Z dějin horského hraničního lemování vlasti české
Z historie horského hraničního lemování české vlasti
K české zemi neoddělitelně patří i její pohraničí
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen 1918 a 9. květen 1945.
Oba jsou dovršením hrdinného odboje našeho národa proti cizí mocnosti. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, úleva z ukončení válečných útrap a radost bez konce. Slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.
K úpravě státnosti, státního území a práv obyvatelstva patřil v obou situacích i zřetel k postavení německé menšiny.
Historikové první republiky ukázali, kde se v nově vzniklém Československu německá menšina vzala. Mohutná německá kolonizace v zemích Českého království nastala za posledních Přemyslovců a postihla především horské pohraničí. Pohraniční územní pás se postupně poněmčil, i uvnitř země vznikly ostrovy německých přistěhovalců. V 2. polovině 14. století byl příchod cizinců zastaven. Pak přišlo husitské hnutí as ním mocné společenské změny a povznesení národního vědomí. Většina německých ostrovů v české jazykové oblasti zanikla, německý pohraniční pás se zúžil. Hospodářský vývoj v 16. století přinesl opět vlnu kolonizace a poněmčení měst.
Neobyčejnou měrou bylo poněmčování posíleno zhroucením českého stavovského povstání r. 1620. Množství českých evangelických rodin (naprostá většina obyvatelstva) bylo nuceno císařským protireformačním rozkazem pro víru opustit vlast a celé kraje byly hrůzami 30leté války vylidněny.
V 18. století poněmčování vyvrcholilo. Zbylé prořídlé české městské obyvatelstvo vlivem germanizace monarchistické vlády i vlivem nových německých osadníků se odnárodnilo. Jen poddansko-nevolnický rolnický venkov zůstal věrný své národnosti. Venkovský lid se svému jazyku neodcizil.
Od konce 18. století nastala změna. Po zrušení nevolnictví se zdvihla vlna národního probuzení.Český živel začíná zase pronikat do měst a česká vlast – dík buditelům a obrozenskému hnutí – stává se zase vlastí uvědomělého českého národa.
Vznikem Československé republiky r. 1918 stali se němečtí kolonizátoři národnostní menšinou. Ztratili své dřívější privilegované postavení, a zdaleka ne všichni s takovou změnou byli spokojeni. V českém pohraničí nastalo vzrušené období historie mezi oběma světovými válkami.
Jestliže po roce 1918 byla německá kolonizace řádně evidována a demokraticky do správy státu, měst a obcí začleněna, po roce 1945 byla odsunuta. Předcházel tomu od 30. let německým fašismem vedený propagandistický teror proti obyvatelům demokratického Československa, pokračování teroru kolem Mnichova, v době zabrání pohraničí i v době kolem okupace ČSR a její proměně v pouhý protektorát. Protektorát bezohledně a krutě využívaný i za války.
Odsun někdejší menšiny kolonizátorů byl uskutečněn na základě poválečného rozhodnutí tří vítězných mocností. Aby v budoucnosti nemohlo být existence propagačně zpracovaných menšin znovu využito jako záminky k vypovězení války.
