Všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice
Všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice
Další přeháňky nastaly mezi 18.20 až 20.15 hod, v tom čase přicházeli do Pohořelic poslední evakuanti. Přestože směrem na jižní Moravu srážky slábnou, pohybovat se i v mírné spršce nebylo zajisté příjemné. Uvedené srážkové údaje však vylučují ”zaplavené příkopy podél cesty" a klouzáni lidi po rozměklé půdě nelze ničím vysvětlit. Nešli totiž polními cestami, nýbrž po asfaltové vozovce tehdejší nejvyšší kvality a za téměř nulového automobilového provozu. K rozmístění vystěhovaných Němců do vesnic v rajhradském okolí nedošlo. Ráno byli vyvedeni na císařskou silnici a začleněni do proudu směřujícího k Pohořelicím. Ozbrojený doprovod požádal na Staré poště (místní část Rajhradu) o pomoc rolníka Josefa Maršálka, který ochotně zapřáhl do vozu a zesláblé zavezl až na okraj města.
Průvod šel pomalu, jeho rychlost určovaly možnosti starších a unavených lidí. Původně zformované útvary braly postupně za své a rozpadaly se do různě početných skupin. Cestou, aby si ulehčili, odkládali Němci část po částech něco ze svých zavazadel, podle Richterova pamětníka odkládali někteří i potraviny. To je dost málo pravděpodobné, protože jiným právě potraviny chyběly. Cestou k žádným brutalnostem nedocházelo, pokud je nespatřujeme v potřebě překazit nenápadné uhýbání z proudu a přípravu k útěku. Pokud doprovodný personál použil fyzického násilí, pak nikdy v takové míře, aby způsobil zranění nebo snad někoho usmrtil. Barvitá líčení o tom, jak byli Němci svlékáni, uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, a obdobné báchorky by si nezasloužily pozornosti nebýt vědomé snahy po démonizaci pochodu z Brna a jeho postavení jako protiváhy proslulých pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů. Vyspekulovaná ”svědectví" o plných příkopech mrtvých, zastřelených nebo kolbami stráží ubitých žen a mužů musela dostat logické pokračování. Ti mrtvi přece museli být někde, ale hlavně tajně zakopáni. Někde stranou, ale ne zas tak daleko, aby se nedalo s místem jejich posledního odpočinku politicky manipulovat.
Na svém pochodu k Pohořelicím, přibližně ve dvou třetinách cesty od Rajhradu, míjel průvod na Smolínském kopci, pokud ovšem kótu 231 za výraznější dominantu můžeme považovat, kamenný kříž pár kroků v poli od silnice. Zbudoval ho Jakub Haška na paměť kohosi, kdo zde byl zasažen bleskem, alespoň to tak vypráví místní tradice. Z nějakých dosud neobjasněných zdrojů vyrašila fáma, že právě tady u Haškova kříže je pohřbeno 1700 Němců povražděných cestou. V minulých letech tu často zastavovaly výpravy zahraničních návštěvníků jižní Moravy a jejich účastníci veřejně či potajmu zdobili kříž věnečky se stuhami v rakouských i německých státních barvách a u paty kříže zapalovali svíčky. Činili tak s neotřesitelnou jistotou, že stojí nad hrobem či hroby svých blízkých. Okolí kříže věnoval značnou pozornost i Ota Filip, je však natolik zkušeným žurnalistou, aby ”se ctí"vyvázl i v případě, že tu žádné pozůstatky zabitých nalezeny nebudou. Za tím účelem předestřel čtenářům dohady o vykopání hrobů a převezení jejich obsahu kamsi'do neznáma,takže v obou případech mu nelze nic vytknout.
Historický průzkum ve Smolině i na místě samém žádné hroby nepotvrdil. Na písemný dotaz odpověděl z pověření městského úřadu v Pohořelicích, kam Smolin náleží, lékař MUDr. Josef Hrabovský, smolínský starousedlík, lapidárním a naprosto výstižným konstatováním: ”Něco bychom o to museli ve vesnici vědět." Další ze spekulací o tajnostech brněnského transportu propadla a s ní zmizelo i zdobení kamenného svědka u silnice.
Transport na jeho závěru provázel 31. května primátor Vladimír Matula spolu s tajemníkem Kapounem a dalšími funkcionáři. Za přestávky v Rajhrade vyslechl mnohé stížnosti proti údajně nespravedlivému zařazení do transferu, a přestože předkládané důkazy a svědecké výpovědi nebyly vždy nejvěrohodnější, rozhodoval velkoryse a blíže neurčený počet Němců vrátil zpět do Brna. Potom pokračoval v cestě do Pohořelic, o níž nám ve svých pamětech zanechal důležité svědectví: ”Přesvědčili jsme se, že nebyly žádné stížnosti na bezpečnost ani na zbrojováky a že odsun pokračoval celkem v pořádku a bez jakéhokoliv násilí." Na základě vlastního uváženi sledoval transport rovněž Matulův náměstek a jeho politický rival Josef Podsedník v doprovodu dalšího člena národního výboru kněze Pátera Petra Lekavého z fary u sv. Tomáše. V zásadním pohledu na cestu do Pohořelic se s primátorem příliš nerozcházel: ”Po cestě jsme zahlédli několik pohozených uzlů s oděvními svršky, ale opuštěné Němce jsme neviděli. Teprve u Pohořelic jsme viděli kolem baráků konec transportu, ponejvíce staré lidi, kteří tam odpočívali pod dohledem ozbrojených zbrojováků." Pozoruhodné je, že ani Matula, ani Podsedník nezávisle na sobě neuvádějí ve svých pamětech žádné mrtvé. Příkopy plné mrtvol nebo1700 povražděných u Haškova kříže nemohl žádný z nich přehlédnout a v době, kdy představitelé národního výboru města Brna sledovali silnici, nemohly být údajné oběti odklizeny. Následujícího dne projel trasu z Brna do Pohořelic lékař MUDr. Jiří Šňupárek, ale ani on cestou nezahlédl jedinou mrtvolu. •
Odchodem vysídlenou z Rajhradu zanikla koncepce jejich dočasného rozmístěni do vesnic kolem městečka. Tento nejpůvodnější záměr ZNV i městské správy byl nově přetransformován do okolí Pohořelic, kolem nichž v národnostně smíšených obcích měl do konce lepší vyhlídky na své uskutečnění. Ještě dřív, než bylo cokoliv uděláno pro realizaci pohořelické varianty vysídlovacího plánu, všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice. Kdo a za jakých okolností navodil tuto změnu, sotva už poznáme. Rozhodně to nebyly brněnské správní a bezpečností instituce, přestože později vzaly přechod do Rakouska tichou cestou na vědomí.
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6. - 7.7. 1945, prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
