České národní listy

Zapomenuté pohraničí 1

Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová

 I. část

Šumvald u Uničova

1938 – 1945

     „…Členové bezpečnostní policie, tehdy skuteční hrdinové, byli vysíláni z českých měst kupříkladu do Šumperka až z Brna k udržení henleinovců na uzdě. Byli již unaveni stálou pohotovostí a provokacemi tak, že svorně s námi uznávali: buď anebo - jinak do budoucna nemožno.

Všesokolský slet v Praze v červenci byl velkou vzpruhou stísněné nála­dy, ale obav se celý národ již nezbavil. Rakouští sokolové šli v průvodě za hákovým křížem, lužičtí Srbové se do Prahy dostavit nesměli. Ponuré to bylo léto.

Dne 15. srpna byla v Šumvaldě pořádána poslední česká slavnost Národní jednoty před okupací. Svorná a upřímná byla účast velkého množství všeho lidu. Přišli i němečtí sociální demokraté z Horního Města projevit svou vůli pro svobodnou a demokratickou republiku. Český projev ředitele NJ Adolfa Kubise a německého řečníka německy byl jednomysIným ujištěním vzájemné podpory na ochranu republiky. Byla to dojemná slavnost v poslední chvíli svobody před okupací.

Ted' již spěly události kvapem. 13. září bylo povoláno několik ročníků záložníků na hranice. Byli jsme svědky henleinovského povstání po dvě zá­řijové noci v Bruntále. Nanejvýš rozhořčeni podmínkami Hitlerovými a zklamáni postojem spojenců,  znovu probuzeni mobilizací 23. září.

Ale černý pátek 30. září zvrátil všechny naděje a zpečetil osud sudetské oblasti. Za ústupu z hranice pod německými letouny a slavobranami v kaž­dé bývalé německé vesnici jsme ještě v koutku srdce doufali v nějaký zvrat, v domnělý spravedlivý plebiscit. Zlé zklamání bylo na cestě domů tehdy ještě ze zbytku svobodné republiky.

U obce Červenka závory - později posunuty k Uničovu - za nimi byla hranice "Sudetenlandu" a za ní sám pozdrav Heil Hitler. V Uničově sa­mém české nápisy vytlučeny, Češi z Uničova vyhnáni, Národní dům za­brán pro Horst Wimel Haus, prapory s hákovým křížem na každém domě, věži a komíně. Fanatismus vrcholil.

Do Šumvaldu přišlo německé vojsko v neděli 9. října 1938. Ženy plaka­ly, i mnozí mužové. Slzám se neubránil nikdo z české národnosti. Jak zkla­maně  pohlíželi Prušáci na vesnici, první českou obec pod Jeseníky. Najednou žádný hákový prapor ani slavobrána, ani fanatické vítání.

Smutně proslavení ordneři (tzv. sudetoněmečtí strážci nacistického pořádku) předem ohlásili příchod německého okupačního vojska a nařídili jízdu vpravo. V obci se ubytovalo asi 260 vojáků s 220 koňmi. Tak skromní jako my na hranici nebyli. Pro koně jen uzavřené stodoly a stáje, mužstvo muselo mít hned koupelny ve dvoře a v mlékárně. Nám v horách často sta­čil potůček či řeka. Jinak vojsko nezavdalo příčin ke stížnostem. To mno­hem horší byli ordneři, řádili jako diví.

V národnostně smíšených místech všechen český majetek zabavili, ku př. družstevní mlýn a statky českých kolonistů v obci Horní Sukolom. Správce Teindla a jiné odvezli do Šumperka na 4 týdny do vězení. V Zábřehu odvezli faráře od oltáře aj. Jejich kousky víře nepodobné bylo nuceno krotit pravidelné německé vojsko. Na Šumvald se podobně zatím neodvážili. Jen z Němci obsazené pošty šly vyhrůžky a vychloubání o moci a síle, kterou tehdy nikdo popřít nemohl.

12. října pořádalo vojsko koncert na náměstíčku u kostela se vztyčením hákového praporu na školu. Z našich bylo přítomno jen několik zvědavců. Přijeli Němci z Břevence, Libin a Loučky. O. M. s manželkou řádili jako diví, až to bylo samým vojákům proti mysli, jak H. M. skákala, tančila a zpívala. Děti plakaly, že mají na škole hákový prapor a bylo velmi smutno na dě­dině.

Starosta František Vepřík při představování se veliteli při příchodu voj­ska do obce žádal, aby nám bylo umožněno zůstat Čechy, jak jsme byli a chceme zůstat.

Zanedlouho se projevilo, jak bylo žádosti vyhověno. Do 14. října měly být odevzdány dle nařízení všechny vojenské zbraně. 18. října domněle ně­kdo vystřelil za humny na dolním konci obce, snad po hlídači, kdož ví. To se stalo záminkou k prohlídce domů stran uschovaných zbraní.

19. října přijela spousta ordnerů s vojáky, obsadili východy statků a cha­lup na vesnici i za humny. Našly se lovecké pušky, 2 browningy (Vepřík, Vrba), prastaré pistole (J. Heber) a revolver (J. Špička). Tyto byly předem ohlášeny k odevzdání, přesto uvedení zatčeni a na 14 dní uvězněni v Šum­perku.

