České národní listy

Prof.PhDr.Stanislava Kučerová,CSc. - Život v soukolí posledních let

Přemýšlivý člověk vychází za všech dob  ze svých prožitků a zkušeností. V současnosti se střetáme  s převládajícím zklamáním ze společenského vývoje doma i za hranicemi. Publicista, disident a chartista Jan Urban  vidí neuspokojivý stav naší společnosti  dnešní doby  ve dvou  předchozích  historických totalitách, nacistické a komunistické. Je to u něho  zřejmě  neuvěřitelně zavádějící  tendence -  klást  mezi  nacismus a komunismus  rovnítko. Budování socialismu s vizí  komunismu jako dlouholetá  činnost  našeho vládnoucího režimu se  podle uvedeného autora jeví vlastně ještě mnohem provinilejší, protože  bylo mnohem delší než byla  u nás zhoubná válečná okupace. Nacismus u nás nastolil  za 2. světové války zdrcující a zničující útlak ve formě  protektorátu. Ale ten totalitní vliv nemá s délkou trvání nic společného.  Podobu  nacismu se socialismem či komunismem bychom marně hledali.

Mezi nacismem a komunismem je kardinální rozdíl v hodnotové orientaci, v příčinách  vzniku příslušné ideologie  i v cílech nastoupivší realizace. Nacismus usiloval ovládat  naši vlast jako  svůj  zcela podřízený služební  protektorát. Trestal  nás  i  jen za pouhou vzpomínku na rozbité Československo.  Usiloval zničit  naši  národní identitu, dokonale  poněmčit naše  země,  země  Čech, Moravy a Slezska. Zbavit  nás našich  dějin a proměnit nás   jen v další část  Německé  Třetí Říše.

Realizace socialismu a vize komunismu  u nás trvala  po 2. světové válce 40 let.

Tehdy šlo o znárodnění a plánování výroby a výrobních prostředků, o zaměstnání všeho obyvatelstva, o beztřídní společnost, o sociální rovnost. Ale státní realizace  tohoto programu  byla během let vnitřně diferencována, uplatňovaly se tu  různé  budovatelské a mocenské  směry a síly. Roku 1989  pak  přišel politický převrat, který  nás překvapil a na rozdíl od  minulých   přežívajících   politické změn  již byl dílem  moci jiných společenských sil, než které tu vládly 40 let.

Příčinou naší současné úpadkové přítomnosti nejsou dvě totality, jak napsal pan Jan Urban.  Byly  to dvě chybné analýzy, které  podstatně ovlivnily  naší společnost v letech budování socialismu a po něm.

 Byl to  jednak bezútěšně zničující normalizační odsudek „tání“60. let,  reformního socialismu  a „Pražského jara“. Stejně  však bylo pak  bezútěšné a zničující  prohlásit z protichůdných pozic  čtyřicet let „budování“ za  - „zločinné“. Bez výjimky hrůzostrašné, odpudivé, nepřijatelné. S komunisty se nemluví, žádný pozůstatek jejich vedení a správy se neuznává a  nebere na vědomí.

Ani  v prvním ani v druhém případě  krajního odsouzení   naší minulosti onešlo o objektivní rozbor skutečnosti, ale o dezinpretující ideologický  převlek  zájmů  těch či oněch uchvatitelů  moci. 

Paušální hodnocení  čtyřiceti  let socialisticky orientovaného  období je ovšem zcela nepřijatelné. 

Ta prošlá léta se přece navzájem velmi liší. Revoluční násilí se u nás   soustředilo  v počátcích  50. let. Koncem 50. let přišlo  „tání“ a pak „šťastná  šedesátá léta“. Ta jsou ovšem násilím vojenské invaze  potlačena a vystřídána  zavedením   „normalizace a retardace“ v letech 70. a 80.

Všimnu si jako řadová občanka  jen jedné odnože činnosti ve sféře  státní správy,  všimnu  si  jen  šíření kultury a osvěty, které byly platnou směrnicí  určeny obyvatelstvu. Šlo tehdy o estetický  rozvoj  osobnosti  i společnosti, chvályhodný životní smysl pracovníků   četných kulturních a osvětových  pracovišť.

Uvedené dvacetiletí má  ovšem své významné souvislosti a vztahy s etapami dřívějšími.

