Ivo Šebestík - Bylo sjednocení Německa dobrý nápad?

29.5.2025 10:34

Nový německý kancléř, Friedrich Merz, svým militarismem, kroky proti politické opozici a fanatickou rusofobií vyvolává vzpomínky na Německo třicátých let minulého století. Nyní tento dojem Merz umocnil vyhrožováním dvěma členským státům Evropské unie, Maďarsku a Slovensku. Merzovo Německo se opět cítí být dominantní silou v západní polovině evropského kontinentu. Nejenom oním dřívějším „motorem“ EU, ale přímo vládnoucí strukturou, jaká si osobuje právo vyhrožovat a trestat neposlušné či málo poslušné státy.

Merz, který se zřejmě snaží kompenzovat svoji nijak zdařilou volbu kancléřem a nízkou popularitu v zemi napínáním svalů pod sakem, na adresu dvou členských zemí usilujících udržet si alespoň určitou míru nezávislosti pravil: „Pokud to bude pokračovat v tomto duchu, nevyhneme se konfliktu s Maďarskem a Slovenskem.“ Podle Merzova mínění se jedná „jen o malou menšinu mezi 27 členskými státy EU. „Nemůžeme dovolit, aby rozhodnutí celé Evropské unie závisela na malé menšině.“ Merzovo arogantní jednání přináší zatuchlý zápach minulosti a vrací nás k otázce, zda sjednocení Německa, ke kterému došlo 3. října 1990, byl dobrý nápad nebo naopak obnovení rizika, že se do Německa periodicky vrací militarismus a s ním i chuť vládnout Evropě.

Kdo si dá tu práci a prostuduje si formulace, kterými němečtí nacističtí ideologové ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století pojednávali o „evropské myšlence“, „evropském sjednocení“, „jednotné Evropě“ a podobně, ten pochopí, že pro německé militaristy a zastánce myšlenky německé „odpovědnosti za Evropu“, evropský kontinent či jeho nemalá část jednoduše splývají s německým prostorem. Když si některý německý politik nedá pozor na ústa a na další svoje projevy, nejenom, že probouzí démony, ale u Evropanů, které doposud neopustila historická paměť, začne být tato rétorika podezřelá a zneklidňující.

André-François Poncet (1887 – 1978) byl v letech 1931 až 1938 zástupcem Francie v Německu. Svoji zkušenost z Berlína, ale obecně z evropské politiky třicátých let minulého století, shrnul v knize vzpomínek, která se jmenuje Souvenirs d´une Ambassade à Berlin, která vyšla v Paříži v nakladatelství Flammarion v roce 1946. Poncet patřil k takzvaným „mnichovanům“, jak byli v Československu nazýváni spojenci Československa, kteří se v Mnichově 1938 stali spojenci pouze „domnělými“. Poncet byl dokonce členem mezinárodní komise, která odřezávala z těla československého státu kusy jeho území. Sám ve svých vzpomínkách napsal, že se účastnil „chirurgické operace na těle chropějící oběti“. Dále píše, že na rozdíl od davů nadšených Francouzů, kteří na letišti Bourget vítali Daladiera, jenž takzvanou Mnichovskou dohodu podepsal za Francii, on osobně žádné nadšení nesdílel. Byl příliš dlouho a příliš blízko německým nacistům na to, aby uvěřil, že Francie a Velká Británie přivezli z Mnichova mír. Dne 4. října 1938 francouzský parlament většinou hlasů (535 ku 75) Mnichovskou dohodu obětující Československo schválil.

Poncet ve své knize vzpomínek přináší cenný dokument popisující to, co se v Evropě ve třicátých letech dělo. A nevyhýbá se ani zmínkám o svých osobních vztazích s Hitlerem a dalšími nacistickými pohlaváry. Byl diplomat a kontaktům s Němci se vyhnout nemohl, což je asi logické. Na druhou stranu píše o tom, že mu německý nacismus byl krajně nesympatický. V úvodu své vzpomínkové knihy se ale Poncet zamýšlí nad otázkou, co se stane s Německem nyní, tedy po válce. Napadá jej, že pro mnohé Němce zůstane Hitler symbolem německé velikosti i hospodářského úspěchu po letech bídy. Budou v něm vidět „vlastence, kterého zradilo jeho okolí“. Způsob Hitlerových posledních dnů života je jako vystřižený ze starých germánských mýtů, jaké tak rád proměňoval v hudební díla Richard Wagner.

