České národní listy

V polovině roku 1945 skončila druhá světová válka. Nejstrašnější válka v dějinách lidstva. Následkem války zahynulo na 60 milionů obyvatel naší planety. Přineslo to obrovské materiální škody. Ukončením války si lidstvo právem oddechlo. Po všech válečných útrapách očekávalo a věřilo lidstvo v lepší budoucnost pro sebe i své potomky. Velice srozumitelně to vystihují slova hymny Demokratické mládeže: Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít, po létech války hrůzných znovu za blaho všech jdem se bít - Z rozdílných světa lánů, od moří, oceánů k nám všichni spějte, nám ruku dejte, vpřed s námi máte jít.

Drtivá část obyvatel se zapojila do obnovy svých zemí. Tak tomu bylo i v naší obnovené Československé republice.

Žel, již na sklonku války se objevovaly síly, které připravovaly poválečný vývoj světa jinak, než lidstvo chtělo. Je namístě položit si otázku v zájmu koho a čeho?

Po porážce toho, který druhou světovou válku vyvolal, opět se hledal a připravoval nový (staronový?) nepřítel. Ze spojence a jeho přátel, místo poválečné spolupráce, vytvářeli nového nepřítele. Na vedení spojenců se hledaly chyby a nedostatky, připravovaly se pomluvy. Znehodnocovaly se postupně výsledky jejich mírové práce.

Připravovaly se nové válečné operace. Tvořily se nové vojenské pakty. Místo vytváření lepších životních podmínek pro lidi na této planetě, organizovalo se a připravovalo zkreslování historie. Postihlo to i naší republiku. Vyvrcholilo to rokem 1989 a nakonec rozpadem společného státu.

Tragédií lidstva je, že se vždy najdou lidé, kteří se přiklánějí k dění, které lidstvu škodí. Vymýšlejí k tomu různé takzvané „lepší teorie". Ti, kteří skutečně zažili hrůzy války, ať již jako přímí účastníci bojů nebo ženy a děti, mají však odlišný pohled na vývoj světa. Věří a ví, že bez válek a válečného utrpení, lze existovat.

Hamižníci, toužící po mamonu a zisku opět získávají na síle místo uspokojování potřeb lidstva. Velice výstižně to zaznělo ve filmu „Setkání na Labi" ve scéně, kdy se loučí americký a sovětský důstojník: „Přátelství je cennější než dolar"

Opět narůstaly síly, které nechtěly pomáhat, ale škodit. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Místo mírového pracovního úsilí, museli jsme mnozí opět brát do rukou zbraně a ochraňovat svou vlast proti škůdcům a sabotérům.

Přes 40 let se dařilo udržet mírový rozvoj země. Touha po bohatství se u některých ukázala být silnější. Lidé uvěřili slibům, že všichni budou jen bohatí. Jejich touha, že všichni zbohatnou, vyvrcholila v roce 1989 po slibech těch, kteří měli jiné hodnoty pro bohatství pro sebe, než prostí lidé. Jak klamné! „Pravdoláskaři" zajistili „zvoničům klíči" životní nejistoty a svým chlebodárcům obrovské zisky z národního hospodářství.

Opět zaznívá řinčení zbraněmi. Ti, kteří sloužili na státní hranici v útvarech pohraniční stráže, znají sílu a hlavně nebezpečí zbraní, zejména měly-li být použité proti lidem. Pohraničníci byli a jsou mezi prvními, kteří si uvědomují, jaké jsou ztráty pro prosté lidi. Hodnota není v bohatství, ale v přátelství a vzájemné pomoci. A také ve vzájemném si uvědomění kam lidstvo spěje. Proto i malý „Soubor básní" jednoho z bývalých příslušníků Pohraniční stráže ať slouží lidem k zamyšlení a hledání východisek pro budoucí časy.

* * *

Největší strach mám z Ruska... Taková a podobná vyjádření jsem mnohokrát slyšel. Zejména v televizi a od těch, kteří se snaží dát najevo, že prý rozumí politice. Myslím, že nerozumí ani významu samotného slova „politika". Přesto, že někteří jsou poslanci, senátory, předsedy výborů nebo sociologové atd. Nejednou se tak vyjádřili občané Bělobrádek, Gabal, Klvaňa, Kocáb, Kupka, Němcová, Šiklová, Štětina, Ženíšek a další. Ať již byli v nižší nebo vyšší politické funkci.

