Začátky Bandery
Začátky Bandery
V květnu 1959 požádal Stěpan Bandera na americkém generálním konzulátu v Mnichově o vízum. V podrobném životopise uvedl tyto základní údaje:
„Narodil jsem se 1. ledna 1909 v obci Staryj Ugryniv v Haliči, která tehdy patřila k rakousko-uherské monarchii. Můj otec Andrij Bandera byl řeckokatolický kněz. Pocházel ze Stryje. Moje matka Miroslava Banderová byla dcerou řeckokatolického kněze Vladimíra Glodziňkého a Kataríny, rozené Kuszlikové.
Vyrostl jsem v ovzduší ukrajinského vlastenectví, národních kulturních a politických zájmů. Doma jsme měli bohatou knihovnu, často se u nás scházeli představitelé ukrajinského národního život Haliče, poslanec vídeňského parlamentu Vesolovskij, sochař Gavrilko a mnozí další. Během první světové války se přes naši vesnici přehnaly čtyřikrát ruské a rakouské ofenzívy. Náš dům částečně poničila dělostřelecká palba. V létě 1917 jsme byli svědky revolučních projevů v carské armádě a národnostních nepokojů v ukrajinských jednotkách.
V listopadu 1918, kdy mi nebylo ještě ani deset, jsem prožil úchvatné události vzniku a výstavby ukrajinského státu. Můj otec patřil k organizátorům převratu v okrese a bezprostředně jsem zažil, jak z vesničanů formoval vojenské oddíly. Stal se poslancem Rady Západoukrajinské lidové republiky ve Stanislawowě.
Když v květnu 1919 na mladý ukrajinský stát zaútočili Poláci a jejich armáda, zformovaná a vyzbrojená mocnostmi Dohody proti bolševické Moskvě, prolomila frontu, ustoupila na východ i celá naše rodina. Uchýlili jsme se ke strýci, faráři v Jagolnici, kde jsme zažili polskou okupaci. Na jaře se s námi naše matka vrátila do rodné vsi. Otec přežil všechny boje, strádání a bitky s bolševiky, stejně tak tyfus v letech 1919-1920. Do Haliče se vrátil až v létě 1920. Schovával se do podzimu, kdy se vrátil do naší vesnice. Na jaře 1922 zemřela moje matka na tuberkulózu hrtanu.
V říjnu 1919 jsem odešel do Stryje a složil jsem zkoušky na ukrajinském klasickém gymnáziu. Do obecné školy jsem nechodil kvůli válečným událostem. V roce 1927 jsem maturoval. Během celého studia jsem žil u svého dědečka, který se o mne také staral. Po maturitě jsem se snažil dostat do Československa a studovat na poděbradské Ukrajinské hospodářské akademii. Polské úřady mi však odmítly vydat cestovní pas a nepovolily mi vycestovat do zahraničí. Zůstal jsem u rodičů a pracoval v hospodářství, vedl jsem kultumě-osvětovou činnost, místní knihovnu, divadelní kroužek, zpíval jsem ve sboru. Aktivně jsem pomáhal organizovat školení oddílu UVO.
V září 1928 jsem odešel do Lvova a zapsal se na zemědělský odbor Vysoké školy polytechnické. Studium trvalo osm semestrů. Absolventi po složení státnic obdrželi diplom inženýra agronoma. Studium jsem dokončil, jenže státnici jsem nemohl složit, protože jsem byl odsouzený do vězení za politickou činnost. Od mládí jsem věnoval hodně času a energie revoluční nacionalistické činnosti. Jak jsem dospíval, přitahovala mě stále víc a víc. Vlastenectví, které mi vštěpovali rodiče, snaha vydobýt pro Ukrajinu státnost, to všechno mne už od gymnaziálních studií spojilo s ukrajinským podzemním národně-osvobozeneckým hnutím. Aktivně jsem pracoval v Plastu, ukrajinském skautu, cvičil jsem v Sokole, i když jsem od mládí trpěl revmatismem kloubů a jako třináctiletý jsem se dokonce dva měsíce léčil s vodou v koleni. Už jako gymnazista jsem byl členem UVO, ačkoli formálně jsem se jím stal až v roce 1928. Když v roce 1929 vznikla OUN, stal jsem se ihned jejím členem a delegátem její první konference ve stryjském okrese. Zpočátku jsem pracoval jako propagandista, kolportoval jsem naši ilegální politickou literaturu, počátkem roku 1931 mě jmenovali vedoucím referátu propagandy v zemské exekutivě. O rok později jsem se stal zástupcem zemského vedoucího OUN a zemským velitelem UVO. Z titulu řady funkcí jsem od roku 1931 udržoval spojení se zahraničními představiteli UVO a OUN. Mnohokrát jsem cestoval do zahraničí nejrůznějšími konspirativními způsoby. V červenci 1932 jsem se spolu s dalšími haličskými delegáty zúčastnil konference OUN v Praze, která byla nejdůležitějším shromážděním organizace hned po zakládajícím kongresu. V roce 1933 jsem se zúčastnil důležitých konferencí v Berlíně a v Gdaňsku. Během všech těchto příležitostí jsem měl možnost obsáhle jednat s vůdcem naší organizace plukovníkem Eugenem Konovalcem.