Začneme dobou po 2. světové válce. Léta 1945 - 48 jsou dobou poválečné euforie a hledání nového  mírového způsobu života. Pociťovali jsme  radost a vděčnost za osvobození, přátelství se všemi  obyvateli  budované  vlastenecké  společnosti, odstraňování válečných škod a vize spravedlivého státního zřízení. Ve volbách měli  komunisté převahu, ostatní neztráceli pro jejich program  aspoň pochopení. Projekt  spravedlivé sociální budoucnosti vedl k jisté vzájemnosti a k solidaritě. Dalo se sledovat třeba na stránkách různého stranického tisku. Proti tomu se však zvedli  netrpěliví revolucionáři  a  jejich protivníci -  reakcionáři. Spory a konflikty se kupily a zostřovaly, až  revolucionáři  odmítli  postupný vývoj a sounáležitost všech stran. Provedli  převrat a nastolili diktaturu jediné strany a její vlády.

Reakcionáři trvali ovšem  v nesouhlasu a  v odporu, i když zůstali  pasivní a  omezení ve výraznějším  projevu svého zájmu, své vůle a svého chtění.

Ve znamení  „Února 1948“ nastala  nečekaná  etapa  nástupu  otřesné a šokující  jediné  vládnoucí moci, zostřeného násilí, dogmatického fanatismu a šířícího se strachu. Objevila se i extrémní etapa politických monstrprocesů a veřejného teroru.

Píše se o tom, že šlo o utužování vládnoucího režimu. Ale  spíše šlo o skupinový boj v nejvyšších  vládních kruzích, boj  o  absolutizaci moci vítězů a o vyřazení a perzekuci  možných  rivalů.

S obavami a úžasem bylo možno sledovat nedůvěryhodné inscenace procesů  předních  vládních osobností a zvláště pak jejich neosobní,  kající projevy. Projevy byly naučené u všech  obžalovaných  stejně zpaměti, sepsané  podle jediné ideologicky úderné  předlohy. Všichni se  přiznávali k neomluvitelné  zradě  strany a vlády. Procesy byly nevěřícími  kritiky v skrytu odmítnuty jako nepřijatelný teror, jako zneužití státní moci a  jako naprostá  apriorní eliminace žalovaných osobností.                                          

Ovšem oficiálně na veřejnosti  rozhodovaly projevy bezohledného  násilí. Rozhodlo vášnivé, netolerantní,  militantní zaujetí vybraných funkcionářů. Ti určovali působení propagačních prostředků a  všeobecného  veřejného mínění.

 Jenže tam až, k určujícím vrcholům  vládní struktury, prostý občan  nedohlédne, a tak se mnohde jevilo i jeho vzrušení z procesů jako nesouhlas a pohoršení z  nespravedlnosti.

Studia  na FF UK v Praze  jsem začínala ve studijním roce 1947-48. K mým učitelům patřili  uznávaní  profesoři společenskovědního zaměření. S úctou  a zájmem  jsem poslouchala J. Krále, J. B. Kozáka, L. Riegra, L. Svobodu, V. Černého. S napětím  jsem občas sledovala ohnivé  diskuse  profesorů  J. B. Kozáka a  A. Kolmana v nabité posluchárně.

Vyrovnávala jsem se s českým pozitivismem, s existencialismem, s marxismem. Vyměňovali  jsme si s kolegy  názory. Jako pomocná vědecká síla jsem měla na Fakultě k dispozici každodenní  knižní novinky. Za staršími dokumenty  jsou chodila do knihovny J. A. Komenského v Mikulandské ulici.  Měli tu např. časopisy „Dunaj“ a „Vesmír,“ duševní obzor a svět Jiljí Jahna, našeho filozofa a vedoucího činitele tehdejšího českého menšinového školství ve Vídni. Psala jsem o něm disertaci.

Po únoru 1948 se na Fakultě útočně a netolerantně uplatnili mladí asistenti. Všemocná „trojka“ dvacetiletých posluchačů iniciovala revoluční očistu sboru vyučujících. Třídně stranická personalistika a  fanaticky prosazovaný jediný oficiálně nařízený materialistický a historický světový názor vyvolávaly pocity ohrožení a strachu. Někteří profesoři byli propuštěni, některé katedry zrušeny. Násilné a zastrašující metody šířily i davovou psychózu mezi posluchači.

Do strachu upadali i ti, kteří věřili v příchod šťastnější a spravedlivější beztřídní společnosti.

Někteří netolerantní a útoční asistenti  způsobili. že jsem se  v obavách rozhodla pro předčasný  dobrovolný odchod  z Fakulty do učitelské služby v pohraničí.  Strávila jsem tam 7 let, na školách různého druhu a stupně a v žákovském domově.

