Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život v soukolí posledních let

7. 2. 2022

Život v soukolí posledních let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Přemýšlivý člověk vychází za všech dob  ze svých prožitků a zkušeností. V současnosti se střetáme  s převládajícím zklamáním ze společenského vývoje doma i za hranicemi. Publicista, disident a chartista Jan Urban  vidí neuspokojivý stav naší společnosti  dnešní doby  ve dvou  předchozích  historických totalitách, nacistické a komunistické. Je to u něho  zřejmě  neuvěřitelně zavádějící  tendence -  klást  mezi  nacismus a komunismus  rovnítko. Budování socialismu s vizí  komunismu jako dlouholetá  činnost  našeho vládnoucího režimu se  podle uvedeného autora jeví vlastně ještě mnohem provinilejší, protože  bylo mnohem delší než byla  u nás zhoubná válečná okupace. Nacismus u nás nastolil  za 2. světové války zdrcující a zničující útlak ve formě  protektorátu. Ale ten totalitní vliv nemá s délkou trvání nic společného.  Podobu  nacismu se socialismem či komunismem bychom marně hledali.

 

Mezi nacismem a komunismem je kardinální rozdíl v hodnotové orientaci, v příčinách  vzniku příslušné ideologie  i v cílech nastoupivší realizace. Nacismus usiloval ovládat  naši vlast jako  svůj  zcela podřízený služební  protektorát. Trestal  nás  i  jen za pouhou vzpomínku na rozbité Československo.  Usiloval zničit  naši  národní identitu, dokonale  poněmčit naše  země,  země  Čech, Moravy a Slezska. Zbavit  nás našich  dějin a proměnit nás   jen v další část  Německé  Třetí Říše.

 

Realizace socialismu a vize komunismu  u nás trvala  po 2. světové válce 40 let.

Tehdy šlo o znárodnění a plánování výroby a výrobních prostředků, o zaměstnání všeho obyvatelstva, o beztřídní společnost, o sociální rovnost. Ale státní realizace  tohoto programu  byla během let vnitřně diferencována, uplatňovaly se tu  různé  budovatelské a mocenské  směry a síly. Roku 1989  pak  přišel politický převrat, který  nás překvapil a na rozdíl od  minulých   přežívajících   politické změn  již byl dílem  moci jiných společenských sil, než které tu vládly 40 let.

 

Příčinou naší současné úpadkové přítomnosti nejsou dvě totality, jak napsal pan Jan Urban.  Byly  to dvě chybné analýzy, které  podstatně ovlivnily  naší společnost v letech budování socialismu a po něm. Byl to  jednak bezútěšně zničující  normalizační odsudek „tání“60. let,  reformního socialismu  a „Pražského jara“. Stejně  však bylo pak  bezútěšné a zničující  prohlásit z protichůdných pozic  čtyřicet let „budování“ za  - „zločinné“. Bez výjimky hrůzostrašné, odpudivé, nepřijatelné. S komunisty se nemluví, žádný pozůstatek jejich vedení a správy se neuznává a  nebere na vědomí.

 Ani  v prvním ani v druhém případě  krajního odsouzení   naší minulosti nešlo o objektivní rozbor skutečnosti, ale o dezinpretující ideologický  převlek  zájmů  těch či oněch uchvatitelů  moci. 

Paušální hodnocení  čtyřiceti  let socialisticky orientovaného  období je ovšem zcela nepřijatelné. 

Ta prošlá léta se přece navzájem velmi liší. Revoluční násilí se u nás   soustředilo  v počátcích  50. let. Koncem 50. let přišlo  „tání“ a pak „šťastná  šedesátáléta“. Ta jsou ovšem násilím vojenské invaze  potlačena a vystřídána  zavedením   „normalizace a retardace“ v letech 70. a 80.

 

Všimnu si jako řadová občanka  jen jedné odnože činnosti ve sféře  státní správy,  všimnu  si  jen  šíření kultury a osvěty, které byly platnou směrnicí  určeny obyvatelstvu. Šlo tehdy o estetický  rozvoj  osobnosti  i společnosti, chvályhodný životní smysl pracovníků   četných kulturních a osvětových  pracovišť.

Uvedené dvacetiletí má  ovšem své významné souvislosti a vztahy s etapami dřívějšími.

