Ztracené domovy díl II, část 6
Ztracené domovy díl II, část 6
(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)
II.
Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
Návrat do ztracených domovů
Osvobození a přechod k mírovému životu přinesl zároveň otázky, co s vystěhovanými a rozbořenými vesnicemi. Bylo jasné, že vojenské objekty a prostory budou obsazeny československou armádou. Zůstanou zabrané vesnice nadále v pásmu cvičiště, anebo budou znovu osídleny? To zatím nebylo rozhodnuto. Problémy, co udělat s vysídlenými obcemi a osadami, vyřešili bývalí obyvatelé sami tím, že se vrátili. Ani v duchu si nepřipustili myšlenku na jiné řešení. Ihned po skončení válečných akcí se začali sjíždět ze všech stran. Silnice v tu dobu opět připomínaly stěhování. Ano, situace se opakovala, ale v jiných podmínkách. V míru a z vlastní vůle se stěhovali zpět do svých ztracených domovů. V té době byly ještě v pohybu druhé sledy a zálohy Rudé armády, které se přesunovaly do určených prostorů rozmístění a tak se na cestách vojenské proudy setkávaly s navrátilci. Bylo to všechno poněkud živelné a neorganizované, ale postupně se situace normalizovala. Zpočátku bylo také trochu vzruchu, protože se roznesly zprávy, že vystěhovaný prostor se nebude osídlovat a zůstane k využití pro výcvikové potřeby nové československé armády. Celkové uklidnění však přineslo rozhodnutí MNO uveřejněné v úředním listě dne 29. května 1945, kde bylo doslova uvedeno: „Ministerstvo národní obrany oznamuje bývalým obyvatelům obcí, které byly zabrány a vyvlastněny Němci za jejich okupace českých zemí k rozšíření, anebo k novému zřízení vojenských střelnic a výcvikových prostorů, že hodlá pro své potřeby udržet vojenské střelnice a výcvikové tábory všeobecně jen v tom rozsahu, v jakém byly roku 1938 používány tehdejší čs. vojenskou správou. Území obcí zabraná a vyvlastněná pro vojenské střelnice a výcvikové tábory v době německé okupace, budou až na obec Lipník u Milovic ministerstvem národní obrany uvolněny a jejich bývalí obyvatelé se mohou do nich vrátit. Návrat jejich řídí příslušné okresní národní výbory.“ To byla jasná slova a tak osídlování pokračovalo.
Nevrátili se ale všichni. Část starších zemřela, někteří se zabydleli v nových místech a nechtěli již měnit. Byli i takoví, kteří by se chtěli vrátit, ale protože jejich domy byly úplně zničeny a na novou výstavbu zatím nebylo pomyšlení, stěhovali se do obcí německého jazykového ostrůvku, kde byla uplatněna dějinná spravedlnost a zde usedlí Němci byli odsunuti tam, kam vždy chtěli, „Heim ins Reich“. Většina přestěhovalců se však vrátila do svých původních domovů. Byl to ale smutný návrat. Kolem je pustý kraj. Na polích vysoké býlí, půda rozrytá od tankových pasů, jámy od výbuchů granátů – prostě k nepoznání. Zmizely ovocné stromy, okraje silnic i příkopy. Místo domů hromady trosek, nebo rozstřílené stěny, divíš se, že to všechno ještě drží pohromadě. Některý dům je poškozený méně, jiný více, téměř každý má poškozenou střechu a zdivo. A co nezničili fašisté, dokončila příroda. Vnitřky domů jako po vyhoření, vše vykradeno a vyrabováno. V kronice obce Podivice se můžeme dočíst tohoto konstatování: „Pro vystěhované obyvatelstvo Podivic znamenal konec války velký převrat v jejich dosavadním životě. Brzy přicházeli první místní občané, bydlící v okolních obcích, prohlížet svá bývalá bydliště. Byly to smutné obrázky. Podlahy v domech vytrhané, dveře a okna pryč, místo sporáku hromádka sutin. Ale obyvatelé nezoufali. Pustili se s chutí do práce a vybudovali si svůj domov, jak nejlépe dovedli… Nacisté chtěli smazat Podivice z mapy našeho okresu, chtěli ovládnout svět. Jejich temné plány překazila slavná Rudá armáda a naši občané na to nezapomenou.“
