České národní listy

 Žatec mezi válkami 11

PhDr. Pavel Macháček

6. Odsun Němců z Československa

Naprosto přelomové pro další vývoj Československa po válce bylo rozhodnutí Spojenců o odsunu Němců. To je nutno posuzovat v souvislostech s celkovou migrací v Evropě v létech 2 . světové války.

Hitler se už 3.6.1939 dohodl s Mussolinim o přesunu asi 70 000 Němců z jižního Tyrolska do Německa. Podobné rozhodnutí v témže roce učinil o přesunech Němců z Pobaltí, z Besarábie a z Ukrajiny.

Po mnichovských dohodách bylo vyhnáno nebo uteklo 170 000 Čechů z pohraničí ČSR.

Prof.dr.George Glos, J.S.D. z univerzity v Yale v USA, expert mezinárodního práva federální vlády USA, napsal, že "základ k odsunu sudetských Němců položil Neville Chamberlain... Vystřízlivěl z léčky, kterou mu nastražili s pomocí exponentů německé menšiny v ČSR Henlein a jeho druhové. Proto navrhl, aby byli po válce odsunuti i za válečnou kolaboraci s Němci do Německa menšiny z ČSR, z Polska a z Maďarska. Britská konzervativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské konference ze 2.8.1945...Beneš by nedosáhl ničeho, kdyby zde nebyla vůle britské vlády...Odsun po válce řídila a organizovala Mezispojenecká komise." (Národní Osvobození 13.4.2000).

Je ovšem pravda, že myšlenky na odsun vznikaly i jinde, např. v Polsku, v Londýně, v našem domácím odboji atd. V r. 1940 zřídilo ministerstvo zahraničních věcí Velké Británie komisi, která doporučila odsun ve své zprávě nazvané "Úvahy o transferu". Druhá komise v r. 1942 opakovala a zdůraznila stejný závěr. V "Deklaraci tří mocností o obecné bezpečnosti", vydané v r. 1943 se v její části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" vyjadřovalo rozhodnutí potrestat všechny Němce, kteří se dopouštěli teroru. Také tam padlo rozhodnutí o poválečném vytvoření etnicky homogenních států. V průběhu války totiž zvítězila idea, která pochopila, že rozhodnutí versailleské konference o mnohonárodnostních státech s menšinami se prokázalo ve 30. létech jako nesprávné. Vždyť německé menšiny byly Hitlerem zneužity k zahájení 2. světové války! Proto převládla mezi Spojenci idea národních států, aby byl ve střední Evropě klid a mír.

Za války došlo k migraci milionů obyvatel např. na území SSSR, Polska a Německa.  V Postupimi se 2.8.1945 rozhodlo o odsunu německých menšin z  Polska, z Československa a z Maďarska. Prezident Beneš jednak o to Spojence žádal, jednak konkretizoval svými dekrety toto rozhodnutí pro území Československa a dal mu právní formu. Proto je zcela nesmyslné volání sudetoněmeckého landsmanšaftu, aby ČR zrušila tzv. Benešovy dekrety - k tomu nemáme právo. Rozhodnutí o odsunu by mohli zrušit pouze Spojenci, kteří však v posledních 10ti letech třikrát oficiálně potvrdili, že Postupimská dohoda je platná a nebude se měnit! Vždyť by se tím vzdali vítězství ve 2. světové válce. Z českého hlediska byl odsun nutný a správný proto, že konflikty mezi Čechy a Němci byly u nás celá staletí základní příčinou vnitřních rozporů ve státě. Dnes v ČR národnostní problém neexistuje.

Po majetkové stránce jednala ČSR při odsunech přísně podle usnesení Pařížské konference o reparacích z 21.12.1945, že "spojenecké státy jsou povinny konfiskovat všechen německý majetek soukromý i státní a započítat jeho hodnotu do reparací.“ (Československo však nemuselo, v souladu s příslušným ustanovením Pařížské reparační smlouvy, hodnotu konfiskovaného německého majetku odepisovat ze svého reparačního účtu. – poznámka ČNL) Naopak se ovšem nestalo, aby nám Německo zaplatilo přiznané reparace ani nereparační platby - dostali jsme jedinou splátku ve výši 0,173 %. (Poznámka ČNL: Němci nám celkově uhradili z reparací asi 0,4% z celkové částky.)

Připomeňme si předválečné události, kdy po celou dobu trvání první republiky odmítalo mnoho oficiálních představitelů českých Němců uznat vznik Československa, protože chtěli obnovit Habsburky daná privilegia německé menšině v zemích Koruny české. Odmítli uznat právo Čechů na obnovení svrchovanosti ve vlastním státu. Šlo o protiprávní vydírání zejména po nástupu Henleina ve 30. letech a jeho ostře protičeskoslovenské politiky. Ta jednoznačně sloužila realizaci Hitlerova cíle zničit Československo. Prezident Beneš tomu důrazně - leč marně čelil.

Pro smírné řešení česko-německých vztahů udělal maximum a dá se říci, že ustupoval daným vnitropolitickým tlakům až ke hranici možností. Ve svých snahách však neuspěl, protože požadavky na ČSR kladené řídil Hitler tak, aby nemohly být splněny - vždyť je známo, že jeho cílem bylo zničit Československo. Přechodně se mu to dokonce podařilo. Hitlerův úspěch proti nám byl na začátku jeho "cesty ke světovosti", která byla jeho konečným cílem.

Zejména vnější příčiny způsobily, že se prezident Beneš musel podrobit mnichovskému diktátu

Ihned po válce při tzv. divokém odsunu si mnozí lidé vyřizovali osobní účty z doby války. Proti Němcům se obrátil hněv všeho českého lidu - jako ostatně ve všech Němci okupovaných státech - za teror, který v protektorátu proti nám uplatňovali a za plány na poválečnou likvidaci Čechů a germanizaci Čech.

Je ovšem pravda, že se útoků na Němce zúčastňovali i různí kolaboranti, kteří si chtěli "vylepšit" svoji pošramocenou pověst. Zásadně však nešlo o činy českého národa, ale o činy jednotlivců. kteří jednali ještě v duchu německých válečných krutostí. A ztráty na životech? Sudetoněmecký landsmanšaft už 60 let tvrdí, že zahynulo 240 000 Němců. Číslo vzniklo záměrně chybným vývodem SL ze statistických srovnávání počtu obyvatel Sudet před válkou a po válce - samozřejmě upraveným ve prospěch německých protičeských záměrů. V tomto počtu je rovněž ukryto 100 000 Židů z pohraničí, hlásících se mezi válkami k německé národnosti. Zemřeli ve vyhlazovacích táborech!

Česko-německá komise historiků odhadla počty obětí odsunu na 20 – 30 000 osob. Německý politik, čelný představitel Ackermann Gemeinde, páter Paulus Sladek uvedl, že "na bezprostřední následky vyhnání" zemřelo 18 889 osob, z toho výslovně násilnou smrtí 5 596 lidí, na epidemie v táborech 6 600 osob. (Frankfurter Allgemeine Zeitung 4.4.1988).