Jako tajná někdejší  uprchlice před fakultním násilím 50. let mohla jsem  ve společnosti v pohraničí registrovat politické  motivy  občanů, které  jsem znala. Jejich vztahy k platnému  a závaznému  světovému názoru, k jediné  vládnoucí moci, k současnému  vládnoucímu režimu strany a vlády.

Ty motivy a vztahy  jsem našla  rozličné. Byly to na příklad:

-vyznání víry po předcích, solidarita s přáteli

-upřímná víra  oddaných stoupenců programu

-dogmatické lpění na předkládaných poučkových tezích

-předstíraná horlivost lidí se špatným svědomím nebo se špatnými úmysly

 -ctižádost, touha uplatnit se, získat význam a vliv

-kariérismus, opojení mocí, její využití a zneužití

-zlomyslná nenávist individuální i skupinová, její realizace

-pomstychtivé zneužití moci

Negativní motivy vyvolávaly i skrývanou a tajně  šířenou davovou psychózu.

„Panta rei, ouden menei“, učil starověký přírodní filozof Herakleitos. „Všechno plyne, nic nezůstává stát.“  Ani urputný poúnorový konfliktní stav ve společnosti nezůstal beze změny. Doslechla jsem se leccos z dramatických osudů svých kolegů ze studií, účastníků perzonalistické „trojky“ i bojovných asistentů. Mnozí prozřeli a vydali se cestou větší míry tolerance, demokracie a humanity. Říkalo se tomu „tání“, zdálo se, že pominul krutý mráz a neprostupný ný led. Přišla „šťastná léta 60.“ Jako jejich vyvrcholení  nastalo i„Pražské jaro“. Obrodný proces, liberalizace a demokratizace  společnosti. Stereotypní funkcionáři z minulosti ztráceli pozice autorizovaně  řízené a organizované. Politický zápas nabyl nové podoby a ne všichni byli přesvědčeni o jeho správnosti. Stalo se, že obrodný proces byl v nejvyšších kruzích znevážen, odmítnut a označen jako spojení  s antisocialistickými zájmy. Takto interpretován byl osudově mezinárodně vyčleněn a osudově velkou silou a mocí potlačen. Zasáhla proti němu  invazí  pěti armád socialistických států pod sovětským velením. S úžasem přívrženci obrody hleděli na příchod armád od hranic a na obsazení  našich měst. Nechtělo se  tomu věřit, bylo to kruté nedorozumění.           

Stoupenci invaze měli za úkol obnovit nekompromisní vedení a netolerantní správu všech oborů a odvětví  společnosti z dob, které ještě nepoznaly „tání“ a čas obrody?

Měli se obrozenci vidiny otevřené budoucnosti zříci? Měli zapomenout na vlídnou a laskavou vizi budoucnosti, v níž „ulicí bílou půjdou děti rozesmáté“? Měli se vrátit  do stavu podezřívání, napětí,  pouček a dogmat? Měli zapomenout na uvolňovací a osvobozovací demokratizaci  moci? Měli naopak souhlasit, aby nastal nový fanatický  despotismus a  nové bezohledné metody stranických  funkcionářů? Měli obrozenci zapomenout na  dědictví pokračujícího vývoje naší národní  a všeobecně lidské kultury?

Mohu podat svědectví o životě s trestními následky „nápravné“ invaze.  Byla jsem po 7 letech na školách v pohraničí  opět 10 let  na Fakultě. Byla to 60. léta  a naše celá katedra horlivě pečovala o pokrok v našich disciplínách. Dodatečně jsme zjistili, že to byla „požehnaná práce“ a „šťastná léta“.    

Přišla ovšem nečekaná údajně nápravná „normalizace“, a její stoupenci mě potrestali za spis, který se nedržel uznávaných pouček, ale  hledal životní cestu výchovy a vzdělávání   podle vlastního vědomí a svědomí. 

 V čele nově nastolené „normalizační“ celospolečenské politiky, vládnoucí  nezpochybnitelné ideologie i bdělé  státní správy všech oborů a  odvětví, stanuli   prověření a v minulosti osvědčení straničtí funkcionáři. Zaujímali zásadně  nepřístupné stanovisko k neprověřeným soudruhům,  které  teď měli za nepřátele. Oficiálně nesměli ani nechtěli vidět, jak citelné tresty ty či ony soudruhy    postihly, a jak byly uděleny často i nespravedlivě.

 Ale přesto se občas utvářely situace zcela neočekávané a nepředvídatelné.Ukázalo se, že v řadových pozicích existovali jedinci, neuznávající protiobrodné tresty. Za  zády  funkcionářů a bez jejich vědomí se tajně a skrytě  ujímali potrestaných.

