Vymýtit Poláky!... a všechny kdo nemluví německy
Vymýtit Poláky!... a všechny kdo nemluví německy.
(...lebka Čechů nepřichází k rozumu Schädel der Čechen nicht an, aber für, ale pro údery je také přístupná)
* Masaryk dále upozornil na to, že Lagarde přímo ovlivnil německé nacionály a další kruhy. Podle Masaryka se tyto „teoretické požadavky“ stávaly zřetelně praktickými. Dál se věnoval známému populárnímu filozofovi Eduardu von Hartmannovi. V práci Zwei Jahrzente deutscher Politik und die gegenwärtige Weltlage, která vyšla v Berlíně roku 1889, postavil před Němce program: „Vymýtit!... Poláky a všechny, kdo nemluví německy... To není žádná teorie, která se jen tak vysloví, nýbrž byla to teorie toho, co železný kancléř, kancléř krve a železa [Bismarck EB] v Polsku násilím a penězi provedl.“ Závěrem Masaryk zobecňuje, že neuváděl ojedinělé skutečnosti, ale „systém,... který zpochybňuje státní existenci Rakouska, jak se historicky vyvíjela,... a který upírá právo na existenci nám, Slovincům, Polákům a vůbec všem slovanským národům“. 22
22 Československá ústava z roku 1920, s níž nebyli němečtí představitelé spokojeni a neustále ji kritizovali, zahrnovala zákaz násilného odnárodňování. „Nešetření této zásady“ mohl zákon prohlásit za trestné (§ 134, in Broklová, Eva: První československá ústava, Praha 1992, s. 211).
Brožura je věnována Theodoru Mommsenovi.23 Na titulní straně cituje Theodora Mommsena, An die Deutschen in Österreich (Němcům v Rakousku), Neue Freie Presse, 31. 10. 1897:
„... seid hart! Vernunft nimmt der „... buďte tvrdí! /hodí se k mlácení/“ Schläge ist auch er zugänglich!“
„... und nun sind die Apostel der „... a nyní jsou apoštolové barbarizace činní, aby Barbarisierung am Werke, die deutsche pohřbili německou půltisíciletou práci v propasti Arbeit eines halben Jahrtausends in dem své nekulturnosti...“
Abgrunde ihrer Uncultur zu begraben...“
Josef Pekař dál komentuje Mommsenùv text:
* Nechtělo se věřit, že list je vskutku projevem stařičkého učence: „... slavný dějezpytec nemá t u š e n í o naší minulosti, o našem významu dějinném.“ 24
* Pekař dál líčí „tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské“.25 Ztratili jsme fakticky samostatnost státní, bez milosrdenství byl proveden neslýchaný záměr donutiti říši s ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, 26 dvě třetiny národní půdy byly zkonfiskovány, „konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností“, „mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní byl zničen a zastaven“, „nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia...“ 27
* „... Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce!“ Vítěz pobělohorský učinil ohromný převrat ve prospěch německého živlu, němčinu prohlásil za rovnoprávnou, dosud byla čeština.28
* „A nyní... ukazují na nás s pohrdáním. „Hle, méněcenný národ!“ 29
* Josef Pekař v souvislosti s Mommsenovým textem klade otázku: „... zná národ Goethův a Schillerův ještě pojem spravedlnosti?“ 30
* Pekař dál uvádí, že je sám katolík, ale konstatuje bolestný rozpor v pojímání minulosti. V posledních desetiletích své vlády Habsburkové záviseli stále víc na Německu, a proto se Němcům v českých zemích jevilo jako nejlepší řešení připojení českých zemí k Německu. Většina návrhů a memorand z doby před druhou světovou válkou má zdroj v období před první světovou válkou. 31
Osud českého národa v německých záměrech (Od roku 1848 do druhé světové války), autorkou je doc. PhDr. Eva Broklová,DrSc.
