Voják, státník, vlastenec - před 130 lety se narodil generál Ludvík Svoboda
Voják, státník, vlastenec - před 130 lety se narodil generál Ludvík Svoboda
Nemáme v naší novodobé historii mnoho osobností formátu generála Ludvíka Svobody. Muž narozený v malé obci na Vysočině do rolnické rodiny se měl původně věnovat zemědělství. Jenže běh života a události doby rozhodly jinak. Ludvík Svoboda se nakonec dal na dráhu vojáka. Byl aktivně účasten obou světových válek. Stal se aktérem řady významných politických událostí a dramat, kterými procházel on osobně i jeho národ. Přitom jeho vlastnosti, jako rozhodnost, nesmírná pracovitost, kázeň i pevná vůle a charakter prostého, skromného venkovského člověka, jej postupně přes četné funkce v armádě dovedly až k funkci ministra obrany, a nakonec i prezidenta republiky. Pro národ bylo velkým štěstím, že právě on stál v dobách mimořádně složitých v pozicích, kde mohl aktivně konat ve prospěch národa. Generál Svoboda plně zaslouží naši úctu a je povinností všech poctivých lidí uchovávat jeho pravdivý životní příběh i dalším generacím.
Ludvík Svoboda se narodil v Hroznatíně dne 25. listopadu 1895. Jeho otec byl rolník. Již od mládí musel v hospodářství vykonávat různé povinnosti. Rodinné hospodářství sice v kraji patřilo k těm větším, ovšem na kamenitých polích a políčkách museli rolníci tvrdě bojovat o úrodu s drsnými podmínkami.
Ludvík Svoboda byl nejmladším z trojice vlastních sourozenců. Po smrti otce Jana Svobody k nim přibyli ještě další tři z druhého manželství matky s Františkem Nejedlým. Ludvík měl k půdě od dětství velmi blízký vztah, zemědělství rozuměl a venkovský život mu přinášel uspokojení. Vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, která měla tradici a kde ve své době učilo mnoho výborných pokrokových učitelů. Získané školní znalosti si ještě rozšířil jako praktikant v jednom vinařství v Rakousku.
1915 - 1938
Po dokončení školy se chtěl profesně živit jako agronom. Přičemž jeho starší bratr Josef se měl stát hospodářem na rodném statku. Jenže mezinárodní události rozhodly úplně jinak. Po vypuknutí první světové války byli oba bratři povoláni do rakouské armády. Ludvík Svoboda byl 11. června 1915 poslán na ruskou frontu. Již v září toho roku ovšem dobrovolně přešel do zajetí, jelikož nechtěl bojovat proti bratrskému slovanskému národu. Prošel zajateckým táborem v Darnici u Kijeva a později v září 1916 se v Kijevě přihlásil do čs. legií, které se tehdy organizovaly. Následně v legiích sloužil po dobu čtyř let.
S Němci se poprvé v bojích utkal u Zborova a poté u Bachmače. Zprvu velel četě, potom rotě a praporu. V Bitvě u Zborova byl vyznamenán řádem sv. Jiří 3. a 4. stupně. Ze světové války se domů do nově vzniklé samostatné Československé republiky vrátil až v roce 1920 v hodnosti kapitána. A to dlouhou a náročnou cestou přes Tichý oceán, Panamský průplav a Atlantický oceán do Terstu. Doma ve vlasti se koncovým bodem jeho cesty stalo město Kroměříž jako posádkové město 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova. Zde demobilizoval a do rodného Hroznatína se vrátil až na sklonku roku 1920. Starší bratr Josef se z války nevrátil, zahynul v Srbsku.
Ludvík Svoboda jako demobilizovaný kapitán-legionář se ujal rodného gruntu. Ale jen na krátkou dobu. V říjnu 1921 byl znovu mobilizován v souvislosti s pokusem bývalého císaře Karla Habsburského opět získat trůn v Maďarsku. Znovu se setkal s bývalými druhy z legií, ti jej následně přesvědčili, aby také on vstoupil do nově se tvořící československé armády. Hospodářství přenechal nevlastnímu bratrovi Františku Nejedlému.