Při tom  jednali s ohledem na  charakter činnosti  a  díla   těch osobností, které si vzali na starost. Dlouho mi trvalo, než jsem  na to přišla a podrobnosti jsem se nikdy nedověděla. Netušila jsem, jak působí  skrytá diferenciace vlivů v socialistické společnosti. 

Propuštěna ze zaměstnání  jsem dlouho marně sháněla místo, za pomoci ROH se soudila o přijatelný pracovní posudek a pak konečně nastoupila nouzové zaměstnání. Bylo  vzdálené cestou   rychlíkem několik hodin od domova a od rodiny. Bez útěchy, bez naděje. A tu jsem  jednoho dne dostala  pozvánku k externí činnosti na oficiálně vyhlášeném „Celospolečenském projektu estetické výchovy.“ Bez souhlasu a bez  svolení  zaměstnavatele  jsem se pak občas tajně setkávala s řadou prověřených členů strany i se skrytými externisty, jako jsem byla já. Znali “Slova o lidech a estetičnu“, vydané “ Ústředním domem lidové umělecké tvořivosti“ z r. 1971. Znali i leccos z teorie a praxe estetické výchovy, kterou jsem se zabývala.

Pozoruhodná celostátní akce se tehdy konala v místech našeho významného  kulturního dědictví na Moravě. Její hlavní organizátor za Výzkumný ústav kultury v Praze,  dr. Miloš Chyba, znalec a vykladač více druhů umění, padal tam z onoho festivalu  přemírou práce. Ale stihl  ještě mě zavést do slavnostní místnosti, kde jsem dostala pěknou  medaili Josefa Mánesa z 9. března 1973. Stálo  u ní  na průvodním listě, že ji dostávám „Za záslužnou činnost i angažovanou vědeckou práci pro naši socialistickou společnost.“

Jindy si  zase vynikající novinářka, Agáta Pilátová, přečetla citát, v kterém uvažuji o významu estetického vztahu  nejen k umění,  ale i k práci.Vzala mě k účasti na  zajímavém  výzkumu na více pracovištích a umožnila mi, mimo jiné, sepsat do sborníku  kapitolu „Práce je víc než hra“,  inspirovanou idejemi Vladislava Vančury.

Až do listopadového převratu  r.1989 platily ideové směrnice pro oblast kultury a jejího rozvoje v naší vyspělé socialistické společnosti, schválené na sjezdu KSČ. Vedení Výzkumných kulturních ústavů stejně jako vedení Osvětových ústavů poskytovala stránky  svých sborníků i autorům, kteří nebyli „stranicky prověřeni“. Publikovali  i mně články k problematice mezilidských vztahů a zvali mě k přednáškové činnosti k axiologickým, etickým a zvláště estetickým otázkám.                                                                                              

Při  oficiálně  kontrolovaném zaměstnání jsem tak  působila i neoficiálně na různých místech oborů kultury a osvěty. Takových míst bylo mnoho. Na příklad:

Osvětová zařízení lokální a regionální. Kulturní kluby. Družstevní kluby. Ústřední výzkumné ústavy kultury, Domy kultury, Domy osvěty, Muzea, Lidové knihovny, Lidové hvězdárny, Družstevní kluby, Park kultury a oddechu, Výstavní síň a galerie,  Zoo zahrada atp.

Ve styku s kulturními a osvětovými pracovníky jsem vzpomínala na minulá léta, jak  různé mohou být jejich   postoje k straně a vládě.

Byli pracovníci oddaní režimu bez námitek. Byli i oprávci režimu, kteří byli pro jeho zlepšení a pokrok. Od 21. 8. 1968, od vyhlášení normalizace, se projevily i postoje opozičně zaujaté. Militantní. Jako měli disidenti a emigranti. Přibývalo jich  i vlivem undergroundu a  zahraničí.

Žasla jsem, když mě někdy v létě roku 1989 vezl řidič z centra osvětového ústavu do školícího zařízení. Celou cestu mě bavil historkami antirežimního zaměření. Ocenil „Šmouly“, hrdiny americko-belgického seriálu, zahraniční televizní dodávku. Pochválil,že konečně naše televize nesetrvává jen u domácích tvůrců a děl. S jakousi  nepřátelskou  ironií napadl Loděnice, obec u Berouna,  a tamější výrobnu gramofonových desek. Odsuzoval ji pro nějaké proradné  obchody a „ kšefty“, které prý tam pěstovaly nějaké politické veličiny. A se suverénním protistátním posměchem mi vykládal, jak Plzeň na jaře 1945 osvobodili Američané a jak  místním děvčatům obohatili život čokoládou a silonkami. Všechno, co říkal, vyznívalo nesmiřitelně k současnému  socialistickému  zřízení.                                                                

