Zamyšlení…, Jitka Gruntová
Zamyšlení…
Jitka Gruntová
8. 8. 2020
Je na něm Mgr. Jiří Steiner, který zde byl vězněn se svým bratrem dvojčetem, když si je ke svým pokusům vybral Mengele. Psali jsme si s J. Steinerem v 90. letech minulého století a od něj vím, že on je ten chlapec se zraněnou levou rukou – zlomil si ji několik dnů po osvobození tábora a Rusové mu ji dali do sádry. Nevím, jestli žije (tehdy mu bylo 15 let); pokud ano, co říká novému výkladu událostí, kterých byl před 75 lety účastníkem? Když například německý týdeník Der Spiegl na sociálních sítích jeden den večer publikoval anonci na článek a napsal, že Američané osvobodili Osvětim, druhý den ráno se za toto zkreslení historie omluvil a chybu opravil. Člověk by si řekl – zmýlili se… i když už bylo známo, že se v Osvětimi bude konat vzpomínková akce k 75. výročí osvobození koncentračního tábora Rudou armádou – ta vstoupila do bran tábora 27. ledna 1945 a tento den se v roce 2005 stal Mezinárodním pamětním dnem holokaustu. Jak ale chápat prohlášení Evropské unie, které začíná větou:
„Před sedmdesáti pěti lety spojenecké síly osvobodily nacistický koncentrační tábor OsvětimBirkenau.“ (https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/statement_20_90)
To už zřejmě nedopatření není… Současné vztahy k Rusku viditelně nacházejí odezvu i ve výkladu dějin. O podivném připomínání minulosti mi v dubnu letošního roku napsali dva lékaři z Hradce Králové, kteří se na mne obrátili jako na předsedkyni OV ČSBS Svitavy:
„Bohužel, v dnešní době stále více přibývá snah historii přetvářet. Jedním z posledních skutků byla reportáž Studia ČT 24 dne 27. 4. v 13.43 hod., na kterou mě upozornil kolega. Mladičká reportérka vedla rozhovor s historikem Vojenského historického ústavu panem Jindřichem Markem k 80. výročí založení koncentračního tábora Osvětim. Během rozhovoru se na obrazovce opakovaně zobrazovala fotografie bojového vozidla pěchoty (BVP) americké armády. Reportáž pokračovala oslavou americké armády při osvobozování Chebu. Ptám se, jak BVP americké armády souvisí s koncentračním táborem Osvětim, který v lednu 1945 osvobodila Rudá armáda!? Jako ,koncesionářiʻ Čt mi tento přístup editora velmi vadí. Je to záměr či elementární neznalost? Obojí je špatně.
Dovolujeme si Vaším prostřednictvím oslovit Český svaz bojovníků za svobodu, jako snad stále ještě ve společnosti respektovanou autoritu, která by mohla interpelovat kompetentní orgány a minimálně dát najevo, že ve společnosti je dost lidí, kterým toto konání není lhostejné.“
Je mi to moc líto, ale fotografii připomínající mi Jiřího Steinera i psaní lékařů z Hradce Králové ukládám znovu do archivní krabice. I kdyby Český svaz bojovníků za svobodu byl uznávanou autoritou, nemohl by ovlivnit módní trend přenášet protiruské postoje do výkladu minulosti a přizpůsobovat ji současným politickým poměrům, a to dokonce na úrovni nejvyšších představitelů Evropské unie. Mohu pouze tyto řádky nabídnout čtenářům našeho webu, které si ještě dovolím upozornit na slova vězně koncentračních táborů Auschwitz, Buchenwald a Dora, Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše, která napsal v roce 1945 ve své knize V německém zajetí:
„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.
Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.“
Mnohá svědectví uchovávají také historicko-dokumentační komise ČSBS, řada z nich byla zpracována v soutěži historických a literárních prací, které jsou uloženy v Národním archivu, některé byly publikovány samostatně nebo ve sbornících vydávaných v posledních letech pouze oblastními organizacemi ČSBS, kterým se podařilo získat finanční prostředky ve svých regionech. Škoda, že se ve více než šestimilionové státní dotaci nenajde pár desítek tisíc korun, aby se v někdejší tradici vydávání sborníků i na ústřední úrovni mohlo pokračovat. Až se historie druhé světové války stane dávnou minulostí a její výklad se oprostí od politického nazírání, budou tato svědectví důležitým a nenahraditelným pramenem nezaujatého objektivního poznání a snad i výstrahou budoucím generacím.
