České národní listy

Zapomenuté pohraničí 3

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

7.2.

ČSR byla vyřízena. Počala propaganda proti Polsku. Byli jsme přesvěd­čováni rozhlasem i tiskem o vině Polska za pronásledování Němců, nepři­jme-li podmínky, bude bleskově vyřízeno. Pověstem, že se spojí Hitler se Stalinem za účelem rozdělení Polska, nikdo nevěřil. Tehdy zatčen a uvěz­něn na 6 týdnů kovář R. Potěšil č. 140 (* 1905) pro urážku nacismu. Strach " opatrnictví bylo průvodcem událostí. Taktéž vybírání vkladů a nákupní horečka, která byla tehdy opodstatněná.

Ohromné zklamání přinesl 23. srpen 1939. Hitlerův pakt se Stalinem. Všechny naše naděje uhasly. 27. srpna odvolány plánované velké oslavy ví­tězství nad Ruskem u Tannenberku.

Napětí rostlo. Z Prahy šly výzvy ku klidu. Držitelé poštovních holubů dostali příkaz k jejich zabití. Týž den bubnem vyhlášen příděl potravin na Iístky.

1. září přepadla německá armáda Polsko. Důvody přepadů slabých sil­nými jsou vždy stejné. V té době odvolán z úřadu starosty J. Ungr a nahra­zen čtvrtým v pořadí během jednoho roku, Němcem Rollerem z Medlova. Do května 1945 vládli v obci již jen okupanti.

10. září v neděli ráno přijelo gestapo a odvezlo do věznice ve Šternber­ku faráře D. Frnku, l. Čamka, J. Hejného, A. Brachtla, J. Konečného " .I. Vepříka. Zastrašovací akce. Pobyli tam 7 dní.

Poláci zle doplatili na věrolomnost nám před rokem učiněnou. Jejich osud byl mnohem horší našeho. Líto nám bylo lidu polského, trpícího za viny nezodpovědných vůdců. Mnoho našich vojáků a důstojníků (též Ludvík Svoboda) poslechlo úpěnlivého volání o pomoc v rozhlase, přešli hranice a účastnili se bojů proti ohromné přesile. Tři týdny hrdinné obrany Poláků zapůsobily na lid všeobecným rozčarováním, trpkostí, tehdy činem nic neznamenajícím.

Nikdo nedovedl pochopit a odhadnout záměry tohoto dění. Nastávající těžká válečná léta nám později osvětlila záležitosti tehdy nám tak nepo­chopitelné.

Našemu lidu byla koncem roku 1939 nepochopitelná šachová hra velmocí v čele s Velkoněmeckou říší. Rozdělení Polska, obsazení pobaltských států, téměř úzkostné ticho Francouzů a Angličanů, kteří válku Němcům vypověděli, ale Polákům vojensky nepomohli a jen čekali, zda budou sami napadeni, protože nešlo ještě o jejich kůži. Bylo to ticho před velkou bouří.

8.2.

Před svátkem 28. října 1939 měli Němci jisté obavy. V každé české obci v Sudetenlandě se museli určití čeští občané zaručit za klid. Kdyby byl po­rušen, byli tito zavřeni. U nás se nic nestalo. V Praze to bylo horší. Na pro­vokace K. H. Franka demonstrovali studenti, bylo zle. V důsledku toho bylo několik vysokoškoláků zastřeleno a ostatní deportováni do říšských koncentráků (mezi nimi šumvaldský rodák, pozdější univerzitní profesor, MUDr. Boleslav Wiedermann).

A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních no­vinách, jak jsme v Říši spokojeni, jak již nechceme samostatné Českoslo­vensko atd., jak to starší dobře pamatují. Co upomínalo na shromažďo­vací a spolkovou svobodu jako vlajky a prapory sokolské, žákovské, DTJ a jiných organizací, bylo odvezeno do Reichenbergu (Liberec) a tam vše zničeno.

České názvy německých měst se nesměly používat. Jak libozvučně zně­lo v tisku: Ve Wien, v München, v Troppau atd. Na to jsme si museli zvy­kat, jsouce občany Říše, kde bylo všechno nejlepší, nejspravedlivější, nej­hospodárnější, nej- a nej-. Taková byla i jejich svornost u nás v obci. To jsme viděli, když odstranili nesvorné veličiny, jak popsáno dříve, a znovu počal boj tajemníka Müllera s poštmistrem Rennerem proti německému učiteli Röderovi, až jej dovedli odstranit. Nikdo Rödera v dobrém nevzpo­mněl. Byl to fanatik, jaké Říše potřebovala. Toť malá ukázka vychvalované německé svornosti.

Německá třída umístěna v 1. třídě naší nové školy a vše možné činěno, by co nejdříve byly dvě německé třídy. Nový řídící učitel Klein byl k našim občanům poměrně snášenlivý. Vedl prozíravou, opatrnickou politiku: po­malu, ale jistě poněmčit českou školu. Co nešlo dobrovolně, uděláno naří­zením. Z českých dětí vybírány děti zdravé, vzrostlé, vhodné pro budoucí světovou Velkoněmeckou říši, prohlídkou podobnou rekrutské u odvodu. Nepomohly protesty rodičů, ani pláč dětí.

České divadelní hry musely být plakátovány německo-česky. Výnos ur­čen pro NSV (nár. soc. blaho národa, tj. sociální péči). Tajemník Müller vybíral vstupné. Příjem byl velký. Z jednoho představení, které bylo opa­kováno, vybráno 180 RM. Bylo vždy velkou snahou čistý zisk snížit velkou režií, hlavně na občerstvení po divadle, kde zpíváno tak, že gestapo potom vyšetřovalo. Přesto zbyl čistý zisk 70 RM. To se zdálo mocipánům málo a tak napříště prý nebude divadlo povoleno.

Národní záložna nedala dobře spát našim představitelům. Přišel přípis od landrátu ze Šternberka, spojit naši záložnu s městskou spořitelnou v Mährisch Neustadt (Uničově), v němž slibována nadále jistá samostat­nost naší záložny. Zanedlouho druhý přípis s nařízením spojit se s Raiffeisenkou tamtéž, ale to již neslibována samostatnost, nýbrž jen "Zahlstellle" (jednatelství). Podpisy souhlasu byly přes sliby i výhrůžky od­mítnuty. Prý není třeba svolávat valnou členskou schůzi, stačí podpisy ře­ditelstva. Bojoval tu zase svorně německy o kořist městský záloženský svaz s venkovským svazem Raiffeisenek. Láskou se div netopili. Taková byla u Němců jednota města s venkovem.