Pomalu začínala obnova. Muži spí na hůrách, sýpkách a komorách na slámě, opravují střechy a potom stěhují další členy rodiny. Mnozí se vracejí s holýma rukama, zemědělci bez nářadí a hospodářských strojů, někteří i bez potahů. Ale jsou spokojeni, protože jsou zase ve svém. Přes těžké podmínky a obtíže materielní, finanční, zásobovací a jiné se lidé nevzdávají, a postupně se začal rozvíjet nový svobodný život. Byly ustanoveny národní výbory, znovu založeny české školy, uvedeny do chodu veřejné orgány a organizace a zahájena obnova veřejných budov a obcí jako celku. Problémů však bylo tolik, že nebylo v silách jednotlivců, ani obcí je řešit. Bylo proto nutné najít organizovanou formu, která by zabezpečovala řešení záležitostí všech obcí centrálně. Proto byla v srpnu 1945 vytvořena okresní přestěhovalecká komise, ve které byli zástupci všech obcí. Jejím předsedou se stal Martin Gryc, tehdejší starosta Ruprechtova. Tato komise pracovala v úzké součinnosti s ONV a jeho odbory a práce šla rychleji kupředu. Později byla zřízena zemská komise, v dalším přejmenovaná na ústřední přestěhovaleckou komisi, do které byli za Vyškovsko vysláni dva zástupci. Již jmenovaný M. Gryc, který se stal předsedou, a dále Pavel Martinásek z Ruprechtova, kteří zde úspěšně hájili zájmy občanů vystěhovaných obcí – navrátilců. Od té doby byly všechny otázky jednotně a promyšleně prosazovány prostřednictvím Zemského národního výboru v Brně, oblastní úřadovny Jednotného svazu českých zemědělců a rovněž přímo na jednotlivých rezortních ministerstvech. V srpnu 1945 byla také v Brně zřízena Úřadovna ministerstva ochrany práce a sociální péče, vedená dr. Nováčkem, bývalým předsedou Přesídlovací kanceláře ve Vyškově…
A nevyřešených problémů zůstávalo mnoho. Problémy finanční související s měnovou reformou…, neukončené retribuční řízení apod. Největší bolestí bylo nedokončené knihovní uspořádání, problémy s majetkoprávním vypořádáním a likvidací škod, které se táhly ještě řadu let…
Jen úplná porážka fašistické vojenské a státní mašinérie znemožnila uskutečnění připravovaného programu „totální germanizace českého prostoru“ a vyvraždění jeho obyvatel. Nezapomínají, že podle plánu „Služebny říšského komisaře pro upevnění němectví v Čechách a na Moravě“, zřízené po smrti Heydricha v Praze, měla být úplná germanizace Čech a Moravy – za předpokladu příznivých vojensko-politických podmínek, ukončena k 31. prosinci 1945. K 1. lednu 1946 měly být Čechy a Morava jako součást velkoněmecké říše úplně osídleny Němci a samostatný český národ již v té době neměl existovat.
Závěr
Jak jsme si ukázali, byly germanizační plány nacistů logickým pokračováním staré německé imperialistické a militaristické politiky vyjádřené heslem „Drang nach Osten“. Výsledkem jejich obzvláště bezohledného a brutálního uplatňování nacistickým Německem bylo na konci druhé světová války přes 55 milionů mrtvých, miliony zmrzačených, sirotků a vdov na celém světě. Z toho připadá přes 20 milionů obětí na Sovětský svaz. Samotné Československo ztratilo v tomto období 360 000 občanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo v protifašistickém odboji. Jen na vyškovském okrese si vyžádala nacistická okupace 580 obětí na životech českých lidí. Za naše osvobození položilo životy přes 140 000 sovětských vojáků, z toho přes 1 000 na území Vyškova.
K obětem nacismu je nutno připočítat i téměř 20 000 vystěhovalců, kteří byli přinuceni opustit a odevzdat Němcům své domovy, hospodářství, půdu, dobytek i zařízení a takřka s holýma rukama živořit na přikázaných místech. Byli postiženi existenčně, materielně, i psychicky a byli prvními, kteří zakusili na sobě realizaci první fáze „řešení české otázky“.
Jestliže si dnes znovu připomínáme nacistické germanizační plány a jejich nedílnou součást – stěhování českého obyvatelstva a zábor půdy pro německou kolonizaci, pak to není náhoda.
Současní snahy sudetoněmeckého landsmanšaftu o zrušení „Benešových dekretů“, vznášení požadavků na omluvy Němcům za „vyhnání“ a jejich majetkové odškodnění, vyhlašování práva na „starou vlast“ a to za pomoci jejich českých přisluhovačů, to vše jasně směřuje k revizi výsledků druhé světové války a znovu ovládnutí českých zemí. To nesmíme nikdy dopustit!