Ludvík Svoboda poté krátce působil u 3. pěšího pluku J. Žižky z Trocnova v Kroměříži. V roce 1923 se oženil s Irenou Stratilovou, a ještě téhož roku byl přeložen do nové posádky v Užhorodu. Zde pak působil až do roku 1931 jako velitel kulometné roty a zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. V roce 1924 se manželům Svobodovým narodil syn Miroslav a o rok později přišla na svět dcera Zoe. Ve služebních záznamech byl posuzován jako schopný důstojník. Vynikal rozhodností, pílí a důsledností, přitom také klidem a citlivým přístupem k vojákům. Stále si prohluboval znalosti, což jej přimělo ke složení státní zkoušky z maďarského jazyka a literatury na univerzitě v Bratislavě.
Právě dobrá znalost maďarštiny mu v dalším období umožnila přijmout místo profesora maďarského jazyka na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Zde pak vyučoval v letech 1931 – 1934. To už se ale situace v Evropě začala nástupem Hitlera k moci v Německu povážlivě zhoršovat. Vše směřovalo k novému konfliktu.
V roce 1934 byl převelen ke svému mateřskému pluku do Kroměříže, kam nastoupil v hodnosti podplukovníka a kde působil v různých velitelských funkcích až do roku 1938. Pro Ludvíka Svobodu bylo typické, že se vždy zajímal o veřejný život, mezinárodní dění, postavení Československa a zajištění bezpečnosti republiky. Když vypukla občanská válka ve Španělsku, na veřejné schůzi v Kroměříži vyjádřil solidaritu se zákonnou vládou a jednoznačně odsoudil pučisty i zločinnou intervenci nacistického Německa a Itálie ve prospěch pučistů. Ludvík Svoboda patřil k těm, kteří uvítali uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem. Správně předvídal, že nelze plně spoléhat na bezpečnostní závazky západních spojenců a že tyto jsou v měnící se situaci v Evropě značně nejisté.
Koncem 30. let události nabraly rychlý spád. V období od května do září 1938, kdy byla nejprve vyhlášena částečná a po ní i všeobecná mobilizace, vykonával funkci velitele náhradního praporu a současně mobilizačního referenta pluku. Po dokončení náročné práce související s mobilizací záložního pluku odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu do pohraničí bránit republiku.
1939 - 1945
V době Mnichovského diktátu patřil k těm důstojníkům, kteří nesouhlasili s kapitulací, ač se jí museli podřídit. Pak přišel tragický 15. březen 1939. Po okupaci okleštěné republiky německým vojskem se podílel na vytváření ilegální vojenské organizace Obrana národa na východní Moravě. V červnu 1939 odešel po rozloučení s rodinou do Polska, a to s pevným přesvědčením, že s Hitlerem se musí vždy a všude bojovat. V Krakově převzal velení tvořící se zahraniční vojenské jednotky. Po rychlém pádu Polska převedl tuto jednotku ve druhé polovině září do Sovětského svazu (SSSR), kde požádala o azyl.
Sověti přijali čs. vojáky ne jako zajatce, ale jako vojenskou jednotku v exilu, která u nich našla azyl. Vzhledem k mezinárodní situaci, ale i celkovým poměrům, vojenským předpisům a smluvním vztahům, byli umístěni v internačních táborech. Mohli v nich žít podle svých zvyklostí a vojenských řádů. Čs. jednotka postupně prošla internačními tábory v Kamenci Podolském, Olchovci, Jermolinci, Orankách a Suzdalu. Mezitím probíhala komplikovaná jednání o dalším osudu jednotky. Její příslušníci odmítali dále čekat a chtěli co nejdříve bojovat proti hitlerovcům přímo na frontě se zbraní v ruce. K prvnímu ostrému bojovému nasazení vedla však ještě dlouhá cesta. Nyní byla potřebná trpělivost a kázeň. I v této době dokázal Ludvík Svoboda svým osobním nasazením udržet v jednotce bojového ducha, ale právě i tolik potřebnou trpělivost a kázeň.
