Život v soukolí posledních let I
Život v soukolí posledních let I
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Přemýšlivý člověk vychází za všech dob ze svých prožitků a zkušeností. V současnosti se střetáme s převládajícím zklamáním ze společenského vývoje doma i za hranicemi. Publicista, disident a chartista Jan Urban vidí neuspokojivý stav naší společnosti dnešní doby ve dvou předchozích historických totalitách, nacistické a komunistické. Je to u něho zřejmě neuvěřitelně zavádějící tendence - klást mezi nacismus a komunismus rovnítko. Budování socialismu s vizí komunismu jako dlouholetá činnost našeho vládnoucího režimu se podle uvedeného autora jeví vlastně ještě mnohem provinilejší, protože bylo mnohem delší než byla u nás zhoubná válečná okupace. Nacismus u nás nastolil za 2. světové války zdrcující a zničující útlak ve formě protektorátu. Ale ten totalitní vliv nemá s délkou trvání nic společného. Podobu nacismu se socialismem či komunismem bychom marně hledali.
Mezi nacismem a komunismem je kardinální rozdíl v hodnotové orientaci, v příčinách vzniku příslušné ideologie i v cílech nastoupivší realizace. Nacismus usiloval ovládat naši vlast jako svůj zcela podřízený služební protektorát. Trestal nás i jen za pouhou vzpomínku na rozbité Československo. Usiloval zničit naši národní identitu, dokonale poněmčit naše země, země Čech, Moravy a Slezska. Zbavit nás našich dějin a proměnit nás jen v další část Německé Třetí Říše.
Realizace socialismu a vize komunismu u nás trvala po 2. světové válce 40 let.
Tehdy šlo o znárodnění a plánování výroby a výrobních prostředků, o zaměstnání všeho obyvatelstva, o beztřídní společnost, o sociální rovnost. Ale státní realizace tohoto programu byla během let vnitřně diferencována, uplatňovaly se tu různé budovatelské a mocenské směry a síly. Roku 1989 pak přišel politický převrat, který nás překvapil a na rozdíl od minulých přežívajících politické změn již byl dílem moci jiných společenských sil, než které tu vládly 40 let.
Příčinou naší současné úpadkové přítomnosti nejsou dvě totality, jak napsal pan Jan Urban. Byly to dvě chybné analýzy, které podstatně ovlivnily naší společnost v letech budování socialismu a po něm. Byl to jednak bezútěšně zničující normalizační odsudek „tání“60. let, reformního socialismu a „Pražského jara“. Stejně však bylo pak bezútěšné a zničující prohlásit z protichůdných pozic čtyřicet let „budování“ za - „zločinné“. Bez výjimky hrůzostrašné, odpudivé, nepřijatelné. S komunisty se nemluví, žádný pozůstatek jejich vedení a správy se neuznává a nebere na vědomí.
Ani v prvním ani v druhém případě krajního odsouzení naší minulosti nešlo o objektivní rozbor skutečnosti, ale o dezinpretující ideologický převlek zájmů těch či oněch uchvatitelů moci.
Paušální hodnocení čtyřiceti let socialisticky orientovaného období je ovšem zcela nepřijatelné.
Ta prošlá léta se přece navzájem velmi liší. Revoluční násilí se u nás soustředilo v počátcích 50. let. Koncem 50. let přišlo „tání“ a pak „šťastná šedesátáléta“. Ta jsou ovšem násilím vojenské invaze potlačena a vystřídána zavedením „normalizace a retardace“ v letech 70. a 80.
Všimnu si jako řadová občanka jen jedné odnože činnosti ve sféře státní správy, všimnu si jen šíření kultury a osvěty, které byly platnou směrnicí určeny obyvatelstvu. Šlo tehdy o estetický rozvoj osobnosti i společnosti, chvályhodný životní smysl pracovníků četných kulturních a osvětových pracovišť.
Uvedené dvacetiletí má ovšem své významné souvislosti a vztahy s etapami dřívějšími.
Začneme dobou po 2. světové válce. Léta 1945 - 48 jsou dobou poválečné euforie a hledání nového mírového způsobu života. Pociťovali jsme radost a vděčnost za osvobození, přátelství se všemi obyvateli budované vlastenecké společnosti, odstraňování válečných škod a vize spravedlivého státního zřízení. Ve volbách měli komunisté převahu, ostatní neztráceli pro jejich program aspoň pochopení. Projekt spravedlivé sociální budoucnosti vedl k jisté vzájemnosti a k solidaritě. Dalo se sledovat třeba na stránkách různého stranického tisku. Proti tomu se však zvedli netrpěliví revolucionáři a jejich protivníci - reakcionáři. Spory a konflikty se kupily a zostřovaly, až revolucionáři odmítli postupný vývoj a sounáležitost všech stran. Provedli převrat a nastolili diktaturu jediné strany a její vlády.
Reakcionáři trvali ovšem v nesouhlasu a v odporu, i když zůstali pasivní a omezení ve výraznějším projevu svého zájmu, své vůle a svého chtění.
Ve znamení „Února 1948“ nastala nečekaná etapa nástupu otřesné a šokující jediné vládnoucí moci, zostřeného násilí, dogmatického fanatismu a šířícího se strachu. Objevila se i extrémní etapa politických monstrprocesů a veřejného teroru.
Píše se o tom, že šlo o utužování vládnoucího režimu. Ale spíše šlo o skupinový boj v nejvyšších vládních kruzích, boj o absolutizaci moci vítězů a o vyřazení a perzekuci možných rivalů.
