Židé v pohraničí a jejich situace
Židé v pohraničí a jejich situace
Zatímco v sudetoněmecké politické literatuře byl osud sudetských židů zlehčován, ostatní literatura mu donedávna nevěnovala žádoucí pozornost.
Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji. Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Na základě svědectví jednoho z úředníků prohlásil 7. října 1938 krajský vedoucí SdP z Karlových Varů, že zmizení židovských obchodů je obzvlášť žádoucí.
Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Rasisticky se vyjadřoval také vůdce německé menšiny ve druhé republice Ernst Kundt.
Nacistická politika vůči židům na zdejším území vycházela ze zkušeností z okupovaného Rakouska. Pronásledování židů v „Ostmark“ dávalo sudetským židům reálnou představu o tom, co je v obsazeném území čeká.
Fakticky od okamžiku převzetí moci německou armádou začaly být v okupovaném pohraničí uplatňovány říšské zákony. Od prvního dne tak byly realizovány programové body NSDAP, které za státního občana (Staatsbürger), považovaly jen příslušníka národa (Volksgenosse). Příslušníkem národa mohl být jen ten, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání. S douškou, že „žádný žid nemůže být příslušníkem národa“. Kdo nebyl státním občanem, mohl žít v Německu jen jako host a podléhal proto zákonodárství platnému pro cizince.
V prvním období okupace byli perzekvováni především tzv. Volljuden tedy čistokrevní židé. Norimberské zákony, které byly zavedeny v sudetské župě 27. prosince 1938, rozeznávaly vedle nich tzv. Glaubjuden (ti, kteří se hlásili k židovskému náboženství) a Rassenjuden („rasoví“, „čistí“ židé), či tzv. Geltungsjuden, tj. židé podle norimberských zákonů, bez ohledu na vlastní deklarovanou národnost či vyznání.
Uvedené předpisy s sebou přinášely celou řadu omezení a zákazů, které komplikovaly běžný život a vytvářely podmínky k postupné izolaci židovského obyvatelstva. Přes uvedený „odliv“ židů do vnitrozemí největší komunity zůstaly v Teplicích-Šanově, Trnovanech, Ústí nad Labem, Liberci a Jablonci nad Nisou.
Na řadě míst po zabrání území byly židovské firmy označeny nálepkami. „V židovských obchodech byly téměř všechny zásoby zabaveny gestapem. Velkoprodejce železa uprchlý do vnitrozemí dostal ujištění, že po návratu mu nic nehrozí. Když se vrátil, byl hned zatčen. V noci byl opět propuštěn, potom, co slíbil, že se vzdává veškerých zásob. Následně byl vyhoštěn.“
V Mostě nefungoval ani jeden židovský konzum. Zejí prázdnotou a většina výkladních skříní nese dosud nadpis "židovské svině", uváděla situační zpráva. Dříve popisovaný bojkot zasáhl i židovské podnikatele. Proto se pokoušeli pomocí převodů „na oko“ na některého ze svých zaměstnanců zajistit další provoz živností. Vzápětí však bylo uplatněno nařízení o protiprávním fingovaném krytí židovských obchodů, které tuto činnost zarazilo. Rostl počet rozvodů v manželství s židovským partnerem/kou. Docházelo i k prvním případům vyhánění a vyhošťování židů do republiky. Např. výnosem z 15. října 1938 byli z Břeclavi vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Do republiky byli propuštěni až na začátku listopadu 1938.
„Bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot.
Vystěhování postihlo obdobně na 200 židů z Moravského Krumlova, kteří byli dopraveni na demarkační čáru, kde se utábořili na polích nedaleko Moravské Nové Vsi a u Rajhradu. O tom, že vyhánění židů před křišťálovou nocí nebylo výhradně záležitostí jižní Moravy, svědčila i diplomatická nóta britské legace v Berlíně z 27. října 1938. Henlein, který byl jako říšský komisař pověřen situaci vyšetřit, konstatoval, že se mu přes „veškeré“ úsilí nepodařilo nic konkrétního zjistit. Ti židé, kteří v pohraničí zůstali, byli nuceni podepisovat prohlášení, že se zavazují v několika dnech opustit říšské území. Kromě pronásledování a vyhánění docházelo i k přímé internaci židovského obyvatelstva. Sloužily k tomu improvizované tábory v Mostě, Ostrově nad Ohří nebo v Olšových Vratech na Karlovarsku. Všechna tato opatření měla přimět k odchodu i ty židy, kteří doposud zůstávali. S tím souvisela i arizace a konfiskace jejich jmění.