Po převratu 17. listopadu 1989 postupně po řadě dní v Praze i v jiných městech se dál   celospolečenský mocenský posun. Posléze byla vyhlášena nová vláda a  bylo stanoveno nové politické zřízení. Všeobecně jsme čekali nápravu dosavadních nedostatků, kritizovaných chyb a omylů. Samozřejmě při zachování trvajících společenských základů. Místo toho však nastávaly nečekané  podstatné změny. Objevila se  masivní privatizace výrobních prostředků  i netušená restituce dříve zabaveného majetku. Množily se korupční aféry a skandály. Postupně se u nás obnovoval kapitalismus. A to v nové, globální  neoliberální podobě, o které jsme se doslechli, že  na Západě nastala již  před 20 lety.

Držiteli moci jsou na světě nebetyční oligarchové, miliardáři a tuneláři. Po jejich vzoru i u nás   byl vyhlášen zákon o neomezených svobodách a právech jedince. Tím byl ovšem  potlačen odvěký kulturní zřetel k společnosti a k  normám,k  sociocentrismus a  k normocentrismus. Jako by už přestaly platit zřetele a ohledy na  určující společnost,  na její existenci a vývoj. Jako by už  nešlo o  závaznost a odpovědnost vůči  ideálům, sociálním pravidlům a tradicím. Již nejde o rodinu, obec, o  vlast a národ. Jde  jen o jedince, jako by nově platil už jen nový určující princip, vševládný  princip  egocentrismu.

Jako by by nešlo o nic jiného, než aby jedinec prosadil své osobní svobody proti zákonům přírody i společnosti a aby uskutečnil svá práva bez všech omezení a usměrnění.

Nebudu se obírat narůstajícím chaosem naší společnosti, zůstanu jen  u zmíněného  Celospolečenského  projektu estetického  rozvoje.  Historicky vzato byl vytvářen   od nejstarších dob v osvíceném  školství, v buditelských  směrech a snahách našich  národních   pracovníků, v osvětě, v politice, v občanské a stranické výchově.      

Rázně pak byl stranou a vládou prosazovaný  zkratkovitý CPER  ukončen převratem r. 1989. Zaměstnanci, kteří se ve svých oborech na něm podíleli, ztratili zaměstnání. Zůstali  bez významu a bez honoráře.  Ustav  pro výzkum a šíření kultury se stal  jen  dokumentem  minulosti.

Projekt  teorie a praxe všestranného estetického a uměleckého rozvoje, projekt  celospolečenské osvícené  estetické  výchovy  a jejích tradic byl vystřídán vševládnou  komercí a penězi. Jde o protichůdné prostředky, které působí na rozvoj osobností i společnosti zcela opačně. Bez radosti sledujeme v některých televizních pořadech  např. pokles jazykové úrovně,  spisovné řeči správné a bez vulgarit.   

S uspokojením i s lítostí sledujeme na příklad v naší  televizi  třeba hudební  tvorbu v 70. a 80. letech.Tvořiví hudební umělci tu konstatují, jak v současnosti našeho umění citelně  ubylo, protože se předvádějí cizozemci a naši se po nich opičí a napodobují je.

Místo obecně uznávaného  kulturního způsobu života, místo výsledků klasického vývoje druhů umění, vzdělanosti a estetického rozvoje, ovládla většinu veřejnosti a sledované televize převážně nenáročná zábava. U náročnějších diváků budí ošklivost.

Kdeže  jsou hodnoty národního i světového kulturního vývoje? Předvádí se sprostoty a sprosťačinky, nestydaté vtipy, hrubý smích,neomalený  výraz, nešlechtěná gestikulace – všechno, co působilo v minulosti stud a co dneska se zdá jako zábavné.  Neoliberální komerce si nezadá s dříve odmítnutým hulvátstvím a nestydatostí.

Zapomenuty jsou ideální vize řeči i vystupování, společenské normy, zásady a pravidla chování. Zapomíná se ušlechtilost.

Zato se nosí nevázanost všeho druhu. To se cení jako zábava. Snadno dosažitelná. Zábava bez  námahy, bez  nároků.  A to je hájemství neoliberálního zrušení kulturních snah. Kde zůstal smysl  našeho lidství, bohatství  kultury našeho národa, jeho hrdost a čest?

(Nové znění textu článku  po autorských úpravách)