Zbědovaný - Čapek Josef
Zbědovaný
Josef Čapek
Zbědovaný, s košilí rozedranou,
v cárech, jež nezakryjí jeho rány,
vychrtlý, zkřehlý, s hlavou ovázanou,
bez pláště, provázkem jen přepásaný,
a boty neměl, dřeváky strašné jen,
on šel – byl mezi tisíci tak samoten -
však oči měl,
ty do dáli se kamsi dívaly,
ty dívaly se kamsi do dáli
vzdáleným, nepřítomným pohledem.
Tak mezi tisíci šel samoten,
ve tváři bervy neměl, jenom šeď,
v koutku úst mu kvasil hnědý vřed,
na ruce scházely mu prsty dva,
ramena vysedlá měl, shrbená,
a mezi tisíci tak sám a tracen šel,
však oči měl,
a ty do dáli se kamsi dívaly,
ty dívaly se jenom do dáli
vzdáleným, nepřítomným pohledem.
To asi domů, v dalekou rodnou zem,
jinam,ven! Domů! Jen ne sem, ne sem,
kde pobývá jen toto choré tělo,
to tělo zbědované, plné vředů,
jež bez pohledu potácí se kpředu,
které by také jinam odtud chtělo,
kams daleko, kde širé stepi voní,
kde vpodvečer se pasou stáda koní
(ten bílý, miláček, je mezi nimi),
dýchají chaty dýmy modravými,
za plotem září zlaté slunečnice ...
- Tak znenadání vkročit do světnice:
-Oj, synku, muži, taťko, tys to, ty,
kdes byl, kdes byl, tak dlouho ztracený?
-Mně stýskalo se po vás v cizí dáli...
-Co my jsme pro tebe se naplakali...
Já tělem byl jsem tam,
však duší s vámi,
jen u vás byl jsem všemi myšlenkami,
já viděl jenom vás a ne, co tam se dělo,
má duše byla tu, tam bylo jen mé tělo.
Jak jsem zas rád zde mezi vámi všemi!
Já – totiž já – tož pravda,
já to jsem? Nu ano – já -
jen tělo zůstalo tam v cizí zemi,
to tělo vzala si ta cizí zem...
Josef Čapek, Básně z koncentračního tábora, 1945.
(Zahynul pravděpodobně mezi 5.-24.4. 1945)