Začneme dobou po 2. světové válce. Léta 1945 - 48 jsou dobou poválečné euforie a hledání nového  mírového způsobu života. Pociťovali jsme  radost a vděčnost za osvobození, přátelství se všemi  obyvateli  budované  vlastenecké  společnosti, odstraňování válečných škod a vize spravedlivého státního zřízení. Ve volbách měli  komunisté převahu, ostatní neztráceli   pro jejich program  aspoň pochopení. Projekt  spravedlivé sociální budoucnosti vedl k jisté vzájemnosti a k solidaritě.  Dalo se sledovat třeba na stránkách různého stranického tisku. Proti tomu se však zvedli  netrpěliví revolucionáři  a  jejich protivníci -  reakcionáři. Spory a koflikty se kupily a zostřovaly, až  revolucionáři  odmítli  postupný vývoj a sounáležitost všech stran. Provedli  převrat a nastolili diktaturu jediné strany a její vlády.

Reakcionáři trvali ovšem  v nesouhlasu a  v odporu, i když zůstali  pasivní a  omezení   ve výraznějším  projevu svého zájmu, své vůle a  svého chtění.

 

Ve znamení  „Února 1948“  nastala  nečekaná  etapa  nástupu   otřesné a šokující  jediné   vládnoucí moci,  zostřeného násilí, dogmatického fanatismu a šířícího se strachu. Objevila se i  extrémní etapa politických monstrprocesů a veřejného teroru.

Píše se o tom, že šlo o utužování vládnoucího režimu. Ale  spíše   šlo o skupinový boj v nejvyšších  vládních kruzích, boj  o  absolutizaci moci vítězů a o vyřazení a perzekuci  možných  rivalů.

S obavami a  úžasem bylo možno sledovat nedůvěryhodné inscenace procesů  předních  vládních osobností a zvláště pak jejich neosobní,  kající projevy. Projevy  byly  naučené u všech stejně  zpaměti,  podle jediné ideologicky úderné  předlohy. Všichni se  přiznávanávali ke  zdrcující zradě a   nepřátelství. Procesy byly  kritiky v skrytu odsouzeny jako  nepřijatelný  teror zneužití státní moci a  jako naprosté eliminace žalovaných osobností.

                                         

Ovšem oficiálně na veřejnosti  rozhodovaly projevy bezohledného  násilí, vášnivé, netolerantní,  militantní zaujetí vybraných funkcionářů.  Ty  určovaly  působení propagačních prostředků a  všeobecného  veřejného mínění. Jenže tam až, k  určujícím vrcholům  vládní struktury prostý občan  nedohlédne, a tak se mnohde jevilo   i  jeho vzrušení z procesů jako nesouhlas a pohoršení. 

 

Studia  na FF UK v Praze  jsem začínala ve studijním roce 1947-48. K mým učitelům patřili  uznávaní  profesoři společenskovědního zaměření. S úctou  a zájmem  jsem poslouchala J. Krále, J. B. Kozáka, L. Riegra, L. Svobodu, V. Černého. Se vzrušením  jsem občas sledovala  ohnivé  diskuse  J. B. Kozáka a  A. Kolmana v nabité posluchárně.

Vyrovnávala jsem se s českým pozitivismem,  s existencialismem,  s marxismem. Vyměňovali  jsme si s kolegy  názory. Jako pomocná vědecká síla   jsem měla na Fakultě k dispozici každodenní  knižní novinky. Za staršími dokumenty  jsou chodila do knihovny J. A. Komenského v Mikulandské ulici.  Měli tu např. časopisy „Dunaj“ a „Vesmír,“ duševní obzor a svět Jiljí Jahna, našeho filozofa a vedoucího činitele tehdejší českého menšinového školství ve Vídni. Psala jsem o něm disertaci.

 

Po únoru 48 se na fakultě útočně a netolerantně uplatnili mladí asistenti. Všemocná „trojka“ dvacetiletých posluchačů iniciovala  provést revoluční očistu sboru vyučujících. Třídně stranická personalistika a  fanaticky prosazovaný jediný oficiálně nařízený materialistický a historický světový názor   vyvolávaly  pocity ohrožení a strachu. Násilné a zastrašující metody  šířily i davovou psychózu mezi posluchači.

Do strachu upadali i ti, kteří věřili v příchod šťastnější a spravedlivější beztřídní společnosti.

Někteří netolerantní a útoční asistenti  způsobili. že jsem se  v obavách rozhodla pro  předčasný  dobrovolný odchod  z Fakulty do učitelské služby v pohraničí.  Strávila jsem tam 7 let, na školách různého druhu a stupně a v žákovském zařízení.

