České národní listy

Z projevu D. Hermana  na 67. sjezdu sudetů

15. 5. 2016

Milí krajané!

 Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.

Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.

Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v  Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.

Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily.

Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.

Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.

Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?

Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o  odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.

Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.

Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.

Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.

Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu  železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.

Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.

V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.

Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo-české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo-české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.

Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.

Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.

Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy.

Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.

Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo-českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"

Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.

Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.

Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.

Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann-Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice.

Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.

Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.

Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.

Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!

Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko-bavorských vztahů.

Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.

Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.

Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.

Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.

Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje.

Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.

http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden:Reden

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf