuje právo vyhrožovat a trestat neposlušné či málo poslušné státy.

To se zas jednou předvedl český premiér Fiala, který, jak doufám, stříhá metr, protože za pár měsíců půjde od válu. I když od něj asi už moc občanů moc neočekává, stejně dokáže překvapit. A v drtivé většině nemile. I proto mu věnuji velkou část dnešního dílu BEZ OBALU.

„Putin povedal: ‚Ak budete naďalej dodávať [Ukrajine] zbrane, budeme vás považovať za agresorov‘.“ Situácia sa podľa neho zmenila na zástupnú vojnu s NATO. Ak mám byť úprimný, v niektorých ohľadoch sa tak naozaj stalo. Pozrite sa na pomoc, ktorú poskytli európske krajiny. Putin to očividne vidí,” povedal Kellogg v relácii Fox News.

Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických a kulturních organizací.

Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé socíálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-38 místopředsedou, 1938-39 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně.

Je všeobecně známo, že Wenzel Jaksch, bývalý sudetoněmecký sociálně demokratický poslanec v československém Národním shromáždění, je vedoucím činitelem protičeskoslovenské politické kampaně bývalých sudetských Němců v zahraničí. Je to muž, jehož politická koncepce byla odedávna velkoněmecká. V době pro Československo nejtěžší, po mnichovské dohodě, která odtrhla od Československé republiky kraje, obývané sudetskými Němci, zastával Wenzel Jaksch Hitlerem ražený názor, že spojení říšských Němců se sudetskými a rakouskými má zůstati trvalé. Ve svém protičeskoslovenském zaujetí, jemuž za války dával průchod v časopise "Der Sozialdemokrat", jejž vydával a dosud vydává jako emigrant v Londýně, zahraňoval svým krajanům, sudetoněmeckým emigrantům ve spojeneckých zemích, aby vstupovali do československé armády a přispěli lak v rámci své státní přináležitosti ke spojeneckému vítězství. Když se britská vláda roku 1942 prohlásila za zbavenou závazků Mnichovské dohody, poslal WenzI Jaksch proti tomu dokonce jménem své strany rozhodný protest prezidentu Rooseveltovi.

Tento muž, který je svou minulostí ztělesněním protičeskoslovenského postoje oněch prvků mezi bývalými sudetskými Němci, které nepodlehly nacismu, se snaží státi se nyní jejich ideovým vůdcem. Používá k tomu své bývalé sudetoněmecké sociálně-demokratické strany, kterou jako zvláštní skupinu stále udržuje ...

 Vystoupil jsem s požadavkem odškodnění, když se jednalo o vyhnání. Požadavek navrácení vlasti je nejsilnější morální síla, která zatřese železnou oponou. A kdo se smiřuje s linií Odra-Nissa, také se vyrovná s kapitulací Berlína. Silná slova v té době. Také v SPD. Jak řekl v roce 1961 vůdce strany ve Spolkovém sněmu, Fritz Erler, je třeba bojovat  "u jednacího stolu o každý čtvereční metr německé půdy".

Když v roce 1938-1939 bojovali nacisté za okamžitou okupaci Brna, poodhalili ve svých memorandech do Berlína mnohé ze svých názorů. Za plnoprávné obyvatelstvo Brna považovali jen Němce, protože podle jejich mínění představovali privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, v jejíž rukou je většina průmyslu, obchodu a bankovnictví i okolních zemědělských statků. České Brno, Unterschicht, měli pouze za společenství domovníků a služek bez valnějšího veřejného významu. Původci těchto představ rozhodně tím nechtěli vyjádřit, že se boj za národní emancipaci oněch utlačovaných ”domovníků a služek" jednou neobejde bez narušení ekonomické moci privilegovaných a proč ta zbídačená a ponížená bezprávná vrstva bude jednou usilovat o své místo na slunci.

Armija Krajowa o vysídlení Němců z Polska

Představa velení této protiněmecké odbojové organizace o přesídlení Němců byla jasná. „Po osvobození Polska bude následovat krátká vlna krajního teroru vůči německému  - za války přistěhovalému i trvale usedlému – obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému „dobrovolnému“ vystěhování.“

O tomto úmyslu informoval prezidenta F. D. Roosevelta zástupce polského hnutí odporu, Jan Karski. Pan prezident se k tomuto plánu souhlasně vyjádřil.

Na Rusa hned táhnout chce vpřed,

s Merzem a Macronem doladí plán.

Na zbraně víc, na lidi nic:

Cenzura za něho ční ze všech stran.

