České národní listy

Paulus Sladek se dál horlivě angažoval v Henleinove hnutí a řešení sudetoněmecké otázky, jak je vynutila nacistická Říše, přijal s nadšením.

Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost " Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem sudetoněmeckého spolkového kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.

Mimořádné nároky na zdravotní službu vzrostly zejména poté, co 6. června bylo identifikováno první úmrtí na "nemoc špinavých rukou"- úplavici neboli dysenterii. Do služby v táboře přišli ze Zemské nemocnice lékaři MUDr. Jiří Cvrkal, MUDr. Bohumil Dokulil a MUDr. J. Šňupárek, spolu s nimi tam působili dva jejich němečtí kolegové MUDr. Otakar Cicha a MUDr. Hermann. Z místních dobrovolníků i táborových obyvatel vznikla stálá zdravotní služba, jejíž obětavost však výrazně oslaboval naprostý nedostatek léků a zdravotnického materiálu. Na tomto stavu měli ovšem svůj podíl sami Němci svým bezhlavým podporováním hitlerovské imperiální války až do samého konce. Ještě v průběhu válečných operací spálila německá soldateska v rámci plánu ARLZ několik skladů zdravotnického zboží ku škodě všech bez rozdílu. Zdravotní péči vykonával rovněž úřední okresní lékař z Mikulova MUDr. Štěpánek a krátkodobě vypomáhali i další. Vážněji postižení pacienti byli převáženi do Všeobecné veřejné nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích, jestliže léčení vyžadovalo speciální zákrok, např. chirurgický, byli pacienti odesíláni do Brna. Tím vším ovšem nelze říci, že v pofrontové době bylo možné vyhovět všem léčebným nárokům obyvatel tábora.

Základní ideou londýnského i domácího odboje byla kontinuita československého státu a československého právního řádu…

Němečtí radikálové pomýšleli na připojení Čech, Moravy a Slezska k německé říši a na likvidaci českého národa, umírnění byli pro připojení celého Rakouska k Německému spolku a rozhraničení Čech a Moravy jako první etapu na cestě k velkému německému ideálu. V 60. letech se pak soustředili na dualismus, který přinášel Němcům a Maďarům hegemonii nad slovanskou většinou.

Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937.

falešná historie má i dnes nepříznivý vliv na naše vyhlídky. Jakmile pochopíme, jak důkladně jsme byli oklamáni, budeme otevřeni pochybnostem o stejně falešných vysvětleních dneška. Ve světě s jadernými zbraněmi a uměle vyvolanými pandemiemi mohou falešná vysvětlení vést k zániku života na planetě.

Úickou cestou dohodnuta. Z hlediska státně bezpečnostního jest takový poloorganizovaný odsun Němců nežádoucí proto, poněvadž neposkytuje dosti času, aby byli odděleni a vybráni ti Němci, kteří se dopustili válečných i jiných zločinů". Nakonec ministerstvo vnitra požádalo Moravskoslezský ZNV o zastavení odsunu, bohužel pozdě, neboť už polovina lidí byla mimo ČSR. Na dotaz, jastup od původní koncepce přesídlení a vyhoštění Němců do Rakouska navodily nepříjemnou situaci i pro ministra Noska a přiměly ho k pozměnění předchozích stanovisek. Po referátu gen. Bartíka o událostech na jihu Moravy vyjádřil své stanovisko slovy: ”Bylo by záhodno vyžádati si též stanovisko ministra zahraničních věcí, neboť otázka dotýká se sféry zahraničně politické, zejména našeho vztahu k Rakousku. Dle mého názoru nemohlo by míti Rakousko žádných námitek, kdyby šlo o odsun jen rakouských státních občanů, ačkoliv i zde v zájmu našich dobrých styků s Rakouskem bylo by vhodno, aby tato záležitost byla předem diplomatk naložit s téměř 10 000 dalšími v  Pohořelicích, přišla nová telegrafická, instrukce: nepřipustit návrat vysídlených Němců ani za té okolnosti, že by Rakousko provedlo svou vyhrůžku o vyhnání Čechů. Z druhé poloviny transferu měli být Rakušané vyňati a zbývající lidé rozmístěni po vesnicích.