Proč se tolik Ruska bojí, lze jen těžko z jejich projevů pochopit. Proč? Vždy se jen domnívají. Dojem je jedna věc a fakta jsou věc druhá.

Zamýšlel jsem se, z čeho může pramenit ta jejich obava. Jak se dějiny odehrávaly? Napadlo mne, jak uvedení a jim podobní prospívali v zeměpise a dějepise? Jak asi tito mnozí politici studovali dějiny? Vzal jsem si k ruce mapu Evropy a svazky „Světové dějiny". A hle, co vidím? Na mapě Evropy vidím, že Rusko je na „východě", Francie, Německo stejně, jako bylo Rakousko-Uhersko na „západě". Paříž, Vídeň, Berlin na západě, Moskva, Leningrad, Stalingrad, ale i Kyjev - na východě.

Otevřel jsem „Světové dějiny" a v nich čtu, že v roce 1812 Napoleonova armáda dobyla Smolensk. Přes Borodino končí v Moskvě, aby nakonec byl Napoleon z Ruské země vypuzen. Stejný směr na Rusko volil Rakousko-Uherský i Německý císař. I oni museli ruskou zemi opustit. Nedal si říct, než dostal „přes ústa", ani Hitler se svými vojsky a byl hnán od Moskvy až do Berlina.

Pokud strach některých našich politiků pramení z poznatku, že i příští agresor na ruskou zemi bude také poražen, pak je jejich obava správná. Proto je dobré včas si uvědomit, kdo je agresor a kdo je napadeným. Uvědomit si zda nestojím vlastně na straně budoucího agresora. Jestliže se však nepoučili z historie a jejich názory plynou z neznalosti, je to špatné.

Tragédii pak je, že si neuvědomují, kolik tyto války zapříčinily utrpení a zbytečných ztrát na lidských životech. Mají-li strach z Ruska nebo dříve Sovětského svazu, pak si kladu otázku, proti komu bylo Slovenské národní povstání? Koho žádali v květnu 1945 hlasatelé a povstalci v Českém rozhlase v době povstání českého a pražského povstání o pomoc?

Jestliže v současné době zapomínáme, kdo porazil fašismus, pak je to zrada na té zemi, která zajistila mír v Evropě. Rusko nevlastní vojenské základny kolem USA jako USA kolem Ruska.

Nezkreslujme historii. Nepleťme mladým lidem hlavy. Řekněme jim pravdu, tak, jak ukazují ony tři příklady původců válek. Řekněme jim, že nejdříve okupoval agresor Rusko, aby jej nakonec velkým úprkem musel opustit.

Nefalšujme a neučme ani mladou generaci lhát a falšovat dějiny. Mladí lidé nezažili útrapy druhé světové'války a je zločinem podávat jim zkreslené a falešné informace.

Zakládají se různé ústavy, instituce, jako Ústav pro studium totalitních režimů, Paměti národa a podobně. Vybízí se lidé přes sdělovací prostředky, aby neztráceli paměť. Ano, souhlasím, neztrácejme paměť. Nestraňme však těm, kteří naši paměť chtějí zpochybnit. Mějme svůj rozum. Nestraňme těm, kteří ovlivňují paměť národa a národů vůbec, pro své zisky nebo zisky svých chlebodárců. Řekněme lidem pravdu, proč nyní z bývalého přítele, dnes děláme nepřítele. Povězme všem lidem, že jde o získání jeho území, surovin, bohatství. Ono totiž součet 101 se dá vysvětlit dvojím způsobem: 1 + 100 i 100 + 1. Rozdíl je v tom, zda jednotlivec přispívá pro blaho všech nebo sto lidí má zvyšovat bohatství jednotlivce a ovlivňuje se k tomu myšlení lidí při hledání nového nepřítele.

Ano neztrácejme paměť. Neztrácíme ji ani my, členové Klubu českého pohraničí, sekce Ochránců státní hranice. Proto připravujeme publikaci „Jak život šel". Přikládám aspoň úvodní část se dvěma básněmi našeho člena Klubu, abychom skutečně naši paměť o minulosti nikdy neztratili a nezkresloval nám nikdo historii.

Ivan Kauzlarič; bývalý příslušník pohraniční stráže plánské brigády

Hraničář č. 3/2017, str. 7