Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti VI

na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947

Zkušenosti ukázaly, že spravedlivě mohl posoudit míru viny jenom ten, kdo žil v obdobných poměrech, za nichž došlo ke spáchání zažalovaného trestného činu…

Specifickým deliktem také v době okupace bylo udavačství, které bylo jedním z nejhnusnějších zločinů a bylo proto přísně souzeno a trestáno. Obtíž činilo jenom posouzení, pokud takové udání bylo vynuceno, což se při výsleších na gestapu velmi často stávalo. Neuvěřil-li soud v takovém pochybném případě svědku gestapáku, který případně sám násilný výslech prováděl, myslím, že to nelze lidovému soudnictví vytýkat jako nedostatek. Často se též postrádalo, že nebylo u udavačství rozlišováno mezi udavačstvím politickým a udavačstvím rázu hospodářského, neboť nelze popřít, že předpisy o zásobování obyvatelstva bylY vydávány, třeba i nechtěně, i ve prospěch řádného zásobování českého lidu, na čemž měli zájem zejména lidé nejpotřebnější…

Politického významu byly ovšem zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem. Proto je pochopitelném, že tyto případy soustředily na sebe nejvíce pozornosti a že kolem z nich vznikalo ve veřejnosti nejvíce protichůdných polemik. Z téhož důvodu soudím, že slavnou sněmovnu bude zajímat, podám-li jí poněkud podrobnější přehled činnosti Národního soudu.

Především pokládám za nezbytné připomenout, kdo podle znění dekretu o Národním soudu měl být pohnán před tento mimořádný tribunál. V tomto směru prohlašuje dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17 o Národním soudu, že „budou souzeny Národním soudem, dopustí-li se činů trestných podle retribučního dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců jejich pomahačů, tyto osoby:

Státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátní vlády, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, a vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem.“

Šlo tedy zákonodárci zřejmě o to, aby v osobách nejvýznamnějších představitelů protektorátního režimu byla zachycena politická i mravní zhoubnost a nebezpečnost tzv. aktivismu naší politiky bezprostředně předválečné, a to nejen v představitelích tzv. protektorátní vlády, nýbrž i ve všech institucích, orgánech i organizacích, jež si tento protektorátní aktivismus vytvořil i ve všech vrstvách našeho obyvatelstva. Šlo též, a to v neposlední řadě, o stíhání prodejných novinářů, kteří byli zvlášť výraznými a horlivými propagátory nacismu a fašismu i spolupráce s Němci a jejichž činnost z hlediska politické a občanské morálky národa byla zvlášť zavrženíhodná.

Vyplývá z povahy věci, že za nejreprezentativnější politické postavy tzv. protektorátu museli být pokládáni již ze svých funkcí tzv. státní prezident a členové tzv. protektorátních vlád. A jestliže byly vyslovovány kritiky negativní o tom, jak byl splněn vládní program v tomto bodě též z toho důvodu, že žádný z těchto činitelů nebyl Národním soudem odsouzen k nejtěžšímu možnému trestu, tj. k trestu smrti, a jestliže v tomto smyslu byly srovnávány rozsudky Národního soudu s rozsudky analogickými v některých jiných zemích nebo též s některými rozsudky Národního súdu v Bratislavě, pak bych chtěl upozornit členy ústavodárného Národního shromáždění, že u Národního soudu v Praze vůbec nedošlo k projednávání analogických případů, které by mohly být se zmíněnými rozsudky srovnávány.

Nejreprezentativnější osobnosti tzv. protektorátu byl přece nesporně tzv. státní prezident tohoto protektorátu dr. Emil Hácha, ale ten zemřel dříve, než mohlo být vůbec na jeho potrestání pomýšleno. Vedle osoby státního prezidenta, byl pak nesporně ústavně i politicky nejodpovědnějším činitelem za tragické události z 15. března 1939 zahraniční ministr vlády Beranovy, dr. František Chvalovský. Ani ten nemohl být postaven před Národní soud, protože zahynul na sklonku války při spojeneckém náletu na Berlín. A konečně nejaktivističtějším a shodně míněním celého národa nejvíce odsuzovaným ministrem protektorátní vlády byl Emanuel Moravec. Ani tento nestanul před naším Národním soudem, protože sám spáchal sebevraždu v okamžiku, kdy se hroutila nacistická moc. Proto zejména při srovnávání našich rozsudků proti protektorátním činitelům s rozsudky v jiných státech se nesmí přehlížet, že československá národní a válečná justice nemohla být provedena proti třem bezesporu prvním a nejvýraznějším představitelům defaitismu, proněmeckého politického aktivismu, zrady i kolaboracionismu

Naproti tomu třeba uvážit toto: Všechny protektorátní vlády měly i se svými předsedy celkem 16 členů, z nichž jeden byl popraven a byl natolik v očích československé veřejnosti rehabilitován jako příkladný vlastenec, že byl dokonce in memoriam vyznamenám nejvyšším válečným vyznamenáním. Konstatuji, že se tak stalo bez dotazování ministra spravedlnosti a bez posudku národní prokuratury a konstatuji, že tato skutečnost nemohla zůstat bez vlivu ani na hodnocení činnosti některých jiných protektorátních ministrů, kteří nesporně měli plnou důvěru generála ing. Aloise Eliáše, a jež je nutno pokládat ze jeho blízké spolupracovníky. Z toho důvodu se mně jevilo být podle obsahu spisů, jak byly zjištěny vyšetřujícími orgány ministerstva vnitra, přímo absurdní, aby někteří z těchto členů protektorátních vlád byli vůbec obžalováni. Jeden člen protektorátní vlády skončil, jak jsem uvedl, sebevraždou. Před Národním soudem jich bylo přesto obžalováno ještě devět, což odpovídá téměř dvěma třetinám všech protektorátních ministrů.

Z protektorátních ministrů byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu Adolf Hrubý, který byl potrestán doživotním těžkým žalářem, pak dr. Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, dr. Jindřich Kamenický k těžkému žaláři na 5 let, Richard Bienert na 3 roky. Dr. Josef Kalfus a Josef ježek byli sice odsouzeni, avšak bylo u nich upuštěno od potrestání. Dr. Jiří Havelka, dr. Jan Kapras a Dominik Čipera byli osvobozeni.

V protektorátu vykonávali ještě krátkou dobu po 15. březnu, a to do 27. dubna 1939, ministerskou funkci, i když ji nelze považovat za funkci protektorátních ministrů, Rudolf Beran, Jan Syrový a dr. Otakar Fischer. Beran a Syrový byli odsouzeni, každý z nich k těžkému žaláři na 20 let. Dr. Otakar Fischer byl osvobozen.

Z představitelů Národního souručenství byli obžalováni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí; tito poslední dva zároveň i jako přední činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci. Josef Nebeský byl osvobozen. Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí uznáni vinnými podle retribučního dekretu, bylo však u nich upuštěno od potrestání.

Z členů ústředního vedení Vlajky byli obžalováni: Josef Rys – Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun-Hohenstein, ing. Jindřich Streibl, dr. Václav Cyphelly, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Jindřich Thun-Hohenstein byl potrestán těžkým žalářem na doživotí, dr. Václav Cyphelly těžkým žalářem na 20 let, ing. Jindřich Streibl na 8 let.