Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za Karlem Čapkem aneb Boží hod jinak

13. 3. 2024

Za Karlem Čapkem aneb Boží hod jinak

Geordyn

25. 12. 2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

 

Je 25.prosinec, den odchodu jednoho z našich významných spisovatelů, Karla Čapka.

Stalo se to v době vánočních svátků v roce 1938. V době našeho největšího národního ponížení, po zradě našich tehdejších spojenců – Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, v nacistickém Mnichově. S přímou, velkou a neodpustitelnou usilovnost německého obyvatelstva bývalé Republiky československé. Mnichovská tragedie poznamenala český národ po všech stránkách až dodnes. A stále toto trauma nás drtí svou podlostí tehdejších aktérů – nejen Britů, Francouzů, Němců, Italů a těch, kterým s e tehdy znelíbilo žít ve společném státě s Čechy a Slováky….

I dnes touto fanglí zrady mávají ti, kterým nestačilo šedesát milionů lidských životů ve druhé světové válce, která byla v každém případě pokračováním té první / deset milionů ztracených lidských životů /.

Fangličkáři kryjící se tu funkcí ministra /jak příznačné, že KULTURY!!!/, tu funkcí tak zvané „neziskové“ organizace, kterých je u nás i jinde ve světě se stejným úkolem – zradit, mnoho. Za jidášský groš.

Několik dnů před 25. prosincem 1938, volal telefonem Čapkův dobrý známý : “ Co je s Vámi Čapku ?“ Dostal od mistra povídek, cestopisů, románů a divadelních her i výborného fotografa, tuto odpověď : „Umřel mi svět !!“

Mistr pera, pronásledován – přímo štván tehdejším tiskem druhé republiky, který vinil Čapka spoluúčastí za krach státní politiky prezidenta Eduarda Beneše vůči rozpínavosti nacistů německých i jejich páté kolony v Čechách i Moravě – henleinovců a na Slovensku a Podkarpatské Rusi jim podobných hlinkovců.

Nejen jako vždy prodejný tisk, se takto hanebně projevoval. Dokonce poštvaní jacísi studenti / jak dobové /, neváhali a před bytem Čapka vyřvávali svou zášť.

Mistr zemřel, oslaben tím vším a po slabém nachlazení na zápal plic. Gestapo ho nedostalo, jen jeho bratra Josefa – malíře a autora pohádek, kterého nacisti zahubili v koncentračním táboře těsně před koncem války.

Vzpomínky na tuto dobu nemohu mít, protože v té době mne maminka nosila v peřince.

Ale po osmi letech a později jsem v naší maličké vesnické knihovně přečetl kde co. V každé knížce byl na několika stránkách vždy razítkem otištěný nápis :

JSEM ČESKÁ KNIHA. POSILOVALA JSEM NÁROD V TĚŽKÝCH DOBÁCH. PROTO MNE ŠETŘI DĚKUJI.

V mé osobní knihovně je řada knih Čapkových. Karla i Josefa. Z jedné z nich, vydané v r. 1987 slavnou edicí Máj, patřící vydavatelství Mladá fronta – blahé paměti, Vám čtenářům Kosy, s dovolením vlka, přetisknu úvod Miloše Pohorského, který za mne dokonale ocení spisovatele lépe, než bych to dokázal já.

     „Od šedivého prosincového dne v tragickém roce 1938, kdy vzal Čapek naposledy do ruky pero, už uplynulo pomalu padesát let. Z odstupu času, poznamenaného tolika převratnými událostmi, jako by však byla významnost této umělecké osobnosti ještě zřetelnější a viditelnější.

    Život a dílo spisovatele Karla Čapka mají v české kultuře a v dějinách naší literatury opravdu zvláštní místo. Čapek začínal těsně před první světovou válkou. Tehdy ještě společně s bratrem Josefem, jenž se potom stal významným malířem, a pohromadě s dalšími vrstevníky hledali nové umělecké možnosti, protože ke starým formám, jež souvisely s výchovnými úkoly umění ve službách národně osvobozovacích programů a se snahami vyvolávat pokud možno podrobnou iluzí zobrazované reality, se už ztrácela důvěra. Válka však všechny snahy po generační soudržnosti rozdrobila, takže Čapek pak zůstával vlastně osamocený a navždycky stigmatizovaný katastrofou. Nikdy ho nepřestávala trápit představa, že by krásný a romantický pozemský svět a lidský život, od nepaměti zušlechťovaný prací, myšlením a kulturou, mohly být zničeny. Nikdy nad tím nepřestával pociťovat úzkost. Na válku jako na výchozí bod svého života a tvorby však reagoval jinak než třeba následující generace Nezvalova a Wolkerova. Zatímco většina mladších autorů, přicházejících do literatury po vzniku samostatné republiky, snila o tom, jak v podstatných věcech proměnit společnost ( byli totiž rozčarováni starou dobou, upínali se k revolučním nadějím a strhoval je pochod zástupů slibující vykoupení z individualismu), Karel Čapek byl vůči společným programům i vůči revolučním idejím skeptický. Záchranu života hledal v lidském srdci. Myslel neustále na člověka jako na jednotlivce. Přál si pomáhat lidem jako dobrý praktický lékař. Přidržoval se životních hodnot vycházejících z humanistických tradic – a jejich nedostatečnost a pád potom na konci meziválečného období, v předvečer války, pociťoval i jako svou osobní tragedii. Skončil zároveň s nimi.