Zásadní změna nastala po napadení SSSR Německem. Zvláště když se situace pro SSSR vyvíjela v prvních měsících po napadení velmi nepříznivě. Ludvík Svoboda byl ovšem i v této době pevně přesvědčen o tom, že to bude především Rudá armáda a mimořádně houževnatý sovětský lid, kdo dokáže zlomit vojenskou moc a dosavadní úspěchy Německa a jeho spojenců. Od února 1942 se tak konečně po dlouhé době čekání začal organizovat a cvičit v Buzuluku 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR.
Ludvík Svoboda dal jasný povel: Směr Praha! Tomu rozuměli všichni velmi dobře. Byl vytyčen jednoznačný cíl. Probojovat se ze SSSR po boku Rudé armády na území vlasti, kde řádili krutou rukou okupanti, a přinést jí mír a svobodu. Cesta za tímto cílem byla dlouhá, velmi náročná, měla prověřit bojovou připravenost i veškeré morální vlastnosti jednotlivých účastníků této osvoboditelské mise s veškerou důkladností. Plně přitom platilo staré válečnické heslo – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ano, nyní byl na pořadu příštích dnů, týdnů i měsíců především důkladný výcvik. Bez něj se československá jednotka nemohla postavit stále ještě velmi silné německé armádě a v tomto boji čestně obstát.
Konečně nadešel 30. leden 1943, kdy prapor v počtu bezmála tisíce vojáků pod velením plukovníka Svobody odjel na frontu. Dne 8. března 1943 pak nadešel den D. Den prvního ostrého a krvavého střetu s německými vojsky u Sokolova. Čs. jednotka zde v nelítostném boji se ctí obstála proti nepřátelské přesile, na svém úseku splnila svůj úkol se ctí, byť s citelnými ztrátami. Čechoslováci se však bili udatně a nepřítel musel na tomto úseku fronty odepsat značné množství padlých a zraněných i zničené techniky.
„Na břehu řeky Mže stála vesnice Sokolovo. Obranu předsunutého Sokolova svěřil Svoboda rotě, které velel jeho nejlepší žák, nadporučík Jaroš. Den narozenin prezidenta Osvoboditele T.G. Masaryka oslavili Čechoslováci svou první bitvou. Poprvé v této válce dopřál osud nesovětské jednotce střetnout se na východní frontě s Němci. Svoboda pozoroval z okraje lesa průběh celé bitvy. Viděl německé automatčíky v bílých pláštích, postupující za tanky. Spatřil, jak byla umlčena naše protitanková děla. Německé tanky pronikaly kupředu. Svoboda jich napočítal několik desítek. Němečtí plamenometčíci zapalovali stavení, dřevěné budovy ve vesnici chytaly jako zápalky. Sokolovo hořelo. … Jaroš neustoupil. Zaujal kruhovou obranu kolem kostela. Dvakrát raněn nepřestával střílet z automatu. Pobíjel desítky fašistů. Neustoupil. Hrdina SSSR a hrdina československého lidu, kapitán Otakar Jaroš padl v Sokolovu smrtí chrabrých. Němci však neprošli. Utrpěli velké ztráty. První čs. polní prapor se udržel na řece Mži, na okraji lesa. … Němci se probili k Charkovu na jižním úseku a první čs. polní prapor dostal rozkaz, aby v noci ustoupil. Svoboda odešel poslední, když se přesvědčil, že už se stáhla i poslední rota, kryjící ústup.“ (Julius Šif, Generál Svoboda)
Před odjezdem na frontu napsal Ludvík Svoboda Stalinovi: „S heslem: Smrt německým okupantům! A s pevnou vůlí následovat skvělého příkladu hrdinské Rudé armády půjdeme do boje a učiníme vše, co bude v našich silách, abychom byli hodni důvěry nejvyššího velení Rudé armády, abychom byli hodni žít ve svobodné Československé republice. V tomto svém odhodlání budeme neochvějně až do vítězství.“ A tento svůj závazek čs. vojáci čestně splnili při všech bojových úkolech a bitvách, které je čekaly na předlouhé cestě přes spáleniště, přes krvavé řeky, přes zasněžené hory, na cestě z Buzuluku až do květnové Prahy roku 1945.