Během výkonu těchto funkcí mne mnohokrát věznili a soudili: za organizování manifestace u příležitosti desátého výročí vzniku Západoukrajinské republiky, za nelegální přechod polsko-československých hranic. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl i kvůli atentátu na polského komisaře Czechowského.
Po celou dobu jsem se snažil zrevolucionizovat naši činnost, klást důraz na její hlavní články. Vedle revoluční, bojové činnosti proti Polsku jako okupantovi a utlačovateli naší země jsem se snažil vybudovat druhou frontu protibolševického zápasu, který by byl rovnoprávný s tím prvním a zaměřit ho proti diplomatickým představitelům SSSR - uskutečnit atentát na radu sovětského konzulátu ve Lvově Alexeje Majkova - proti bolševické agentuře, komunistické straně a sovětofilům
Toto období mé politické činnosti skončilo mým odsouzením na smrt za účast na atentátu na ministra Pierackého v červnu 1934. Rozsudek byl později změněn na doživotní vězení."
Banderovi protivníci však měli na jeho dětství, dospívání, studentská léta i politickou činnost zcela odlišné názory.
Bandera? Ten, co vyrůstal v pobožném domě pod obrazy hejtmanů seřazených kolem krucifixu, na kterém Kristovi visely z paží a nohou dlouhé modrožluté stuhy, ale který už jako chlapec škrtil koťata, aby to samé v dospělosti dělal s lidmi? Ten, který už v šestnácti letech vstoupil do Konovalcovy organizace, aby mohl ničit proklaté polské plemeno? Který se stal věčným studentem vůbec ne proto, že ho uvěznili, ale proto, že mu více vonělo intrikaření, konspirace a ilegalita než nudné studium zemědělství? Ten hlupák, který se ani ne dvacetiletý vetřel do zemského vedení, a než se Konovalec stačil zorientovat, zbuntoval proti němu většinu členů a strhl na sebe funkci zemského šéfa? Ten krutý Syryj, jak znělo jeho krycí jméno, který bez mrknutí oka během svého krátkého působení ve vedoucí funkci kraje rozkázal zavraždit devět obětí, z toho tři Poláky a šest Ukrajinců? Mladého lvovského gymnazistu jen proto, že váhal, jestli po vstupu do UVO v ní nadále zůstávat? Vesnického kováře proto, že ukrajinské nacionalisty přirovnal k fašistům? Školního inspektora, maturanta a písaře kvůli podezření ze spolupráce s polskou policií? Ředitele ukrajinského gymnázia, bývalého důstojníka haličské armády, za jeho loajalitu k varšavské vládě, což natolik pobouřilo veřejnost, že dokonce i metropolita Szeptycki vydal pastýřský list odsuzující vraždu? Mimochodem: když jeden z vrahů během vyšetřování vypovídal, že vedoucím kraje je Stěpan Bandera, informaci brali natolik na lehkou váhu, že ji vůbec nerozpracovali, protože Banderova nevýrazná postava se vůbec nehodila k této vysoké funkci.
Tak jakýpak bohatýr a mučedník trpící za matku Ukrajinu? Jaký že symbol boje za samostatnost a ukrajinské impérium? Jaká osobnost, jejíž sláva přerostla v kult? Jaký svátý, kterému nepodlézat znamenalo kritizovat? Copak je to za ikonu, v jejímž jméně zfanatizované sotně tloukly sekyrami nenáviděné Poláky, vypalovaly Moskaly, střílely bolševiky a vraždily Židy? Jakýpak modrý sokol z vrcholku karpatských štítů Černé hory, potomek zbojníka Olexy Dovboje, jak se o něm zpívalo v jarmarečních písních? Hrdina? Bohatýr? Nebojsa?
Takhle ho viděli protivníci. Co se týče Konovalce, velmi brzo v něm rozpoznal svého největšího rivala. Poukazoval na jeho chorobné ambice, varoval před jeho předčasnou a příliš rychle rostoucí kariérou, přezíravě ho nazýval šilhavým svatouškem, ale v duchu ho považoval za největšího konkurenta. Tušil, že Bandera byl jako jediný schopen uchopit moc v členské základně, což malý fanatik brzo dokázal se skupinou radikálních revolucionářů schopných všeho, kterým zatím ještě nesměle, ale občas už začali říkat banderovci a pro které neexistovala cesta zpět, protože za sebou spálili všechny mosty a potopili všechny lodě - jak napsal jejich vůdce v Surmě.
Buhuš Chňoupek: Banderovci
Výňatky z první části, z kapitoly 10, ze stran 78 – 81, nakladatelství Futura
