Zavádějící přirovnání
Zavádějící přirovnání
Marek Řezanka
Prý je to stejné jako za Hitlera:
Rakousko zabral, české pohraničí.
Donbas a Luhansk území jsou, která
občanská válka po osm let ničí.
To by měl přiznat každý, kdo dnes křičí,
že referenda tam se málo liší
od plebiscitu Němců k Třetí říši.
Zde velké „ale“ do nebe se tyčí:
To Němci chtěli hubit nás jak myši.
Pro to se mi to přirovnání příčí.
Habartov poznal podpis Lucifera.
Kdo vraždy českých četníků dnes líčí?
Vraždili Němci – temná je to éra.
Na Donbase dnes jděte za rodiči,
beznaděj s nimi dlouhodobá cvičí.
Jejich žal jen tak něco neutiší:
O děti přišli – aniž Západ slyší,
kdo že je vraždil. Prapor Azov syčí.
Fašisté myslí, že jsou rasou vyšší:
Pro to se mi to přirovnání příčí.
Mnichov byl vskutku kapitola šerá:
Západ ho uznal – tato zrada sklíčí.
Z té zrady nic než zločin nevyvěrá.
Do dohod z Minsku Západ šťouchal tyčí.
Tady šlo o mír: Vichr války fičí.
Osm let Rusko nechá plnit číši.
Západ mír nechtěl – z něho zloba čiší.
Stupňoval nátlak – propaganda kvičí.
Spojené státy krví rády píší:
Pro to se mi to přirovnání příčí.
Systém chce šašky. Světce nepovýší.
Kapitál byl tu v jakékoli výši.
Adolf to věděl, když spěl k Peklu s klíči.
Lže se dnes velmi – k míru nepospíší.
Pro to se mi to přirovnání příčí.
Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/zavadejici-prirovnani.mp3
Nejtragičtější na konfliktu na Ukrajině je z mého hlediska okolnost, že se jeho eskalaci dalo zabránit prosazením, když ne první minské dohody, tak té druhé, z 12. 2. 2015. Její součástí měla být ústavní reforma a některým regionům Luhanska a Doněcka se mělo dostat zvláštního postavení.
Je nutno si přiznat, že Západ, tedy hlavně mocenská klika v USA, neměly zájem na prosazení těchto dohod.
Toto je klíčový bod v polemice s těmi, kdo přirovnávají postup ruského prezidenta V. Putina k Hitlerovi a staví Minské dohody na roveň ostudnému diktátu z Mnichova.
Jsou zde zásadní rozdíly. Hitler své požadavky záměrně stupňoval s tím, že vedl politiku nesplnitelných nároků.
Vladimir Putin se naopak se Západem snažil několik let trpělivě jednat. Na rozdíl od konference v Mnichově, kde Západ Hitlerovi odkýval vše, Minské dohody shodil ze stolu zejména Západ.
Lidé na východě Ukrajiny nadále umírali ve zbytečné a vysilující občanské válce. Jak dlouho by jí Západ přihlížel? Až by se přetavila ve válku proti Rusku? Jeví se to tak.
Nepřijatelné by mělo být srovnání německých plebiscitů s těmi na Východě Ukrajiny. Z prostého důvodu: Češi ve třicátých letech nevedli proti Němcům na území Československa válku, na rozdíl od počínání Ukrajiny na Donbase proti tamnímu obyvatelstvu.
Připomeňme si například bitvu o Habartov, kdy nacističtí Němci povraždili české četníky. Je zřejmé, že podstata dění v československém pohraničí ve třicátých letech dvacátého století, a na východě Ukrajiny v současnosti, je zcela jiná. Československo bylo rozbíjeno zevnitř příznivci nacismu. Východ Ukrajiny se brání nedemokratickým režimům na Ukrajině vzešlým z puče v roce 2014.
„Kvůli flagrantnímu porušování mezinárodního práva a ilegální anexi území Ukrajiny jsem rozhodl o předvolání ruského velvyslance na Ministerstvo zahraničí ČR. Prostřednictvím našeho náměstka Jaroslava Kurfürsta jsme dali ruské straně jasně najevo, že zločinnou agresi a sprostou krádež území nebudeme tolerovat", uvedl český ministr zahraničí, který je znám svou činností ve prospěch potomků příznivců K. Henleina a protičeské politiky. Právě on výrazně podporuje myšlenku, aby „sudetoněmecký“ sněm probíhal na území České republiky. Škoda, že pan ministr nebojuje s vervou, s jakou se ozval proti referendům v občanskou válkou zkoušených regionech, proti naprosto nehorázným požadavkům zájmového sudetoněmeckého spolku.
Místo toho v červnu 2019 prohlásil: „Přivítat bývalé obyvatele a jejich potomky v jejich původním domově je krásné gesto. Dá se očekávat, že jak čertíci z krabičky vyskočí různí pseudonárodovci. Jejich nenávistí a poštváváním by se ale organizátoři ani český stát neměli nechat zastrašit.“
Takže na jednu stranu tento politik s toliko bakalářským titulem volá po revizi výsledků druhé světové války – a jedním dechem neuznává výsledky referend, v nichž drtivá většina lidí dala najevo, že chce konec válečného utrpení?
Žijeme v divném světě, v němž je pud přežití odsunut stranou – ale nikoli z důvodů humanitárních, ale ryze imperialistických. Otázkou je, jestli jsme schopni se vzbouřit dříve, než bude apokalyptický scénář našeho nebytí naplněn.