V údobí od dubna do září 1943 se budovala 1. čs. samostatná brigáda, která byla posléze nasazena do bojů při osvobozování Kyjeva a Pravobřežní Ukrajiny. Po ukončení těchto bojů došlo k přeorganizování brigády na 1. čs. armádní sbor. Dne 3. prosince 1943 byl Ludvík Svoboda povýšen na brigádního generála. Tento sbor se v dalším průběhu války zapojil do velmi krvavých, nelítostných bojů v Karpatsko – dukelské operaci a dne 6. října 1944 stanul v prostoru Dukelského průsmyku na půdě své vlasti. Náročný horský terén představoval důležitý opěrný bod ustupujících německých jednotek a postup vpřed byl mnohdy vykoupen nemalými ztrátami.
Ludvík Svoboda byl ještě před koncem války 4. dubna 1945 jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě. V průběhu roku 1945 byl také nejprve povýšen na divizního generála a později na armádního generála.
1945 - 1948
Nastal čas budování nové armády podle Košického vládního programu. Jednak v duchu národní a demokratické revoluce, tak i s ohledem na spojeneckou smlouvu se SSSR. Dost podstatnou roli ve výstavbě armády po konci války hrála i změněná mezinárodní situace. Ludvík Svoboda si byl dobře vědom nového poválečného uspořádání Evropy a vnímal jej jako záruku pozitivního vývoje. Byl pevně přesvědčen o tom, že naši bezpečnost do budoucna zajistí jen těsná spolupráce se SSSR. Jako profesionální voják, který prožil na frontách obě světové války dobře věděl, jakou zkázu s sebou válečný konflikt přináší. Proto se stal záhy po válce členem hnutí Obránců míru, aktivně se účastnil jeho konferencí. Každoročně také vykonával osobní „pouť“ na Duklu, na místa tvrdých bojů, které stály tolik obětí.
V dramatických událostech února 1948 plně zastával postoj, aby armáda nezasahovala do politického vývoje uvnitř země, byť by byl sebevíce složitý. Stejný postoj zastával v tomto směru rovněž prezident Beneš i ministr zahraničí Jan Masaryk. Pravicové a nesocialistické strany stojící za vyvoláním vládní krize přecenily své síly a hrubě neodhadly nálady ve společnosti. Z nastalého střetu proto zákonitě odešly poraženy. Lidé ve své většině nechtěli nechat dojít situaci až ke vzniku občanské války, stejně tak rozhodně odmítli návrat prvorepublikových poměrů. Komunisté mistrně zvládnutou taktikou a účinnou masivní mobilizací svých příznivců dokázali vládní krizi zcela využít ve svůj prospěch. Ludvík Svoboda stal v tomto střetu na pozicích většiny lidu.
Volby v květnu 1948 jednoznačně ovládli kandidáti sjednocené Národní fronty, ačkoliv ne zcela nepodstatná část voličů (asi 13%) odevzdala v těchto volbách tzv. bílé lístky jako vyjádření nesouhlasu s vývojem po únoru 1948. V těchto volbách se stal Ludvík Svoboda jako nestraník (do KSČ vstoupil o několik měsíců později), jedním z poslanců nového Národního shromáždění. A svůj mandát, který v dalších volbách opakovaně obhájil, pak nepřetržitě vykonával dalších dvacet let. Prakticky až do svého zvolení prezidentem republiky v březnu 1968. Roli poslance bral přitom vždy velmi vážně, aktivně ji vykonával, byl v neustálém kontaktu s lidmi a zajímal se o jejich starosti.
1949 - 1979
Také koncem 40. let Ludvík Svoboda prosazoval představu, že armáda má být budována v duchu legionářských tradic, tedy jako národní a lidová armáda. Doba tomu ovšem nepřála. Ministerstvo obrany té doby bylo stále více podřízeno stranickým orgánům a bohužel často jejich neodborným zásahům. Koncem dubna roku 1950 byl odvolán z funkce ministra a nově jmenován předsedou Státního výboru pro sport a tělovýchovu a náměstkem předsedy vlády. V září 1951 ale přišlo jeho odvolání i z této funkce. Předsedy vlády Zápotocký mu osobně nabídl důchod z milosti, což vcelku očekávaně odmítl.
