České národní listy

Z velikonočních tradic našeho venkova

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Znáte pašijový týden?

„Květná neděle. Modré pondělí. Šedivé úterý. Škaredá středa. Zelený čtvrtek.Velký pátek. Bílá sobota. Hod Boží. A pak přijde navíc Velikonoční pondělí.“

Ta slova znějí jak vzácná zaklínadla,  jako poselství z dávných věků – 

a  jsou ještě i z dob našeho dětství.

Je tu   kolem nás vítání jara. Vítr povívá již povyrostlou zelenou travou, prorostlou stonky žlutě kvetoucích petrklíčů.  A nestačíš sledovat ty  povzbudivé  vlny mávání větru  jarním  porostem trávy a celého sadu.

A co ve stavení? Za kamny se hřejí v ošatkách čerstvě vylíhlá  kuřátka, housátka nebo kačátka.

„Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,“ prozpěvovala  svobodná děvčata v den Smrtné neděle a vedla  dětský průvod cestou ze vsi, aby  tam  za vsí hodila do potoka slaměnou figurinu – postavu  Morany, představující  zosobnění  zimou odumřelé přírody. Aby ji voda odnesla. Aby odnesla zimu, sníh a mráz.   A aby se svět  zase zelenal, aby kvetl a zrál.

Aby pominulo všechno zlé, co ohrožuje zdraví. Aby vzkvetl nový  život.

Velikonoční pondělí začínalo  hlasy koledníků. Ozývaly  se v síni od Božího rána, od rána  ještě pořádně zimně studeného. Koledující chlapci přicházeli do stavení z vesnic daleka široka. Trousily  se za sebou jejich dvojice, skupinky, zřídka přicházeli jednotlivci. Ze vrat po dvoře mířili koledníci  na násep a z náspi do síně,  směrem ke kuchyni.

A tam  právě hospodyně  vaří ve velikém hrnci  na plotně již  bůhvíkolikátou kopu vajec.

A  ta vejce se vaří s hrstí cibulových slupek, od kterých chytají krásnou barvu pálené hlíny.

„Hody, hody do Provody. Dejte vejce malovaný. Nedáte-li malovaný,

dejte aspoň bílý, však vám slepička snese jiný.“

„ Koleda, koleda, tetičko, dejte mi to malované vajíčko.

 Nedáte-li malované, dejte aspoň bílé, však vám slepička snese jiné.“

A různí koledníci zpívají různé obměny a různě tak žadoní o výslužku či dárek.

Je to čas vajec, pečení mazanců a pletení pomlázek. Pomlázky (žilky, dynovačky) jsou spletené z  čerstvého vrbového proutí a chlapci jimi šlehají  prchající děvčata. Proč? Aby děvčata byla jako ta „pomlazená“ příroda, plná zdraví, síly a svěžesti.

Velikonoční tradice  pocházely  ještě z dob předkřesťanských.

Dodnes „královničky“ zpívají: „Neseme, neseme májíček, uťal ho, uťal ho Janíček. Pěkně

zelený, květy zdobený, náš stromeček.“

Odjinud  přišel na Velikonoce  ještě jiný  po staletí tradovaný příběh. Pašije. Křesťanský obraz Kristova  utrpení a umučení, jeho smrti a jeho „Zmrtvýchvstání“. Nejpodivuhodnější a nejmocnější zázrak.    

Vzkříšení. Vítězství života nad smrtí.  Závěrečné vítězství víry a Božího zákona.

I o tom vyprávějí dochované velikonoční tradice.