Nástupcem za uvězněného starostu Františka Vepříka byl určen Jan Kouřil, mlynář č. 47, který znal dobře německy. Bylo dobře, dokud vedou­cí místo v obci zastával občan z našich řad. V Šumvaldě zůstali členové učitelského sboru: správce školy F. Spurný, Svaťa Drlíková-Fromlová, Pešáková. Vypomáhaly i Spurná a Filipová. L. Žváček, M. Hřivna a J. Ošťádalová ujeli před okupací do Protektorátu (jak byl později nazván čes­ký zbytek republiky), což bylo občany zle posuzováno. Byli nahrazeni ně­meckým učitelem a učitelkou.

Pro domněle nesprávné vyřizování německých přípisů byl koncem roku dosazen na místo správce školy německý učitel Kunstfeld z Plinkouta. Na vyučování si vzal první třídu v důvěře, že prvňáčci budou ohebnější než dospělejší, se kterými byly jisté potíže. Přednostní vyučovací předměty byly: zpívání německé hymny, zdravení zdviženou pravicí a nové dějiny dle německého vzoru. Dospělejší žáci oponovali učitelům, že není pravdou o síle a nadřazení nacismu. Čeští učitelé to kvitovali s tajnou radostí, ně­mečtí s otevřenou nelibostí. Nasmáli se často školáci, když německý učitel neznal správně českou mluvnici. Příkoří činěné české řeči na škole, na úřa­dech a všude jinde, zle působilo na vesničany.

     Proti vyučování prvňáčků v německém jazyce a jiným nepřístojnostem správce školy Kunstfelda byl pořízen protestní spis s podpisy občanů a za­slán do Opavy, tehdy hlavního střediska "Sudetenlandu" na území Moravy a Slezska. Něco to pomohlo. V únoru 1939 přišel přípis, dle něhož se v první třídě nemělo německy vyučovat. V ostatních se mělo postupně za­počít vždy s více hodinami v německé řeči.

     V této vzrušené době byly vypsány volby do říšského sněmu, a to na 4. prosince 1938. Bylo nutno světu ukázat, jak jsme v Říši spokojeni. Volbám předcházela ohromná agitace se záplavou plakátů. Dokonce i čes­ké noviny byly vydány (s německými redaktory), ovšem jen po dobu voleb. Jinak český tisk v Sudetech povolen nebyl.

Pojízdný rozhlas po vesnici česky sliboval a přesvědčoval, jaké výhody máme z okupace a jak se máme při volbách odměnit hlasováním "ja" pro Hitlera. Pro ty, kdo škrtnou "nein", bylo v letácích napsáno: "nevyhrožuje­me, ale varujeme".

Byly u nás dvě volební schůze. Na první řečnil Weiser a oberlehrer (řídící učitel na obecné nebo odborný učitel na měšťanské škole) Klein z Moravské Libiny. Střídavě německy a někdy, jak uměli, též česky. Co neuměli, starosta překládal. Na dotazy stran dvojjazyčných přípisů dali odpověď, vše bude a se vším budete spokojeni. Na dotaz, kdy nám dají české učitele, odpověděli, že nemají, že nám neměli utéct. Na naši námitku, že v Lazcích, Pískově a Lipince neutekli a přece byli vypovězeni, neměli odpověď.

Při druhé schůzi mluvil na jevišti v sále dr. Jahn z Prahy a nějaký vůdce SA. Za nimi ve dvou řadách stálo 40 ordnerů v černých uniformách. Snad nám pro strach. Starosta je přivítal německy a česky. Oni řečnili německy, starosta překládal. (Jeho klid a trpělivost stojí za poznámku po odstupu let!).

Tehdy jsme neměli zkušeností z nového režimu, proto se nebáli, a jak se dnes říká, "vedli diskusi". Kdejakou stížnost jsme přednesli. Oni vyslechli a vše slíbili. Hlavně ale žádali "ja" při volbách. Po schůzi byla velká pitka vedoucích. V den voleb bylo naporučeno třem děvčatům obléct se do českého ná­rodního kroje. Před Blahákovým hostincem byly s četníky u ověnčeného auta s volebními plakáty vyfotografovány, a tak šel do světa jeden z propa­gačních obrázků o loajalitě sudetských Čechů k Říši.

Nemnoho válečných invalidů pochodovalo s hudbou z horního konce po vesnici k volbám. Snad to bylo nařízeno.

    Je pravdou, že volby byly tajné, ale obě národnosti měly každá zvlášť vo­lební urnu. Na volebním lístku bylo německy napsáno: Chceš i ty být loa­jálním státním občanem nového státu a plnit svědomitě své povinnosti a chceš dát proto volebním lístkem vůdci a říšskému kancléři svůj hlas? Volební lístek vedou tato jména: 1. Adolf Hitler, 2. Konrád Henlein, 3. K. H. Frank. Kladné či záporné rozhodnutí bylo třeba označit křížem v kolečku.

Odevzdáno bylo 742 lístků do urny pro Čechy, z toho bylo 56 neplat­ných (nebylo nic škrtnuto) a 41 bylo škrtnuto nein. V urně pro Němce byly odevzdány 53 lístky, jeden škrtnutý "nein". To bylo humoru! O. Mikulasch, t.č. Bauernführer (vůdce sedláků), prý myslel, že platí škrt­nutí "nein". Komise, v níž mimo učitele Kleina, Weísera z Líbin a O. Mikulasche byli i naši občané, uznala, že Mikulasch neúmyslně volil, jak se k tomu přiznal, proti vůli vůdce, a proto usoudila ten jeden škrtnutý "nein" hlas za "ja" platný. Vůdce si přišel na své!