Svoboda se poté věnoval zejména své rodné obci. Pomáhal budovat zemědělské družstvo a vykonával řadu prací, které byly právě potřebné. Dokázal se chopit každé práce, v případě potřeby uměl vzít do ruky i lopatu a krompáč a ve fyzické práci a výkonu se bez problémů vyrovnal i lidem o generaci mladším. V listopadu 1952 byl zatčen a krátce vězněn. Ve vykonstruovaném obvinění se hovořilo o sabotování Košického vládního programu v armádě. Před Vánocemi téhož roku byl propuštěn, nesměl se ale bez ohlášení vzdalovat z Prahy.
Rok 1954 znamenal jeho postupný důstojný návrat do společenského a politického života. Toho roku přijel na 10. sjezd KSČ osobně sám N. S. Chruščov a ptal se po svém válečném druhovi. Prezidentu Zápotockému na nabídku, aby sám sdělil, co chce dělat však odvětil, že pokud budou pokračovat nezákonnosti, žádnou funkci nepřijme. Nakonec svolil s nástupem do funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského zaměření. Vykonával ji v letech 1955-1958.
V dubnu 1959 byl oficiálně penzionován. Nadále zůstával aktivní v řadě činností. Byl například místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků i Svazu čs. – sovětského přátelství. Byl činný také ve Vojenském historickém ústavu. Intervenoval ve prospěch rehabilitace řady osob postižených nezákonnostmi v 50. letech, mezi nimi i generála Klapálka či generála Bočka. Často jezdil na besedy s mládeží a vojáky. Soustavně se zajímal o rozvoj chudých okresů Slovenska, které se dlouho vyrovnávaly se škodami způsobenými válkou.
V plné aktivitě jej zastihla i druhá polovina let šedesátých a probíhající obrodný proces ve společnosti. Dne 30. března 1968 byl na návrh Svazu protifašistických bojovníků zvolen prezidentem republiky. Na rozdíl od dřívější praxe proběhla volba tajným hlasováním, nikoliv aklamací. 6. dubna pak jmenoval novou vládu. Funkce prezidenta neumožňovala přímý vliv na vnitřní politiku. Svou autoritou prezident podporoval reformní program KSČ. Varoval ale před příliš radikálními požadavky. První návštěva prezidenta patřila Slovensku. V krátké době pak navštívil postupně všechny kraje napříč republikou, často vedly jeho kroky do průmyslových a zemědělských podniků. Nutno dodat, že manželka Irena Svobodová se role choti prezidenta zhostila s velkou noblesou a přirozeností.
Prezident Svoboda rozhodně odmítal hlasy určitých kruhů ve společnosti, které hovořily o možnosti opustit Varšavskou smlouvu i RVHP a směřování země směrem k neutralitě. Stejně jako návrhy na radikální ekonomickou reformu. Společnost se v průběhu roku 1968 dostávala do varu i díky vlivu části novinářů a kulturních činitelů. Ti zcela otevřeně hovořili o nutnosti zásadního přehodnocení dosavadního poválečného vývoje a kritizovali přitom nezřídka paušálně celou poválečnou éru. Ve sdělovacích prostředcích, ve veřejných besedách i na dalších místech se rovněž čím dál častěji objevovala otevřená kritika směrem k SSSR.
Bouřlivý stav společnosti dospěl až k osudovému 21. srpnu 1968. Ačkoliv se již dříve objevovala vážná varování z okolních zemí i přímo ze SSSR na adresu čs. vedení, že ztrácí kontrolu nad děním v zemi a příliš ustupuje radikálům a hovořilo se přitom i o možnosti případného vojenského zásahu, přesto byl vpád vojsk Varšavské smlouva do ČSSR pro drtivou většinu obyvatel země obrovským šokem. Ostatně již koncem července prezident Svoboda varoval Sověty před případným vojenským zásahem, který by na dlouhou dobu výrazně narušil dobré vztahy mezi oběma zeměmi. Nejsilnější hlasy, požadující vojenský zásah proti ČSSR se ozývaly z NDR, Polska a Bulharska.