 

Tajná někdejší  uprchlice před fakultním násilím 50. let mohla  ve společnosti v pohraničí    

registrovat politické  motivy  občanů, které  znala, a jejich vztahy k platnému  a závaznému  světovému názoru.  Šlo přirozeně  o vztah  k jediné  vládnoucí moci, k současnému  vládnoucímu režimu strany a vlády.

Ty motivy a vztahy  jsem našla  rozličné. Byly to na příklad:

-vyznání víry po předcích, solidarita s přáteli

-upřímná víra  oddaných stoupenců programu

-dogmatické lpění na předkládaných poučkových tezích

-předstíraná horlivost lidí se špatným svědomím nebo se špatnými úmysly

 -ctižádost, touha uplatnit se, získat význam a vliv

-kariérismus, opojení mocí, její využití a zneužití

-zlomyslná nenávist individuální i skupinová, její realizace

-pomstychtivé zneužití moc

 

 Ty negativní  motivy vyvolávaly í nekritickou,  masově  šířenou davovou   psychózu.

 

Panta rei, ouden menei“, učil starověký přírodní filozof Herakleitos. „Všechno plyne, nic nezůstává stát.“  Ani urputný poúnorový konfliktní  stav ve společnosti  nezůstal beze změny. Doslechla jsem se leccos z dramatických osudů svých kolegů ze studií, účastníků perzonalistické „trojky“ i bojovných asistentů. Mnozí prozřeli a vydali se cestou větší míry tolerance,  demokracie a humanity. Říkalo se tomu „tání“,  zdálo se, že pominul  krutý  neprostupný mráz a led. Přišla „šťastná léta 60.“ Jako jejich vyvrcholení  nastalo i  „Pražské jaro“. Obrodný proces, liberalizace a demokratizace  společnosti.  Stereotypní funkcionáři z minulosti  ztráceli  pozice  autorizovaně  řízené a organizované. Politický zápas nabyl nové podoby a ne všichni byli přesvědčeni o jeho správnosti. Stalo se, že  obrodný proces byl  v nejvyšších kruzích znevážen, odmítnut a   označen jako spojení  s antisocialistickými zájmy. Takto interpretován byl  osudově  mezinárodně vyzdvižen a  osudově velkou silou a mocí potlačen invazí  pěti armád socialistických států pod sovětským velením.  S úžasem jsme se všemi přívrženci obrody hleděli na  příchod armád  od hranic a na  obsazení  našich měst. Nechtělo se  tomu věřit.          

 

Stoupenci invaze  měli za úkol  obnovit  nekompromisní  vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví  z dob, které ještě nepoznaly „tání“, nepoznali čas obrody. Měli  se obrozenci  vidiny  budoucnosti zříci?

Měli jsme  zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli jsme se vrátit  do stavu podezření, napětí,  pouček a dogmat? Měli jsme zapomenout na  uvolňovací a osvobozovací  „tání“ moci? Měl nastat nový despotický fanatismus a  bezohledné  metody  stranických  funkcionářů? Měli jsme zapomenout  na  dědictví pokračujícího vývoje naší všeobecně lidské kultury?

 

Mohu podat svědectví o životě s  trestními  následky „nápravné“ invaze.  Byla jsem po 7 letech opět na Fakultě a stoupenci  nápravné „normalizace“ mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček a hledal životní cestu  podle vlastního  vědomí a svědomí. 

 V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí  nezpochybnitelné ideologie i bdělé správy všech oborů a  odvětví, stanuli   prověření  a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně  nepřístupné stanovisko  k neprověřeným soudruhům,  které  teď měli  za nepřátele. Oficiálně nesměli  ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy    postihly, a jak byly uděleny často  i nespravedlivě.

 A přesto vše jsem zjistila,  že se utvářely  situace  zcela neočekávané a nepředvídatelné.

Ukázalo se, že v  řadových pozicích  existovali jedinci, neuznávající  tresty udílené  vládnoucí  nomenklaturou. Za  zády  funkcionářů a bez jejich  vědomí  se tajně a skrytě  ujímali potrestaných.

Při tom  jednali s ohledem na  charakter činnosti  a  díla   těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem  na to přišla a  podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí  skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti. Co se mi stalo?

