Židé v pohraničí
Židé v pohraničí a jejich situace
Zatímco v sudetoněmecké politické literatuře byl osud sudetských židů zlehčován, ostatní literatura mu donedávna nevěnovala žádoucí pozornost.
Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji. Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Na základě svědectví jednoho z úředníků prohlásil 7. října 1938 krajský vedoucí SdP z Karlových Varů, že zmizení židovských obchodů je obzvlášť žádoucí.
Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Rasisticky se vyjadřoval také vůdce německé menšiny ve druhé republice Ernst Kundt.
Nacistická politika vůči židům na zdejším území vycházela ze zkušeností z okupovaného Rakouska. Pronásledování židů v „Ostmark“ dávalo sudetským židům reálnou představu o tom, co je v obsazeném území čeká.
Fakticky od okamžiku převzetí moci německou armádou začaly být v okupovaném pohraničí uplatňovány říšské zákony. Od prvního dne tak byly realizovány programové body NSDAP, které za státního občana (Staatsbürger), považovaly jen příslušníka národa (Volksgenosse). Příslušníkem národa mohl být jen ten, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání. S douškou, že „žádný žid nemůže být příslušníkem národa“. Kdo nebyl státním občanem, mohl žít v Německu jen jako host a podléhal proto zákonodárství platnému pro cizince.
V prvním období okupace byli perzekvováni především tzv. Volljuden tedy čistokrevní židé. Norimberské zákony, které byly zavedeny v sudetské župě 27. prosince 1938, rozeznávaly vedle nich tzv. Glaubjuden (ti, kteří se hlásili k židovskému náboženství) a Rassenjuden („rasoví“, „čistí“ židé), či tzv. Geltungsjuden, tj. židé podle norimberských zákonů, bez ohledu na vlastní deklarovanou národnost či vyznání.
Uvedené předpisy s sebou přinášely celou řadu omezení a zákazů, které komplikovaly běžný život a vytvářely podmínky k postupné izolaci židovského obyvatelstva. Přes uvedený „odliv“ židů do vnitrozemí největší komunity zůstaly v Teplicích-Šanově, Trnovanech, Ústí nad Labem, Liberci a Jablonci nad Nisou.
Na řadě míst po zabrání území byly židovské firmy označeny nálepkami. „V židovských obchodech byly téměř všechny zásoby zabaveny gestapem. Velkoprodejce železa uprchlý do vnitrozemí dostal ujištění, že po návratu mu nic nehrozí. Když se vrátil, byl hned zatčen. V noci byl opět propuštěn, potom, co slíbil, že se vzdává veškerých zásob. Následně byl vyhoštěn.“
V Mostě nefungoval ani jeden židovský konzum. Zejí prázdnotou a většina výkladních skříní nese dosud nadpis "židovské svině", uváděla situační zpráva. Dříve popisovaný bojkot zasáhl i židovské podnikatele. Proto se pokoušeli pomocí převodů „na oko“ na některého ze svých zaměstnanců zajistit další provoz živností. Vzápětí však bylo uplatněno nařízení o protiprávním fingovaném krytí židovských obchodů, které tuto činnost zarazilo. Rostl počet rozvodů v manželství s židovským partnerem/kou. Docházelo i k prvním případům vyhánění a vyhošťování židů do republiky. Např. výnosem z 15. října 1938 byli z Břeclavi vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Do republiky byli propuštěni až na začátku listopadu 1938.
„Bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot.
Vystěhování postihlo obdobně na 200 židů z Moravského Krumlova, kteří byli dopraveni na demarkační čáru, kde se utábořili na polích nedaleko Moravské Nové Vsi a u Rajhradu. O tom, že vyhánění židů před křišťálovou nocí nebylo výhradně záležitostí jižní Moravy, svědčila i diplomatická nóta britské legace v Berlíně z 27. října 1938. Henlein, který byl jako říšský komisař pověřen situaci vyšetřit, konstatoval, že se mu přes „veškeré“ úsilí nepodařilo nic konkrétního zjistit. Ti židé, kteří v pohraničí zůstali, byli nuceni podepisovat prohlášení, že se zavazují v několika dnech opustit říšské území. Kromě pronásledování a vyhánění docházelo i k přímé internaci židovského obyvatelstva. Sloužily k tomu improvizované tábory v Mostě, Ostrově nad Ohří nebo v Olšových Vratech na Karlovarsku. Všechna tato opatření měla přimět k odchodu i ty židy, kteří doposud zůstávali. S tím souvisela i arizace a konfiskace jejich jmění.
Zvláštní pozornost byla věnována zlatu a předmětům z drahých kovů. Místní „árijské“ německé obyvatelstvo participovalo na začínající arizaci, kdy získávalo do správy židovský majetek jako komisařští správci nebo přímo jako tzv. treuhändři, rovněž v důsledku vyhánění obsazovalo uvolněný bytový fond. V první fázi vystupovali do popředí jako arizátoři německé bankovní a průmyslové komplexy, stát a města, teprve poté přišli na řadu místní Němci, ale také střední a drobní zájemci z Říše.
Arizaci výrazně pomohl odchod židů z pohraničí, její průběh tak postupoval snadněji než v tzv. „Altreichu“. Oproti Rakousku, kde měla divočejší průběh, probíhalo vše v „Sudetech“ v pevných kolejích. Navíc definice židovského majetku byla formulována tak, aby mohla postihnout co největší rozsah vlastnictví, a to i nežidovského. Ustanovení komisařských správců proběhlo na základě Henleinova nařízení z 12. listopadu 1938, další nařízení z 19. ledna 1939 formulovalo dále funkci těchto správců. Navíc konfiskaci židovského jmění vydávalo vedení župy za reparace za „škody“ vzniklé německému obyvatelstvu v národnostním boji, protože židé měli podporovat československou vládu a tím vystupovat jako protivníci německé menšiny.