V ranních hodinách 21. srpna bylo zadrženo šest vysokých politických představitelů země a následovala jejich internace v SSSR. Z nejvyšších činitelů zůstal v zemi prezident sám a podle Ústavy byl jediný, kdo mohl, a tedy musel dočasně řešit vzniklou situaci. Hrozila velmi reálně vážná krize doprovázená navíc i krveprolitím. Tomu chtěl za každou cenu zabránit. Prezident odmítl uznat legitimitu zbytku vlády i jmenovat tzv. rolnicko-dělnickou vládu, zamítl i možnost, aby vládu vedl on sám. Navrhl naopak přímé jednání se sovětskou stranou v Moskvě. Jeho podmínkou bylo, aby se rozhovorů mezi oběma stranami účastnili i zadržení čs. představitelé, a bylo mu v tom vyhověno. Stejně tak postavil podmínku návratu všech zadržených zpět do vlasti. Obsah následně podepsaných tzv. Moskevských protokolů mohl ovlivnit jen částečně. Každopádně v krizových dnech projevil státnickou moudrost i rozvahu. Jako realista dobře věděl, že je třeba rychle stabilizovat vzniklou situaci a uklidnit veřejnost. Proto i po návratu hovořil doma směrem k veřejnosti o jednáních v Moskvě co nejvíce otevřeně.
V příštím období šlo zejména o to, uchovat a rozvinout pozitiva z předchozího vývoje a vyvarovat se všeho, co by směřovalo k další konfrontaci nejen doma ale i směrem ke spojencům. Prezident se o to snažil, ovšem jeho pravomoci a možnosti byly omezené. Navíc mu postupně ubývalo sil. K události, která naprosto zásadně ovlivnila další vývoj na mnoho let, došlo v dubnu 1969, kdy A. Dubčeka nahradil v nejvyšší stranické funkci G. Husák. Vliv prezidenta na další dění byl poté významně umenšován. Dokonce mu bylo zakázáno vydat druhý díl svých pamětí, což velmi těžce nesl.
V červnu 1972 postihla prezidenta mozková příhoda. Přesto byl 22. března následujícího roku opětovně zvolen hlavou státu. Zdravotní potíže se dále stupňovaly. Nemohl vykonávat svůj úřad. Chtěl podat demisi. To mu ale nebylo umožněno. Nedošlo ke shodě na novém kandidátovi, se kterým stejně jako u těch předchozích musela souhlasit i Moskva. Až v roce 1975 bylo jeho druhé funkční období ústavním zákonem ukončeno a novou hlavou státu zvolen G. Husák.
Ludvík Svoboda strávil poslední léta života spolu s manželkou v Praze – Břevnově v rodinné vilce, kterou vlastnili již dříve. Svobodovi původně plánovali strávit podzim života v Kroměříži, kde si již před válkou postavili dům a dobře se jim tam žilo. Vývoj událostí ale tyto plány překazil.
Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979. O šest dní se s ním davy občanů naposledy rozloučily. Desetitisíce lidí daly tehdy veřejně najevo, co vše pro ně tento muž, který celý život na různých místech a v různých pozicích sloužil vlasti, znamenal. Odešel velký symbol celé země. Symbol prvního i druhého odboje, odboje domácího i zahraničního. Manželka Irena zemřela o deset měsíců později, 17. července 1980. Poslední odpočinek oba nalezli v rodinném hrobě v Kroměříži, kde byli pochováni i další členové rodiny, včetně těch vězněných během války.