Propuštěna ze zaměstnání  jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání, vzdálené dlouhou rychlíkovou cestou od domova a od rodiny.  Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem  jednoho dne dostala  pozvánku k  externí činnosti na  oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez  svolení  zaměstnavatele  jsem se pak  občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Ale nad rozdíly mezi nimi jsem  se nezamýšlela. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydaného “ Ústředním domem  lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze, Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam přemírou práce. Ale stihl mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou  medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo  na průvodním listě u ní, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si  zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu  nejen k umění,ale i  k práci. Vzala mě k účasti na bohatém výzkumu na více pracovištích a umožnila  mi, mimo jiné, sepsat kapitolu o „Práci, která je víc než hra“,  inspirovanou ideou Vladislava Vančury.

 

Až do Listopadového převratu  r.1989 platily ideové  směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky  svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali  i mně články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti.  k  axiologickým, etickým a estetickým otázkám.                                                                                             

Při  oficiálně  kontrolovaném zaměstnání jsem tak  působila neoficiálně  na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad: Osvětová zařízení lokální a regionální. Kulturní kluby. Družstevní kluby. Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie,  Zoo zahrada atp.

 

Ve styku s kulturními a osvětovými pracovníky jsem si  vzpomínala na minulá léta, jak  různé mohou být  postoje k vládnoucímu režimu.

Byli pracovníci  oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21. srpna 1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje  zcela nepřátelsky zaujaté. Opoziční. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich vlivem undergroundu i vlivem zahraničí. .

 

Žasla jsem, když mě  někdy v létě roku 1989  vezl řidič z centra  osvětového ústavu do školícího zařízení.  Celou cestu mě bavil  historkami  antirežimního  zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko-belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku.  Pochválil, že konečně  naše televize nesetrvává  jen u domácích tvůrců a děl, jako dosud setrvávala. S jakousi  ironií napadl Loděnice, obec  u Berouna,  a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké politické veličiny a jejich  podlé  gramofonové „kšefty“, o kterých jsem neměla nejmenší představu. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně  k současnému  socialistickému  zřízení.  

                                                             

Po  převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál   celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda  a   stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané  podstatné změny. Objevila se  masivní privatizace výrobních prostředků  i netušená restituce dříve zabaveného majetků.  Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to  v nové, globální  neoliberální podobě,o které jsme se doslechli, že  na Západě nastala již  před 20 lety.

 

Držiteli moci jsou  na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři.  Po jejich vzoru i u nás   byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách  a právech jedince. Tím byl ovšem  potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k  normám, sociocentrismus a normocentrismus. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na  určující společnost, její existenci a vývoj. Jako by už  nešlo o  závaznost a odpovědnost vůči  ideálům, sociálním  normám  a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, vlast a národ. Jde o jedince, jako by nově platil  už jen nový  určující princip, vševládný  egocentrismus. Jako by nešlo o nic jiného, než aby  jedinec prosadil  své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem  naší společnosti, zůstanu jen  u zmíněného  Celospolečenského   projektu estetického  rozvoje.  Historicky vzato byl vytvářen   od nejstarších dob v osvíceném  školství, v buditelských  směrech a snahách našich  národních   pracovníků, v osvětě, v politice, v  občanské a stranické výchově.      

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný CPER  ukončen  převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání jako bez významu a honoráře.  Ustav  pro výzkum a šíření kultury se stal  jen  dokumentem  minulosti.

 

Projekt  teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt  celospolečenské osvícené  estetické  výchovy  a jejích tradic byl vystřídán vševládnou  komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela protichůdně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech  např. pokles jazykové úrovně,  spisovné řeči bez vulgarit.   

S uspokojením i s lítostí sledujeme  na příklad u nás v současnosti  třeba hudební  tvorbu v 70. a 80. letech.Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

 

Místo obecně uznávaného  kulturního způsobu života, místo  výsledků  klasického vývoje kultury, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže  jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje! Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, smích, výraz, gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné.  Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutou hrubostí a  nestydatostí.

Zapomenuty jsou ideální vize řeči i vystupování, společenské normy, zásady a pravidla chování.

Zato se nosí  nevázanost všeho druhu. To se cení jako   zábava za  snadno dostupné peníze.  Zábava bez  námahy, bez  nenároků .  A to je hájemství neoliberálního  zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl  našeho lidství, bohatství našeho národa, jeho hrdost a čest?