Záminkou k zesílení perzekuce židovského obyvatelstva a snaze odstranit ho z Říše se stala křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938, nazvaná podle rozbitých oken a výkladních skříní. Podle situační zprávy SD došlo během doby od 1. do 11. listopadu 1938 k pokusu s konečnou platností pomocí zákonů a nařízení o vyloučení židů ze všeho německého životního prostoru. „Skrze akce z 9. na 10. listopadu bylo prakticky uskutečněno úplné vyloučení židů ze všech oblastí veřejného a soukromého života.“
Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Ohlasu atentátu mladého židovského emigranta Grüzspana na německého diplomata von Ratha v Paříži využila organizace SS, SA a zejména její příslušníci v policejních složkách atentátu k zorganizování protižidovských pogromů v celé Říši a tím i v pohraničí. Velkou roli sehrávala také říšská propaganda. Bezprostřední impuls dal ve svém projevu říšský ministr propagandy Goebbels. Následující křišťálová noc zahájila pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí. Často putovaly davy městem a provolávaly protižidovská hesla. Byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově, Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem či Úštěku.
Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky, k prvním pogromům došlo následujícího dne, na mnoha místech byly zaznamenány i později. „Vlna útoků na židovské obchody i byty a hlavně synagogy, která jako spontánní odveta německého lidu za tento čin, která přešla celým Německem, zasáhla se značnou prudkostí i území obsazené. Také tu byly spáleny na některých místech synagogy a postup i jiných činitelů proti židům byl značně zostřen,“ tak popisovala situaci zpráva SD, která není objektivní v hodnocení útoků jako spontánní aktivity německého lidu z naznačených důvodů.
V Pošumaví nebyly protižidovské akce vzhledem k malému počtu židovského obyvatelstva rozsáhlé, přesto byla vypálena synagoga v Rožmberku nad Vltavou. Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově. Na základě některých hlášení o nejednoznačnosti antisemitských nálad mezi německým obyvatelstvem konstatoval Volker Zimmermann, že většina německých obyvatel se ničení nezúčastnila a maximálně mu přihlížela. Informátor SoPaDe naproti tomu uvádí, že antisemitismus byl mezi dělníky v sudetské župě rozšířen silněji než v jiných částech Říše. Potvrzuje však, že počet těch, kteří se účastnili pogromu, nebyl velký. „Panující názor těchto dělníků je, židé a Češi by měli být vyhnáni pryč, jejich majetek vyvlastněn, ale osobně na ně nechtěli sáhnout.“ Samotní sudetoněmečtí pamětníci ve svých vzpomínkách účast na násilí vůči židům zamlčovali, potlačovali a omlouvali politickou situací. Na pogromech v pohraničí se podíleli také ordneři. Sudetští Němci byli zastoupeni i v řadách SA i aparátu NSDAP, které na násilnostech participovaly.
V Teplicích byli židé 10. listopadu 1938 odpoledne masově vyhnáni ze svých bytů a obchodů. Řadu z nich vytáhli SA-mani přímo z tramvají a autobusů. Ordneři zastavovali soukromá auta, do kterých nastupovali a odváželi židovské řidiče na nejbližší policejní stanici. Žatecké židovky byly zahnány k uklízení všech místností okresního soudu. „Jsou dvakrát denně voděni na procházku jen proto, aby mohlo býti na ně pliváno a mohli býti týráni.“ V Postoloprtech ordneři před sebou hnali židy a bili je holemi, nařídili jim jít v kleče a nutili je provolávat „My jsme český židovský prasata“.
Karlovarské protižidovské akce zahájily fanfáry Hitlerjugend.
Po "odtroubení“ sehnali židy, muže a ženy dohromady před „Schützenhaus“ a nechali je tam hodiny stát. „Přitom si počínali jako posedlí. Plivali na židy a pronášeli oplzlé poznámky. Muži byli potom odtransportováni z Karlových Varů. Mnozí přišli do Dachau, Weidenu, kde nyní byl také zřízen koncentrační tábor. Většina politických vězňů byla z Dachau odvezena, aby uvolnila místa židům.“ Židovské ženy oddělili od mužů a vyvezli je na československou demarkační čáru.
Pohraniční stráž je vyhnala přes hranici do republiky. Nemohly si vzít nic víc než šaty, které měly na sobě Podle jiné zprávy bylo při demonstracích provoláváno rozvášněným davem a hlášeno z megafonů: „Nieder mit den Juden“, „Heraus mit den Juden“. Obecenstvo je bilo pěstmi, plivalo na ně a ženám trhalo vlasy. Ordneři vnikali i do soukromých bytů, přistižené židy ihned zavřeli, naložili pak do vozů a odvezli do budovy policejního ředitelství, kde je uvěznili.
„Byli pak odvezeni do Falknova nad Ohří, kde jim člen oddílů SS prohlásil, že po událostech v Paříži mají právo zastřelit za jednoho Němce tisíc židů, že však s nimi naloží mírněji, když podepíší prohlášení, že dobrovolně odcházejí z německého území a nikdy se již zpět nevrátí.“ Během křišťálové noci došlo k řadě zatčení. Většina uvězněných židů byla transportována do koncentračního tábora v Dachau. Část z nich byla internována v improvizovaném koncentračním táboře v Sudetech. Tábor Espetov, kde nacisté drželi 300 vězňů, se nacházel v blízkosti Karlových Varů.
Autor: Jan Benda, 2012, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum 2013
Připravil : Dr. O. Tuleškov