Blažek bere zatím plnou odpovědnost na sebe, ale poslankyně Taťána Malá (ANO) včera na TV Prima řekla, že si myslí, že o tom premiér Petr Fiala věděl, protože kontrarozvědka BIS funguje v České republice velmi spolehlivě a informuje o mnohem méně závažných věcech. Její stranický kolega místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček o hodinu později v České televizi (ve 39. minutě) prohlásil, že to bezpečnostní složky vědět musely. Proč tedy nepožádat generálporučíka Michala Koudelku z BIS, aby se zúčastnil čtvrteční mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, stejně jako to v březnu udělal armádní generál Karel Řehka, kdy se jednalo o národní bezpečnosti? Koudelka by mohl vysvětlit, jaká bezpečnostní opatření byla přijata, kdo a kdy byl informován a proč to byla právě reportérka Deníku N, a nikoli samotná BIS

Andrij Biletckij to řekl hezky na kameru: Ukrajina potřebuje příměří, pomůže to lépe připravit se na další boj s Ruskem. "Mír jen pro mír" doslova odmítl.

Západní váleční štváči v ukrajinském konfliktu zjevně vynakládají veškeré úsilí, aby zabránili pokračování jednání mezi Ruskem a Ukrajinou a válku eskalovali: Útoky na mosty na ruském území s mnoha mrtvými a zraněnými, stejně jako útok dronů na bombardovací flotilu hluboko na Sibiři jen několik hodin před pokračováním jednání v Istanbulu, byly pravděpodobně možné pouze s podporou Západu.

Předpokládejme, že před osvobozovacími boji odešli nejhorlivější zastánci nacismu, ovšem ani zbývající Němci neprojevili dobrou vůli najít nějaký pozitivní vztah k novým poměrům. Jedinou výjimku tvořila hrstka intelektuálů soustředěná v Antifašistickém výboru a známá svými protinacistickými postoji už z třicátých let a později pro své statečné vystoupení na obranu Československa těsně před mnichovskou krizí. Výkonným tajemníkem výboru byl Odon Brichta a k nejznámějším jeho členům náležel JUDr. Alfred Dressier se svou ženou Valerii, roz. Olzsewskou, absolventkou brněnské právnické fakulty. Po osvobození vypomáhala v repatriačním středisku u nádraží, kde se nakazila infekcí, snad tyfovou, na jejíž následky zemřela. Z dalších exponovaných členů Antifašistického výboru známe MUDr. Hedwigu Kreislerovou, dětského lékaře MUDr. Leimbacha a v neposlední řadě dr. Kuglera, který po osvobozeni pracoval na Národním výboru města Brna. Úřady činnost výboru respektovaly a jím vystavená vyjádření o antifašistickém či nefašistickém charakteru některých německých spoluobčanů uznávaly za rovnocenné dokladům vydaným přímo vyšetřovací komisí pro Němce.

»Mám pro vás radostnou zprávu. Dnešním dnem budete propuštěn z koncentračního tábora. Budete zařazen do německé armády v hodnosti, jakou jste měl v bývalé československé armádě, to jest v hodnosti hejtmana.« Překvapen, odpověděl dr. Grimm: »Já jsem přece Čech a nemohu sloužit v německé armádě!« »Vaše rodina je německá a váš pan strýc je divisním generálem německé armády!«

»Ale můj otec je Čech a já jsem Čech a nemohl bych v německé armádě být důstojníkem.« »Jste si vědom důsledků toho, co říkáte ?« »Ano!« »Also: ab«

První podnět k vystěhování německé menšiny za druhé světové války vzešel od anglických státníků.  Již v květnu 1940 bylo v britských vládních  kruzích  pro zahraniční politiku připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy. Bez ohledu na odsunové koncepce české nebo polské emigrační vlády nebo  na radikální názory   odbojových skupin u nich doma bylo pojednáno  vysídlení (transfer) několika milionů Němců, žijících jako menšina v  neněmeckých národních   státech.V tom byla spatřována hlavní podmínka  pro  zabezpečení míru v  budoucnosti.  Angličané (N.Chamberlain, W.Churchill)  měli své zkušenosti, protože po první světové válce přestěhovali Řeky z maloasijského pobřeží,  které  bylo  od   starověku  řecké, na ostrovy v Egejském moři. Na pobřeží naopak  přestěhovali  Turky z ostrovů. Kdo se mohl ptát po jaké vině? Přestěhování obou národností  se dálo pod heslem míru a předcházení rozbrojům.

V naší západní emigraci za druhé světové války  dozrávala myšlenka odsunu v letech 1941-42. V domácím odboji byla přijata dříve. Každá brutalita německých okupantů ji radikalizovala, např. 17.  listopad 1939. Bezvýhradný souhlas po iniciativě  anglické  projevili jak  sovětští  tak američtí vůdcové.  Oba r.1943. Roosevelt tehdy prohlásil: „To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy.“