Vteřinu od propasti
Vteřinu od propasti
Marek Řezanka
Místo toho, aby svět jednadvacátého století našel konečně cestu k mírovému soužití všech lidí, stojí před jadernou apokalypsou – a konflikty jsou eskalovány na několika místech současně. Je to velmi tristní a tragický stav, jehož řešení je zatím v nedohlednu.
Dění na Ukrajině nyní zastínil Blízký východ.
Média zaplavily snímky z brutálního barbarského teroristického útoku na hudebním festivalu v Izraeli. Mluví se minimálně o 250 zavražděných – a takovýto masakr civilistů je třeba tvrdě odsoudit.
Současně bychom se ale měli ptát, co za tímto bezprecedentním útokem stojí. Podobné akce se totiž nerodí ze vzduchoprázdna. Podobně, jako válka na Ukrajině nezačala v roce 2022, ale minimálně musíme sledovat události od Majdanu v roce 2014, boje mezi Palestinci a Izraelci nevypukly v roce 2023. Zde bychom měli jít hluboko do minulosti – a to ke způsobu, jakým stát Izrael vznikl – a jaké události jeho vznik doprovázely.
Mír se na Blízkém východě nedaří zajistit po celá desetiletí. Není vůle. A tak umírají Palestinci i Izraelci s tím, že výrazně více mrtvých je na straně palestinské.
Od šestidenní války v roce 1967 Izrael okupuje území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a Golanských výšin. V roce 2005 se sice Izrael jednostranně z Pásma Gazy stáhl – ale od roku 2007 spustil jeho blokádu.
Pokud vyrůstáte odmala v prostředí trvalého strachu a hněvu, denně se setkáváte s křivdami a ztrátou blízkých, jež vám někdo zavraždil, žijete bez perspektivy a naděje jako vyvrhel, je jen pochopitelné, že své nepřátele nebudete milovat.
Problémem Západu je, že není schopen své občany o různých konfliktech informovat objektivně.
Reportérka televize Al-Džazíra, Širín abu Aklahová, byla zastřelena izraelským vojákem v květnu 2022. Palestinský prokurátor sdělil, že se jednalo o úmyslné zabití. Izraelská strana se proti tomuto verdiktu ohradila, s tím, že případ vůbec nebude vyšetřovat. Zkusme se chvíli zamyslit, jak by o vraždě novinářky psala evropská média, kdyby z její vraždy nebyli podezřelí izraelští, ale ruští vojáci.
V prosinci 2015 uniklo do médií video, na němž ortodoxní židovští extremisté tančí se zbraněmi u fotografie osmnáctiměsíčního palestinského chlapce, který byl zavražděn při žhářském útoku. Většina Evropanů toto zvěrstvo patrně ani nezaznamenala.
Izrael na poslední teroristický útok reaguje enormním násilím.
Ministerstvo zdravotnictví v Gaze uvedlo, že izraelské nálety již stály život přes 2 200 obětí, z toho 724 dětí a 458 žen. Každým dnem izraelského bombardování bude toto děsivé číslo narůstat. Gaza byla Izraelem odstřihnuta od zdrojů potravin, vody i elektřiny. V případě Rusů by se mluvilo o genocidě – a padaly by požadavky na činnost trestních tribunálů. Evropská unie by připravovala sankční balíčky a v českých školách by se dětem říkalo, že je správně přát si smrt Benjamina Netanjahua.
Větší problém současného Izraele než je terorismus Hamásu, představují jeho vnitřní krize a politická a sociální nestabilita. Jeho premiérem je dlouhé roky muž, který je spojen hned s několika korupčními aférami – a který prosazuje silové řešení izraelsko-palestinských vztahů. Izraelská levice je v podobné agónii jako ta evropská – a Izrael se potýká s celou řadou sociálních a ekonomických problémů. Na jeden z nich poukázal i režisér Guy Davidi filmem Nevinnost, v němž upozorňuje na indoktrinaci izraelských dětí militantní ideologií již od školek – a zabývá se případy sebevražd příslušníků izraelské armády, kteří tento tlak neustáli.
Současný Izrael vlastně nemá opozici. Vítězí pouze „jediný správný názor“ – a jiný se nepřipouští. Kdo se nezačlení do řady, je odpadlík – či jak by řekla Fialova vláda – „dezolát“.