Mobilizovat lze i bez demonstrací. Blíží se parlamentní volby. Pojměme tedy je jako onu demonstraci. Usilujme o to, aby v nich účast byla co nejvyšší, a aby lidé věděli, proč k nim jdou. Petr Fiala nazval rok 2025 rokem rozhodnutí. Rozhodněme se tedy, zda toužíme po dalších „dozimetrech“ a „bitcoinových kauzách“, dalším omezování svobody slova a tužší cenzuře, dalším poklesu naší životní úrovně a další vládní aroganci. Pokud naopak máme výše uvedeného plné zuby, řekněme si, že to již stačilo. A že je na čase vydat se poněkud jiným směrem – ani na západ, ani na východ, ale k vyšší míře demokracie a blahobytu pro co největší část naší společnosti.       

Sudety - Ztracený ráj - kniha skladem u nás - v e-shopu

                                          Sudetengau - jedna velká otrokárna s hřbitovy desítek tisic umučených

Nepřejeme si, aby SdL sněmoval příští rok v Brně.  Je mezi námi hodně věcí, které nám brání navázat řádné sousedské vztahy Odstraňme je, pokud to půjde, a pak můžeme mluvit o dalším. Soused, který považuje naše české pohraničí za svůj původní domov, není řádným sousedem.

"Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“

Berndt Posselt, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení prohlásil, že „příští Sudetoněmecký sjezd se bude konat v Brně". Posset je nejvyšším představitelem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Německu.

Nyní, když nějaký totální idiot z Trumpova režimu dal zelenou útoku na ruské strategické síly, John Helmer klade Putinovi Leninovu otázku: „Что делать?“

NATO je bezkonkurenčně daleko nejmilitarističtější organizací za celé trvání lidských dějin. Jedním ze dvou absolutně nejpodstatnějších jejích úkolů (jiné vlastně ani nemá) je nakrmení, překrmení, přežrání (omluva citlivějším duším) vojensko-průmyslového komplexu Západu. Tento úkol si NATO plní znamenitě, a nyní žádá zdvojnásobení krmiva na pět procent z militaristických rozpočtů členských států. Jestli po této krmné dávce vojensko-průmyslový komplex nepraskne, tak to bude zázrak.

Němci ve Slezsku byli přesvědčeni, že připojení k velkému Německu bude mít za následek, že časem budou Češi germanizováni a zmizí, ať se tomu budou bránit jakkoli. Tyto názory byly hlásány v německých opavských novinách. 8

Kdyby popravili K. Hašlera komunisté, byl by dnes slavný. Jeho „chybou“ bylo, že jej umučili Němci. A o tom se dnes nedoporučuje moc mluvit. Vzpomeňme si na něj přesto! Zanotujme si třeba několik slov z jeho oblíbené a zlidověné „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“  

Hradčany krásné, Petřínské stráně, ty louko s řadou topolů, o vás jsem sníval jak o své mámě s vámi jsem chtěl žít pospolu. Hlava mi klesá uprostřed boje, poslední vzdech, ten patří vám, Hradčany krásné, ty Praho moje, budete žít, já umírám.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

Zatímco 1. června vedla vládní místa čilou korespondenci o událostech v Brně navzájem, Praha jednala s Brnem a škpt. Pokorný byl na cestě do Mikulova, krizová situace přešla z Brna na Pohořelicko. Brněnskou občanskou atmosféru vcelku reálně vystihuje poznámka pplk. Ing. Sameše pro ministra Noska: ”Po odchodu 25 000 Němců nastalo v Brně velké uvolnění." Bylo to skutečně tak. Bez nadsázky.

Západní elity ztrácejí strategický rozum a posouvají svět na hranu nukleární katastrofy, varuje profesor Jeffrey Sachs. Kritika bezprecedentního hazardu s budoucností lidstva zaznívá podle něj čím dál hlasitěji, ale bez odezvy u mocných rozhodovacích center.

Jak se tedy lze vyhnout ničivé válce? Informace, jako jsem právě prezentoval, jsou oficiálními narativy zakázány.   Americká zahraničněpolitická komunita se jim vyhýbá jako moru.

Z citovaného záznamu vyplývá, že ZNV 30. května 1945 rozhodoval o vystěhování Němců z Brna po konzultaci s ministrem vnitra a škpt. Pokorný jel urychleně do Mikulova, aby zastavil živelný převod transferu přes rakouskou hranici.