Zdeněk Hrabica, Pět válek Ludvíka Svobody
V roce 2013, kdy jsme si připomínali 70. výročí bitvy u Sokolova, vyšla díky nakladatelství Futura mimořádně kvalitní kniha mapující životní osudy generála Svobody, nazvaná Pět válek Ludvíka Svobody. Její autor, zkušený novinář a spisovatel Zdeněk Hrabica (1926-2022), s poctivostí a pečlivostí sobě vlastní napsal bezpochyby jednu ze svých nejlepších knih. Pozoruhodné dílo, velice bohaté na fakta, navíc psané svěžím jazykem, a tedy velmi čtivé. Pracoval přitom s mnoha prameny, prošel archivy, nevynechal ani vzpomínky pamětníků a spolubojovníků, připomněl i méně známá fakta z života generála Svobody. Připomněl a dal do širších souvislostí také dobu tvořící se naší samostatné vojenské jednotky v Sovětském svazu i četné složitosti a specifika tamní situace. Díky Zdeňku Hrabicovi tak po letech opět vyšlo tolik potřebné a důstojné knižní dílo, připomínající nevšední životní pouť velké osobnosti československých dějin. Jsem přesvědčen, že v roce významného výročí generála Svobody je nutné tuto knihu právě zde zmínit a doporučit ji k pečlivému přečtení všem zájemcům o naše novodobé dějiny.
Generál Ludvík Svoboda pohledem Jiřího Fidlera
Před dvěma lety se na pultech knihkupectví objevila objemná kniha, kterou její autor, historik, spisovatel a překladatel Jiří Fidler, nazval Symbol Ludvík Svoboda. Jiří Fidler, zkušený autor knih s tematickou naší novodobé historie, velký znalec archivů i obecně moderních dějin a vojenské tematiky se rozhodl velmi podrobně převyprávět životopis generála Svobody. Vzniklo tak na naše poměry vskutku unikátní dílo, jež se věnuje mnohdy velmi dramatickým životním osudům výrazné osobnosti našich dějin 20. století. S věcnou fundovaností, bez předsudků, s výbornou znalostí dobových reálií i mezinárodního kontextu. Téměř 450 stran textu, koncipovaného jako 12 kapitol plus dvě přílohy, přečte čtenář doslova jedním dechem, včetně zajímavých příloh i rozsáhlého zdrojového aparátu, kde autor nezapře, že je skutečným profesionálem v oboru a na každé straně knihy přesně ví, o čem píše, a proč právě tak píše.
Jiří Fidler se ve své předmluvě zcela osobní vyslovuje ke generálu Svobodovi jako symbolu, který plnohodnotně přetrval, přes dobové zvraty dodnes.
Naše moderní dějiny měli a mají personifikovaných symbolů povícero – politických, kulturních, vědeckých, sportovních. Ve vojenské oblasti jich nalezneme také několik – armádního generála Jana Syrového, velitele ruských legií, armádního generála Ludvíka Krejčího, hlavního velitele neporažené armády z roku 1938, a také armádního generála Ludvíka Svobodu. Pouze u něho došlo k přenosu příjmení na všechny jemu podřízené, takže dodnes rozumíme pojmům „Svobodovci“, „Svobodovi vojáci“, „Svobodova armáda.“ …
Ludvík Svoboda se stal symbolem též díky svému příjmení, které se na počátku roku 1943 stalo součástí hesla „Se Svobodou za svobodu!“. Ovšem aby se symbol mohl nejenom zrodit, ale také dále udržet, musí být všeobecně považován za úspěšný.
Ludvík Svoboda se stal symbolem ve 40. letech a zůstal jím, přes všechny peripetie osudu, jak se nyní ukazuje, dodnes. Mnohokrát byl a je oslavován, mnohokrát byl a je zatracován, jako pozitivní symbol však hlasem lidu přetrvává. A hlas lidu jest, jak je obecně známo, hlasem Božím …
Hroznatín - 16. března 2013
V sobotu 16. března roku 2013 se během dopoledne v rodné obci generála Svobody shromáždily stovky občanů napříč generacemi snad ze všech krajů naší země, nescházeli ani hosté ze zahraničí. Mezi nimi přijela do malé horácké obce i řada významných představitelů našeho veřejného života, od poslanců a senátorů, přes představitele obcí a měst až po vedení vlasteneckých organizací. Ti všichni se sem sjeli, aby byli přítomni neopakovatelnému aktu v podobě odhalení Pamětního kamene Ludvíka Svobody na návsi poblíže jeho rodného domu. Slavnostním okamžikům dodaly patřičnou váhu projevy, kde se každý z řečníků vyznal ze své úcty k velké osobnosti. Unikátnost těchto chvil podtrhly i vlajkonoši vlasteneckých organizací, kteří nastoupili i se svými klubovými prapory.