Podobně, jako se v mainstreamu nesmí objevit Alej Andělů, tedy pomník mnoha dětí na Donbase, které byly od roku 2014 zavražděny ukrajinskou armádou, nám mainstream nepřináší obrázky zavražděných palestinských dětí. Máme holt dětské hrobečky oplakávat selektivně – a u jistých se tvářit, že vůbec neexistují. Větší pokrytectví těžko pohledat. A právě toto naše pokrytectví je půdou pro neustále zrající bezmoc a zní pramenící nenávist těch, kteří jsou neviděni a neslyšeni. Není možné jeden lidský život povýšit nad jiný. Smrt ukrajinského, ruského, palestinského, izraelského či iráckého dítěte je stejně otřesná a alarmující. Nemůže platit, že v jednom případě je to bestiální čin, zatímco ve druhém politováníhodná, ale ospravedlnitelná událost.
Nemůže nás pobouřit teroristický útok Hamásu, aniž ve stejném duchu odsoudíme teroristický útok v Oděse z 2. 5. 2014, při němž bylo upáleno 48 civilistů. Terorismus jako terorismus. Realita je ovšem taková, že některý terorismus je vydávám za spravedlivý boj. Jen nám již nikdo nevysvětlí onen zásadní rozdíl v posuzování, abychom věděli, kterou genocidu můžeme na sociálních sítích hrdě šířit – a za kterou nám bude hrozit tvrdý postih.
Dalším aspektem dnešní světové tragédie je, že se k moci dostávají lidé, kteří by se k ní nikdy dostat neměli.
Volodymyr Zelenskyj je jedním z hlavních aktérů v kauze Pandora Papers. Netanjahu byl vyšetřován v korupčních kauzách. K nim přiřadím ještě jméno českého ministra vnitra, Víta Rakušana, který v České republice obnovil udávání, zavedl cenzuru a kriminalizuje „nesprávné názory“. Současně figuruje v kauze Dozimetr, kdy jeho mobil obsahoval stejné šifrování, jaké používali zločinci z okruhu Michala Redla. Všichni tito tři politici mají jedno společné: Jsou silně nedůvěryhodní, ale rozhodují o životech mnoha občanů.
Břetislav Tureček upozornil na další dvojí metr: „Když se podíváme na veřejný prostor a sociální sítě v České republice, vidíme jednoznačné výzvy ke genocidě Palestinců v Gaze, srovnat ji se zemí nebo vyhnat lidi do pouště, což říkají i politici. Problém je, že tyto věci se tady stávají přijatelnou normou, úřady to úplně ignorují a já říkám, kdyby toto někdo říkal o Izraeli, tak už je v klepetech.“
V červenci 2022 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 obžalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na jednu fyzickou osobu pro jednání kvalifikované jako přečin popírání, zpochybňování a ospravedlňování genocidia. Muž měl veřejně „schvalovat a ospravedlňovat zločiny proti míru na Ukrajině“. V tomto kontextu bychom se všichni měli ptát, zda právo u nás funguje pouze na bázi tvrdé selekce, nebo zda budou stíháni všichni, kdo veřejně popírají, zpochybňují a oslavují genocidu páchanou na civilním obyvatelstvu v Gaze.
V srpnu 2023 Vít Rakušan na sociální síti X publikoval příspěvek, v němž píše: „Rozmohl se nám tu takový nešvar: Že prý nemáme odsuzovat kolektivní vinu vůči Ukrajincům, když sami uplatňujeme totéž vůči Rusům. Tak znovu: Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“
Podle této Rakušanovy metodiky bychom nyní tedy měli odsoudit stát Izrael včetně jeho občanů? Jak to, že tak Fialova vláda neučinila? Jak to, že nechce stíhat všechny osoby, které schvalují genocidu palestinského obyvatelstva?
Měli bychom si říct, co vlastně chceme: Zda svět neustále se propadající do válečné zhouby, nebo svět založený na míru a vzájemném respektu. Mělo by nám být jasné, že k míru se v žádném případě nedopracujeme pod hesly: „Rusko musí být zničeno“ či „Palestinci nejsou lidé, a musí být vyhlazeni.“ Tato hesla nás vedou do propasti. Budeme-li v takové chůzi pokračovat, naše existence, která již nyní doslova visí na vlásku, dlouhého trvání mít nebude.
Svět na niti
Svět se zas brodí v nenávistné krvi,
jež tryská z tepen zrůdně přervaných.
V soumraku rodin z očí spadnou brvy.
Bezcitnost klepe popel nirvány.
Bezcitnost buší, na čela nám ťuká.
Selekce vždy jen něco zachytí:
Jen něčí duši – a jen něčí muka,
když příchod hyen hlásí zabití.
Kdosi část světa balí do fólie,
intriky splétá tím, že něco skryje,
a cosi v sále silně nasvítí.
Divák pak jenom jednu scénu spatří.
Ty, kdo se ptají, léčí psychiatři,
proto svět stále visí na niti...