S obavami a úžasem bylo možno sledovat nedůvěryhodné inscenace procesů předních vládních osobností a zvláště pak jejich neosobní, kající projevy. Projevy byly naučené u všech stejně zpaměti, podle jediné ideologicky úderné předlohy. Všichni se přiznávanávali ke zdrcující zradě a nepřátelství. Procesy byly kritiky v skrytu odsouzeny jako nepřijatelný teror zneužití státní moci a jako naprosté eliminace žalovaných osobností.
Ovšem oficiálně na veřejnosti rozhodovaly projevy bezohledného násilí, vášnivé, netolerantní, militantní zaujetí vybraných funkcionářů. Ty určovaly působení propagačních prostředků a všeobecného veřejného mínění. Jenže tam až, k určujícím vrcholům vládní struktury prostý občan nedohlédne, a tak se mnohde jevilo i jeho vzrušení z procesů jako nesouhlas a pohoršení.
Studia na FF UK v Praze jsem začínala ve studijním roce 1947-48. K mým učitelům patřili uznávaní profesoři společenskovědního zaměření. S úctou a zájmem jsem poslouchala J. Krále, J. B. Kozáka, L. Riegra, L. Svobodu, V. Černého. Se vzrušením jsem občas sledovala ohnivé diskuse J. B. Kozáka a A. Kolmana v nabité posluchárně.
Vyrovnávala jsem se s českým pozitivismem, s existencialismem, s marxismem. Vyměňovali jsme si s kolegy názory. Jako pomocná vědecká síla jsem měla na Fakultě k dispozici každodenní knižní novinky. Za staršími dokumenty jsou chodila do knihovny J. A. Komenského v Mikulandské ulici. Měli tu např. časopisy „Dunaj“ a „Vesmír,“ duševní obzor a svět Jiljí Jahna, našeho filozofa a vedoucího činitele tehdejší českého menšinového školství ve Vídni. Psala jsem o něm disertaci.
Po únoru 48 se na fakultě útočně a netolerantně uplatnili mladí asistenti. Všemocná „trojka“ dvacetiletých posluchačů iniciovala provést revoluční očistu sboru vyučujících. Třídně stranická personalistika a fanaticky prosazovaný jediný oficiálně nařízený materialistický a historický světový názor vyvolávaly pocity ohrožení a strachu. Násilné a zastrašující metody šířily i davovou psychózu mezi posluchači.
Do strachu upadali i ti, kteří věřili v příchod šťastnější a spravedlivější beztřídní společnosti.
Někteří netolerantní a útoční asistenti způsobili. že jsem se v obavách rozhodla pro předčasný dobrovolný odchod z Fakulty do učitelské služby v pohraničí. Strávila jsem tam 7 let, na školách různého druhu a stupně a v žákovském zařízení.
Tajná někdejší uprchlice před fakultním násilím 50. let mohla ve společnosti v pohraničí
registrovat politické motivy občanů, které znala, a jejich vztahy k platnému a závaznému světovému názoru. Šlo přirozeně o vztah k jediné vládnoucí moci, k současnému vládnoucímu režimu strany a vlády.
Ty motivy a vztahy jsem našla rozličné. Byly to na příklad:
-vyznání víry po předcích, solidarita s přáteli
-upřímná víra oddaných stoupenců programu
-dogmatické lpění na předkládaných poučkových tezích
-předstíraná horlivost lidí se špatným svědomím nebo se špatnými úmysly
-ctižádost, touha uplatnit se, získat význam a vliv
-kariérismus, opojení mocí, její využití a zneužití
-zlomyslná nenávist individuální i skupinová, její realizace
-pomstychtivé zneužití moc
Ty negativní motivy vyvolávaly í nekritickou, masově šířenou davovou psychózu.
„Panta rei, ouden menei“, učil starověký přírodní filozof Herakleitos. „Všechno plyne, nic nezůstává stát.“ Ani urputný poúnorový konfliktní stav ve společnosti nezůstal beze změny. Doslechla jsem se leccos z dramatických osudů svých kolegů ze studií, účastníků perzonalistické „trojky“ i bojovných asistentů. Mnozí prozřeli a vydali se cestou větší míry tolerance, demokracie a humanity. Říkalo se tomu „tání“, zdálo se, že pominul krutý neprostupný mráz a led. Přišla „šťastná léta 60.“ Jako jejich vyvrcholení nastalo i „Pražské jaro“. Obrodný proces, liberalizace a demokratizace společnosti. Stereotypní funkcionáři z minulosti ztráceli pozice autorizovaně řízené a organizované. Politický zápas nabyl nové podoby a ne všichni byli přesvědčeni o jeho správnosti. Stalo se, že obrodný proces byl v nejvyšších kruzích znevážen, odmítnut a označen jako spojení s antisocialistickými zájmy. Takto interpretován byl osudově mezinárodně vyzdvižen a osudově velkou silou a mocí potlačen invazí pěti armád socialistických států pod sovětským velením. S úžasem jsme se všemi přívrženci obrody hleděli na příchod armád od hranic a na obsazení našich měst. Nechtělo se tomu věřit.
Stoupenci invaze měli za úkol obnovit nekompromisní vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví z dob, které ještě nepoznaly „tání“, nepoznali čas obrody. Měli se obrozenci vidiny budoucnosti zříci?
Měli jsme zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli jsme se vrátit do stavu podezření, napětí, pouček a dogmat? Měli jsme zapomenout na uvolňovací a osvobozovací „tání“ moci? Měl nastat nový despotický fanatismus a bezohledné metody stranických funkcionářů? Měli jsme zapomenout na dědictví pokračujícího vývoje naší všeobecně lidské kultury?
Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze. Byla jsem po 7 letech opět na Fakultě a stoupenci nápravné „normalizace“ mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček a hledal životní cestu podle vlastního vědomí a svědomí.