Svatba „bez budoucnosti“ s Evou Braunovou, poslední oběd se svými věrnými, zatímco za stěnami jeho bunkru hřměla děla Rudé armády. Pak sebevražda novomanželů, spálení těl na dvoře, jež, jak píše Poncet, připomíná požár Wallhaly a Soumrak bohů. Němci možná zapomenou na hrůzy války a budou vzpomínat na to, že za Hitlera bylo v Německu dost práce a že byla i slušně placena. Budou vzpomínat na „nádherné slavnosti“, které se svým stylem rovněž vracely do mytologických časů. Poncet si uvědomuje rovněž, že „vliv národního socialismu na všechny vrstvy Němců byl natolik hluboký, že prostě nemůže „zmizet beze stop“. A tak se ptá, co vlastně má být s Německem. Jisté je asi to, že se bude muset Německo „po mnoho let pozorně zkoumat“. Ale „má se obnovit říše“? A Poncet zde mluví docela jasně: „Německá jednota byla vždycky oporou pangermanismu, základem jeho vůle k moci.“ (Nietzsche: Der Wille zur Macht.) „Obnovíme-li – třeba i ve zmenšených rozměrech – říši sjednocenou a centralizovanou, usnadníme tím probuzení nacismu, renesanci Hitlerova snu v jiných formách a plány na vzpouru a odplatu.“

Když se zahledíme na současného německého kancléře, Friedricha Merze, na jeho militarismus, aroganci moci a posedlost válkou proti Rusku, můžeme se zamyslet na těmito Poncetovými větami a položit si otázku, co z jeho předpovědí, se vlastně začíná Německu, a takto i Evropě a světu, právě vracet? Takže, bylo sjednocení Německa v roce 1990 opravdu dobrý nápad? Když Otto von Bismarck vedl německé státy ke sjednocení, které bylo oficiálně vyhlášeno v roce 1871, byl proces sjednocování doprovázen hned třemi pruskými válkami. V první z nich bojovalo Prusko společně s Rakouskem proti Dánsku. To se psal rok 1864. Ve druhé válce se Prusko vrhlo na svého bývalého spojence, na Rakousko. Tehdy se psal rok 1866 a bojovalo se v blízkosti Hradce Králové (u obce Sadová). No a třetí pruská válka se zaměřila na Francii. Právě jejím dovršením v roce 1871 se završil i proces Německého sjednocení.

A propos prusko-francouzská válka pomohla francouzské buržoazii zbavit se Pařížské komuny. Komunardy vnímal vládnoucí režim ve Francii jako větší nebezpečí než Prusy. Na třicet tisíc obětí si potlačení Komuny vyžádalo, poslední komunardi padli symbolicky na hřbitově Père Lachaise, v místech, kde odpočívají nejskvělejší synové a dcery francouzského národa. A někteří cizinci, jako třeba Oscar Wilde. Který ale v Paříži zemřel až roku 1900.

Také Hitler svým způsobem Německo „sjednotil“, a byla z toho další válka. Sjednocené Německo a hned tolik válek? V roce 1990 se Německo sjednotilo opět, a ihned se začaly rozpadat slovanské federace: Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo. Jak by existoval vzorec: Velké Německo rovná se malí slovanští sousedé. Jen to Rusko ne a ne padnout a stát se malým. Poslední sovětský generální tajemník/prezident, Michail Gorbačov, se sjednocením Německa tehdy souhlasil. Domníval se, že Západ bude Rusku vděčný. Nebyl. Nikdy není Západ vděčný nikomu, a Rusům už vůbec ne. Slib, který Gorbačov obdržel, že se NATO neposune na Východ „ani o palec“, byl asi první z dlouhé řady západních lží Moskvě. A dnes se Západ jako Alenka v říši divů diví, že Putin si chce každý případný slib Západu nechat hezky písemně potvrdit a podepsat tím, kdo má k podpisu skutečně oprávnění. Jo časy zklamávané důvěry pominuly.

