Ztracené domovy 5
Ztracené domovy 5
(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska), Ing. Josef Mikš, PhDr. Dagmar Stryjová
Bezpodmínečně k 1. dubnu 1941 musí být vyklizeny obce Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice, Radslavice a Radslavičky. Do dalších časových etap bez přesně stanoveného termínu vyklizení budou zahrnuty obce Podomí, Krásenko, Studnice, Odrůvky, Nové Sady, Březina, Ruprechtov (okres Vyškov), Kulířov, Kotvrdovice, Marianín, Housko a Repechy (okres Boskovice) a Bousín, Hartmanice, Drahany, Otínoves, Rozstání (okres Prostějov). V té době je však stále ještě nevyjasněna otázka stěhování obcí Housko a Molenburk a dotčení půdy obce Krumsín, i když o nich bylo již na výše zmíněné poradě jednáno. Teprve 4. února 1941 přicházejí z Prahy definitivní instrukce. Obec Molenburg je do rozšíření vojenského cvičiště pojata celým katastrem, Krumsín nepostupuje žádné pozemky, v případě obce Rousko je stěhování uvedeno.
V té době začíná být Němcům jasné, že postup stěhování nebude asi tak hladký a ani jednoduchý a rychlý, jak se zpočátku zdálo. Proto je v přípise ze 4. února 1941 zároveň sděleno, že se v Praze připravuje zcela nové územní a časové rozdělení jednotlivých vyklizovacích etap.
Krátce na to přichází definitivní rozhodnutí říšského protektora o osudu obcích spadajících do první etapy stěhování. Jeho příkaz zní: k 1. dubnu 1941 vyklidit bezpodmínečně obce Rychtářov, Lhotu, Pařezovice, Opatovice a Hamiltony, k 1. listopadu 1941 obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelenou Horu. Tím odpadla možnost ubytovat v prvních dvou obcích etapy 1b ženaté dělnictvo, které se rozhodlo vstoupit do služeb vojenské správy a přesídlovacímu oddělení tím nastaly nové starosti s hledáním náhradních bytů.
7. února 1941 je rozeslána postiženým obcím příslušná vyhláška, jejíž vyvěšení jsou starostové dotčených vesnic nuceni ohlásit písemně do 24 hodin okresnímu hejtmanovi.
V té době již tři měsíce platí v obcích určených k vystěhování výnos okresního úřadu z 2. prosince 1940 zakazující prodej, pronájem, propachtování, přistěhování a provádění jakýchkoliv stavebních změn a oprav nemovitostí… Výjimku tvořily pouze udržovací opravy sloužící k zabezpečení budov a úrody před povětrnostními vlivy…
Komisařský vedoucí Bodenamtu z pověření reichsprotektora oznámil 30. ledna ministerstvu vnitra, že pro vyškovské přestěhovalce je uzavřeno město Jihlava a všechny ostatní obce jihlavského německého jazykového ostrova včetně obce Karlov (Libnisdorf) a obce Přibyslav, dále obce německého jazykového ostrova kolem Brna, německý jazykový ostrov olomoucký včetně města Olomouce, dále sousední okresy Vyškov. Slavkov a Plumlov, kde již měla řada přestěhovalců zabezpečeno náhradní ubytování. Tyto skutečnosti přinutily přesídlovací oddělení řídit stěhování do vzdálenějších okresů, což vedlo k oprávněné pochybnosti o tom, zda bude možné určený termín stěhování skutečně dodržet.
Urychlení stěhování měl podpořit výnos ministerstva vnitra z 15. února téhož roku rozeslaný do všech politických okresů protektorátu, v němž se mimo jiné pravilo: „Určitá část obyvatelstva politického okresu vyškovského odstupuje svůj pozemkový majetek pro veřejné účely. Část tohoto obyvatelstva zamýšlí zakoupit si náhradní pozemky ve zdejším okrese. Vlastníci pozemků a domů, kteří mají v úmyslu své nemovitosti prodat, se proto vybízejí, aby tyto nabídli v prvé řadě přestěhovalcům z vyškovského obvodu.“ Avšak ani tato opatření nepomáhají. Stěhování se proto protahuje a navíc je komplikováno dalším německým příkazem. Dne 15. února je vydán přísný zákaz stěhování obyvatelstva z vyškovského obvodu do vzdálenosti menší než 50 km od evakuovaných obcí. Tímto nařízením říšská branná moc doplňuje výnos z 30. ledna 1941 zakazující stěhování českého obyvatelstva do německých jazykových ostrůvků Moravy. Obyvatelé dotčených obcí se však mohli vystěhovat teprve tehdy, když oznámili přesídlovacímu úřadu své nové bydliště a obdrželi k vystěhování povolení. A po odchodu z prostoru střelnice a příchodu do nového bydliště museli hlásit do Vyškova každou změnu adresy.
Přípravné období ukončil oběžník ministerstva vnitra z 9. dubna 1941, adresovaný všem zemským, okresním, vládním a policejním úřadům protektorátu, vládním komisařům města Brna a Olomouce a primátorovi hlavního města Prahy, v němž se sdělovalo zřízení přesídlovací kanceláře se sídlem ve Vyškově… Jejím hlavním úkolem byla „péče“ o přesídlení obyvatelstva, které bylo nuceno opustit svá dosavadní bydliště v obcích dotčených rozšířením vyškovského vojenského cvičiště. Mimo to měla dbát i na to, aby stěhování obyvatelstva proběhlo v klidu a bez zbytečného rozruchu. Kancelář měla charakter politického úřadu první instance a její působnost se vztahovala na celý obvod brněnského zemského úřadu… Styk přesídlovací kanceláře s říšskými úřady měl udržovat přednosta oddělení Stübel.
Zřízením přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově tedy skončilo přípravné období, jež mělo být počátkem postupné germanizace Vyškova…
Především je to potvrzení skutečnosti, že germanizační opatření se začala realizovat bez ohledu na to, že ucelený a schválený plán ještě neexistoval. Vždyť teprve v srpnu 1940 Neurath a Frank předkládají k tomuto problému svá memoranda. Přesto je již 5. září vydán Neurathův výnos o stěhování obcí na Vyškovsku. Postup je přesně takový, jak to později zdůraznil Heydrich. Že totiž rozhodnutí padne od Němců – zde výnos říšského protektora, ale všechnu nepopulární a špinavou práci provedou Češi, v tomto případě úředníci protektorátní správy, ministerstva vnitra, ministerstva zemědělství a dalších úřadů, včetně četnictva a policie. Tím samozřejmě vzbudí proti sobě nevraživost a nenávist postižených Čechů. To zcela odpovídali starému heslu: „Rozděl a panuj!“
Je třeba přitom říci, že protektorátní aparát se bohužel zčásti skládal z horlivých byrokratů, kteří ač Češi, oddaně a pedantsky plnili německé rozkazy a sloužili nacistům, aby si zachovali svá teplá místa. Takoví naštěstí nebyli všichni.
Za povšimnutí stojí získávání půdy. Nátlak byl prováděn tak, že postižený prakticky neměl na vybranou. Buď dohoda o odprodeji, což mělo budit dojem německé velkorysosti, nebo v případě odmítnutí vyvlastnění pro potřeby branné moci. Vždyť proč by Němci neplatili? Papírových peněz, které měly minimální hodnotu, se tisklo dost a pak, stejně jako všechny výlohy celé akce šly na vrub protektorátu – tedy na účet českého národa.