   V rozsáhlém literárním díle, zahrnujícím povídky a romány, bohatou tvorbu žurnalistickou a dramata, překlady a studie, vytvořil Karel Čapek zvláštní a originální umělecký „svět“. Stále jako by unikal do romantických dálek – snem a utopií, hravou fantazií a ironií, lyrismem touhy a melancholie – a přitom se až úporně přidržoval dané chvíle a dané životní situace a počítal s aktuálními potřebami a zájmy. Svou tvorbu s nimi chtěl Čapek i prakticky spojovat.Tento „svět“, zachycený osobitým jazykovým stylem, moderními tvary a jako podobenství současnosti, nepřestává čtenáře zajímat a vzrušovat. Zřejmě proto, že v něm vládne spisovatelova schopnost navazovat důvěrný a zvídavý kontakt s nejobyčejnějšími, nejprostšími věcmi, s jejich poezií a s jejich tajemstvím, s všedními lidskými starostmi, obavami a potěšeními, že se v něm promítá pokorná úcta, láska a obdiv, že v něm zaznívá pořád citově rozjitřená a intelektuálně bystrá úvaha o tom, jak člověku pomáhat, jak si člověk osvojuje svět, jak se sbližuje s druhými lidmi, a varování před nebezpečími, která zneklidňují lidstvo.

    Jedinečnost Čapkovy osobnosti a tvorby je dosvědčována rovněž stále připomínaným významem pro kulturu světovou. Z české meziválečné literatury získal největší jméno, ovšemže vedle Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, právě Karel Čapek. Ve dvacátých letech ho nejprve proslavila jeho dramata, a Čapkem použité slovo „robot“ přešlo z jeho hry RUR dokonce do některých cizích řečí jako označení stroje podobného člověku. Později, zejména ve třicátých letech, byl známý nejenom jako prozaik a dramatik, který se dovede pozorně dívat kolem sebe a vyprávět o problémech soudobého člověka a lidstva, ale i jako reprezentant demokratické kultury evropských národů ohrožených fašismem.

    Tuto jedinečnost potvrzuje i trvalý zájem čtenářů doma. Karel Čapek se vydává a čte. Jeho knížky lákají, aby se s nimi současníci znovu a znovu vyrovnávali, a mnohé stránky jeho díla vidíme dnes dokonce jasněji než v době, kdy se objevovaly poprvé. Čapek zůstává jako velký český slovesný umělec mnohostranného nadání, vynikající širokým vzděláním, schopností nacházet na nejrůznějších věcech a lidech kolem nás nové stránky a nové souvislosti, jako spisovatel s nápaditou obrazotvorností, s čerstvými smysly a s rozmanitou životní zkušeností, jako básník, který v každé větě dovede překvapit něčím nečekaným. Literární dílo Karla Čapka prostě nepřestává „žít“, abychom užili slova, které zpravidla označuje tu zvláštní formu existence starších literárních děl, když z nich určité slovo, obraz, myšlenka, motiv nebo postava přes proměny času setrvávají v paměti národní kultury. Zůstávají zřejmě proto, že v nich je obsaženo něco, co i dnešního člověka může zajímat.“

Tak toto byl úvod, který napsal pan Miloš Pohorský. Uspořádal a tímto úvodem otevřel Výbor z díla Karla Čapka, který nazval Pozdravy. Jde o rozsáhlý výbor z díla mistrova. Povídky, cestopisy doplněné autorem jedinečnými perokresbami a uzavírá ji hra o třech dějstvích MATKA. Ze které přidám strhující závěr, který hovoří naprostou současností k nám, žijícím ve století jedenadvacátém.

    Ženský hlas v ampliónu Slyšte, slyšte, slyšte ! Voláme k amliónu celý svět ! Voláme lidi ! Nepřátelská letadla napadla dnes vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem…..roztrháno.

      Matka Co říkáš ? Děti ? Copak někdo zabíjí děti ? Toni hledá na mapě. Kde to je….. kde to je….

      Matka stojí jako zkamenělá. Děti ! Malé usmrkané děti !

      Ticho.

      Matka strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem. Jdi !

      O p o n a

Dnes máme Boží hod! Copak někdo zabíjí děti?

Nová republika