Německý BlackRock-kancléř, Friedrich Merz, se nyní snaží motivovat kyjevský režim k útokům do hloubi ruského území. Asi očekává, že Rusko odpoví tak tvrdě, že bude možné s jistotou odvrátit hrozbu nenáviděného míru na neurčito. A když se bude dařit Rusko provokovat a dráždit ještě více, třeba se Merz dočká opravdu velké války s Ruskem, kterou by se třeba on sám zapsal do historie. Několik Němců se podobným způsobem do historie už zapsalo, a rozhodně jim to neslouží ke cti. Friedrich Merz, kancléř bez obliby obyvatelstva a s charisma rovným absolutní nule (-273,15 stupňů Celsia), se o to možná skutečně pokusí. Měl by ale myslet na ruský hypersonický Orešnik, který se umí po zásahu objektu zavrtat několik stovek metrů pod zem. Orešnik by totiž docela dobře mohl „navštívit“ Merze ukrytého v jeho vlastním protiatomovém krytu, ve kterém by se tento člověk pokusil ve zdraví přečkat Armagedon, jaký by asi rád (vypadá to tak) pomohl zabezpečit svým evropským spoluobčanům. Merz pro to dělá, co může.  

Z cíleného výdělečného šíření válečného úplně nesmyslného strachu vzniká na Západě docela slušný byznys. Jako z každé špinavosti. Oligarchové vydělávající na zbrojení stovky miliard dolarů, liber, švýcarských franků či eur si pořizují luxusní drahé protiatomové kryty, aby přežili oni se svými rodinami, zatímco jejich spoluobčané, kterým zajišťují konflikty a války, přičemž je okrádají o peníze na daních vydávané v horečce zbrojení, mohou zemřít. Když Rusové vyslali na cíl jeden Orešnik, měl u válkychtivých osob na Západě docela zřejmý psychologický účinek. Nejspíš se nyní už začínají honem provrtávat se svými bunkry až někam co nejblíže zemskému jádru. Oproti středověkým králům a jejich vysoké šlechtě, kteří sami vyráželi v čele svých vojsk na bitevní pole, a mnohdy se z bitev už nevrátili, jsou tito současní válek chtiví lidé ve skutečnosti osobně zbabělí. Proto stále tolik mluví, vyhrožují, slibují, pořádají summity, konference, sabaty, Valpuržiny a jiné noci, setkávají se v teplákách a s podezřelými sáčky v železničních vagónech (tepláky by jim opravdu slušely, ovšem nejlépe erární). Někteří u řečnického pultu pomalu rozkládají oběma rukama, jak činí papež, když žehná Urbi et Orbi, jiní otáčejí trupem a přitom bodají kolem dokola od pasu zuřivě rukama (jeden takový už u NATO není). Další u řečnického pultu otáčejí hlavy po směru letícího míčku jako diváci na tribuně při sledování tenisového zápasu (míčky při tenise ale létají rychleji, než tito otáčejí svými funkcionářskými krky), a jiní při vystupování z letadla dostanou facku, až srdce Francouzů (nejenom) zaplesala. A zase dalším šlehá z očí nenávist, nebo se v nich zračí tak bohorovná tupost, až by to chtělo povýšení. Jsou ale i takoví, kteří jen hledí strnule před sebe, jak by celý život trávili u fotografa nebo seděli modelem malíři, který věru nespěchá. Tvář, vlasy, vousy vše jako vyřezané z březové kůry. Myšlenka žádná, jen vizáž figuríny, a je to. Potřebuje současný politik na současném Západě vůbec něco více?

Ivo Šebestík

(Nové slovo)