České národní listy

Všude, kde jsme po dobu okupace bydleli, nás lidé litovali. Měli jsme velkou bídu.

V pohraničí žili rodiče od svého narození. Otec se narodil v Bohuticích a matka o několik vesnic dále. Do Moravského Krumlova jsme se z Bohutic odstěhovali asi v roce 1935, protože otec tam dostal práci a byt. Otec pracoval příležitostně v zemědělství a potom dělal staničního dělníka v Moravském Krumlově. Matka měla náhodné zaměstnání. Já jsem v Moravském Krumlově začal chodit do školy. Bydleli jsme na konci nádraží, ve strážním domku. Měli jsme domácí zvířectvo, otec pracoval, aby nás uživil.

Situace se zradikalizovala vyhlášením mobilizace. Otec byl odveden a do zabírání pohraničí Němci se domů nevrátil. Byl v nějaké vlastenecké organizaci, a proto se ukrýval.

Byli jsme vyzváni, abychom odešli. Matka naložila na trakař nějaké svršky a my čtyři děti jsme s ní šly pěšky přes zabrané území do Bohutic, které zůstaly v republice. Bylo to asi 10 km daleko.

Pamatuji se, že v Rakšicích již byla na silnici německá kontrola. Když uviděli matku s trakařem a malými dětmi, tak nás po delším domlouvání propustili a my jsme se šťastně dostali do Bohutic.

Zanechali jsme v Krumlově veškeré bytové zařízení, včetně domácího zvířectva. Náhradu za zanechané věci jsme nikdy nedostali.

Protože nás bylo více děcek, měli jsme potíže s bydlením. V Bohuticích jsme se zdrželi krátce. Odtud jsme odjeli do Újezdu u Luhačovic, a to již s otcem. Ubytovali nás na nádraží.  Občané této vesnice nám nosili jídlo a ovoce. Po několika měsících jsme se odstěhovali na Hlínu, to bylo u Dolních Kounic. Tam jsme dostali byt. Odtud byl otec poslán nucené práce do Německa, a proto jsme odešli zpět do Bohutic. To byla naše domovská obec. Tam nám starosta dal byt, kde jsme zůstali až do konce války.

Všude, kde jsme po dobu okupace bydleli, nás lidé litovali. Měli jsme velkou bídu.

Josef Petrů, tehdy Moravský Krumlov