Vzpomínáme s úctou a vděčností na prezidenta Edvarda Beneše
V těchto dnech vzpomínáme s úctou a vděčností na prezidenta Edvarda Beneše
Mluvíme s respektem i o těch, kteří jej provázeli životem a byli jeho oporou. Neprávem zapomínáme na jednoho z nich – na Jana Šrámka. Jím založená strana na principech křesťanskosociálních, Československá strana lidová, byla pevným státotvorným subjektem. Když němečtí křesťanští sociálové se snažili sblížit s ČSL, narazili. Šrámek nevěřil jejich slovům o věrnosti republice. Pár let uběhlo a ukázalo se, že měl pravdu. I tato německá strana přešla v dobách ještě předmnichovských do henleinovského ovčína.
I slovenští luďáci spatřovali zpočátku v ČSL blízkou stranu. Když však se u nich začaly objevovat fašizující tendence, Šrámek zpozorněl. Přes jejich hlavy a bez dohody s nimi zakotvil, zřejmě i proti jejich vůli, v Bratislavě, kde nově vznikla zemská organizace ČSL E. Beneš, který byl od počátku republiky ministrem zahraničních věcí, oceňoval lidoveckou státotvornost. Šrámek podporoval řadu jeho kroků. Když došlo k zápasu o uznání SSSR de iure, byli to i lidovci, kteří jeho politiku podporovali. I jejich zásluhou se narodila československo-sovětská smlouva o spojenectví. Kolik útoků, nadávek Šrámem a Světlík museli snést
Když TGM opouštěl Hrad, doporučil jako svého nástupce ministra E. Beneše. Ano, Masarykovo slovo v republice hodně znamenalo, ale přesto došlo k velkému zápasu o prezidentský stolec. Proti Benešovi se postavil prof. B. Němec, kandidát pravice. Šrámek i v této rozhodující chvíli usiloval, aby prezidentem byl zvolen E. Beneš. Za slovy následovaly skutky. Šrámkovi se povedlo získat luďáky pro Beneše. Těsně před volbou prezidenta se prof. Němec vzdal kandidatury. Beneš byl zvolen velkou většinou hlasů prezidentem ČSR.
Podpora E. Beneše Janem Šrámkem, tehdejším předsedou ČSL, pokračovala dále. Když henleinismus znacizovatěl šlo do tuhého. ČSL, její funkcionáři, členové byli součástí protifašistické národní jednoty. Ministr Šrámek nevztáhl ve vládě ruku pro přijetí mnichovského diktátu.
Prezident E. Beneš byl donucen abdikovat. Krátce nato opustil republiku a uchýlil se do anglického exilu. Šrámek s Hálou jej brzy následovali. Když ve Francii byl zakládán Československý národní výbor, promnichovští francouzští vládní činitelé měli problém jednat s prezidentem Benešem, který byl formálně předsedou tohoto výboru. Místopředsedou byl dr. J. Šrámek, jenž proto vedl potřebná jednání s francouzskými představiteli. Dobrá věc se podařila a Francie dala souhlas k vytváření čs. vojenských jednotek. Po pádu Francie náš exil vytvořil v Anglii tzv. čs. prozatímní státní zřízení. Předsedou prozatímní čs. vlády v Anglii se stal Šrámek, který tuto funkci vykonával i poté, když naše vláda byla plně uznána spojeneckými státy. Prezident Beneš vydal potřebné ústavní dekrety, kterými složky našeho státního zřízení konstituoval. Je třeba říci, že čs. londýnská vláda v čele se Šrámkem byla jedním ze subjektů dekretální normotvorný. Šrámek a jeho vláda ruku v ruce s prezidentem E. Benešem a domácím odbojem pracovali pro osvobození našeho státu, který byl již od 17. září 1938 ve válečném stavu s Německem.
Po osvobození ČSR Šrámek a ČSL dále podporovali prezidenta Beneše v jeho státnické činnosti. Byli to i poslanci ČSL, kteří v Prozatímním Národním shromáždění zvedli ruku pro uznání těchto dekretů, na nichž byly i podpisy Jana Šrámka a dalších představitelů republiky. Ústavní dekrety se staly ústavními zákony a dekrety pak zákony. Tak se staly ty i ony součástí čs. právního řádu. Šrámek a jeho spolustraníci podporovali všechna opatření, která se týkala konfiskace německého majetku, odsunu německého obyvatelstva, provedená v souladu s rozhodnutím spojenců v Postupimi.
Beneš a Šrámek, a samozřejmě i celá řada dalších čs. politiků, kráčeli životem léta společně. Společně pracovali pro republiku, pro lepší zítřek našeho lidu. Zbývá nám jim poděkovat a nezapomenout, co všechno pro nás udělali a bránit jejich dílo, jehož dědici jsme se stali.
Všichni víme, že pan prezident E. Beneše byl politikem velkého formátu. Byl uznávaný jak na Západě, tak i na Východě. Svůj neustálý zápas o demokracii korunoval vymezením demokracie, jíž nazval humanitní. Ta měla přerůst z oblasti politické do sféry ekonomické a sociální. Zatím se tak nestalo a nadto vývoj klopýtá jiným směrem, někde se točí i do protisměru. Věříme však, že jde jen o dočasnou systémovou chybu, kterou čas s našim přispěním napraví.
I Jan Šrámek napomohl k historickému obratu, vedoucího od prohabsburské konzervativní katolické strany k československé straně státotvorné, vlastenecké a křesťanskosociální – k Československé straně lidové. Dějiny první republiky i poválečné doby to potvrzují. 17. listopad 1989, od něhož jsme si slibovali odstranění dřívějších chyb a nedostatků, se však zvrtl a dospěl do současného bezbřehého liberalismu, který nás ohrožuje.
Procesu jeho formování se účastnila i tzv. KDU-ČSL, počínaje Josefem Luxem a následně dalšími vedoucími stranickými činiteli. Postupně tato strana se stala silně proněmeckou, sudetofilní a rusofobní. Jedním z hlavních stranických programových bodů se stalo „smiřování“ s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem, provázeným lhostejností k naší státnosti, k dějinám, k českému národu i našim základním zájmům.
Z KDU-ČSL se stala strana liberální, která rezignovala na sociálně reformní cestu. A tak díky různým Bělobrádkům, Hermanům, Čižinským byl dovršen historický obrat od šrámkovské lidové strany zpět k hrubanovskému pojetí strany s tím rozdílem, že jeho příklon k Vídni byl nahrazen mnichovským směrem.
Kam až se „kádeuáci“ dnes dostali, dosvědčují slova jejich bývalého předsedy, P. Bělobrádka. Ten o sobě prohlásil, že je sudetský Čech, že do politických Sudet patří celá Šumava i město Brno. Ani Hitler nevyhověl tomuto přání silné brněnské menšiny. Nadto je Bělobrádek ochotný spolupracovat se „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ na vytvoření nového, silného srdce Evropy, k němuž by patřilo Bavorsko, Čechy a další země bývalé podunajské monarchie. Nikdo z kádéuáků proti jeho slovům, představám neprotestoval. Kdo mlčí, souhlasí. Mlčí naše ústavní orgány, diplomaté a politici, což považujeme za katastrofální.
Závěrem jen několik slov. Vážení přátelé, až půjdete volit, vzpomeňte si na „zásluhy“ KDU, které má jako přítel „sudetoněmecké věci“. Pokud tak učiníte, pak jistě hlasovací lístek této strany do volební schránky nehodíte. Tak učiníte správně. Další náš společný krok by měl vést ke snaze o ozdravení strany a obnovení jejího šrámkovského charakteru. Dr. O. Tuleškov