„Dali Putinovi důvod, aby tam vtrhl a rozbombardoval to na cucky. To je věc, která se mi na tom nelíbila. Když jsem to viděl, řekl jsem si: ‚Tak a teď přijde odvetný úder‘,“ prohlásil například podle deníku The New York Times v rozhovoru s novináři na palubě prezidentského speciálu Air Force One.

Vika je tím Andělem,

co zastupuje tisíce jmen,

zabitých dětí fenomen,

v Gorlovce , v Gaze, kdekoli

                 dokud vrahy neskolí.

Zbylo jich jen 28.“ „Ve dnech 28.6.-3.8.1945 byly za přítomnosti zástupců SSSR, Anglie, Francie a Polska otevřeny hromadné hroby v katastrech tehdejších okresů Loket, Karlovy Vary, Podbořany a Žlutice. Hroby byly otevřeny na místech předem zjištěných a to podle údajů dvou vězňů z tohoto transportu, kterým se podařilo uprchnout. Při tom byly nalezeny i oběti jiných transportů, které procházely tímto krajem. Protokol hovoří o 935 mrtvých nalezených v hromadných hrobech v této oblasti. Komise zjistila 96 střelných ran vypálených zezadu  do šije, 13 střelných ran zezadu do hrudníku, 109 ran tupým nástrojem – zřejmě pažbou – do hlavy. U mrtvých – jen s nepatrnými výjimkami – byla zjištěna enormní tělesná sešlost. Otevřené dutiny břišní dokázaly, že příčinou smrti nezastřelených a neubitých vězňů byl ve velké většině hlad.  Při tom se pátralo především po národností obětí. U části se však nepodařilo nalézt ani označení, ani vězeňské číslo. Podle nalezeného označení národností bylo v hromadných hrobech pohřbeno: 119 Poláků, 36 Francouzů, 77 Rusů, 15 Belgičanů, 6 Čechů, 1 Litevec, 12 Slovinců, 16 Ukrajinců, 8 Italů, 1 Řek, další lidé – 589 mužů a žen blíže neurčené národnosti, jakož i jedno dítě.

Zločiny banderovců, kteří na Volyni v r. 1943  zavraždili 80 až 100 tisíc Poláků, židů, Rusů, ale také i menší počet příslušníků jiných národnostních menšin, např. i Čechů, v Polsku jsou s odporem odkrývány a budí zde protiukrajinské tendence. Poláci mluví o genocidě.

Norimberský tribunál s príslušníkmi Einsatzgruppen odsúdil ako zodpovedného za vraždy P. Blobela, ktorý bol odsúdený na trest smrti a obesený v júni 1951. Generálmajor Kurt Eberhard, ktorý vydal príkaz na popravy, nebol nikdy súdený. Zomrel v roku 1947 v Stuttgarte. Veliteľ Kyjevskej polície Andrej Orlik bol pozbavený svojej funkcie ešte na konci roku 1941 a neskôr zavraždený neznámym útočníkom v Kyjeve v júli 1942. Generálny komisár mesta Kyjev Helmut Kvittsrau nebol nikdy súdený a zomrel v roku 1999.

Vojáci mezitím začali zapalovat chalupy. Ukrajinský Malín pak hořel až do rána. Předtím Němci kázali naložit vše z domu na vozy, zapřáhnout dobytek a nic nenechat na místě, kdo nesplní rozkazy, bude zastřelen. Mezitím v Českém Malíně nastal masakr. Postřílení lidé, snažící se unika z hořících domů a stodol, lidé byli poznáváni pouze podle šatstva, zbylých šperků nebo špendlíků, prstenů, náušnic apod. Z hořící školy unikl jediný muž Václav Uhlíř se čtyřmi průstřely. který, když viděl, jak Němci dobíjejí raněné, ležel jako mrtvý téměř bez dechu. Také dvěma ženám Marii Zájícívé a Ludmile Činkové se podařilo uniknout z hořící stodoly... Obě ženy pak vypovídaly před vyšetřovací komisí, jak Němci řádili a jak upalovali lidi, a stříleli ty, kdož se snažili uprchnout. Ludmila Činková se ukryla po útěku za hranicí dříví a proseděla tam celou noc. Němci jí upálili rodiče, sestru Valentinu se dvěma dětmi, jejího muže a sestru Žeňu  - 19tiletou. Nemusíme líčit dále. Vše je zjevné.