Za všechny projevy z Hroznatína toho dne je namístě zmínit alespoň to nejpodstatnější ze dvou z nich. Svobodův spolubojovník generál Miloslav Masopust uvedl: „Byl to odbojář, legionář, velitel, bývalý ministr národní obrany a po sedm let prezident Československé socialistické republiky (1968-1975), národní hrdina, velký vlastenec.
Poslanec Pavel Kováčik se krátce vrátil do dětství a dále připomněl: „Když se dívám na pomník, vidím našeho prezidenta, jak jsem ho poznal jako kluk. Životní příběh Ludvíka Svobody patří k největším příběhům 20. století. Po letech, co politik, prezident a velitel Svoboda pobýval v polozapomnění, se nyní k němu přichází s úctou. Přitom každý, kdo bojoval za svou vlast, ať už na západě, východě nebo jihu, na vodě, na zemi či ve vzduchu, si zaslouží úctu!“
Celková příprava realizace Pamětního kamene Ludvíka Svobody, od prvotního nápadu, přes návrhy na jeho podobu a umístění, zadání do výroby, finančního zajištění celého projektu až ke slavnostnímu odhalení, by se samozřejmě nemohla obejít bez mnoha obětavých osob. Bylo jich skutečně mnoho. Jedno jméno je třeba zvýraznit – dlouholetý aktivní člen Klubu českého pohraničí z Vysočiny Miloslav Wasserbauer byl tím mužem, který se stal motorem celé akce, od samotného počátku až do finále. Bez jeho dlouhodobého mimořádného nasazení, by se celý projekt jen těžko úspěšně dovršil.
Hroznatín - 24. listopadu 2019
Také v roce 2019, stejně jako v letech předešlých, se v Hroznatíně, tradičně v jednu listopadovou sobotu okolo data narození Ludvíka Svobody, na prostranství u pamětního kamene generála Svobody, sešli v hojném počtu občané, aby si připomněli osobnost tohoto velkého vlastence. Značnou část shromážděných tvořili tradičně členové a sympatizanti vlasteneckých organizací z různých koutů naší vlasti, ale i ze Slovenska. Při této příležitosti pronesl mimořádně poutavý proslov přímo od srdce známý slovenský autor literatury faktu, Jozef Leikert. Díky němu zazněla v Hroznatíně nám stále tolik blízká a libozvučná slovenština. Slova upřímného vyznání k muži, který se zasloužil o vlast tak, jako málokdo jiný. Jelikož byl tento projev obsahově natolik hodnotný, nevšední a básnicky pojatý, zasluhuje připomínku i v roce letošního významného výročí.
Jozef Leikert mimo jiné vyslovil i tyto nezapomenutelné věty: „Na otázku, prečo býva v Hroznatíně počas spomienky a kladenia vencov také nevlúdné počasie, mám jedinú odpoveď: Preto, aby sme väčšmi precítili, v akých neúprosných povětrnostných podmienkach museli neraz bojovať českí a slovenskí vojaci na východním fronte. Nehovoriac o ukrutných mrazoch, daždi, blate.
Ak na druhej strane býva v Hroznatíne počas spomienkových akcií príjemne, je to tým, aby sme si pripomenuli, že medzi našimi vojakmi, nech im bolo akokolvek ťažko, vládli dobré vztahy, tolerancia, obetavosť a odhodlanie. Predovšetkým zásluhou ich velitela – Ludvíka Svobodu. Prísneho, ale aj láskavého človeka.
Dnes je v Hroznatíne tiež pekne, napriek nepříjemnému daždivému počasiu. Zdá sa, že je to tiež zásluhou Ludvíka Svobodu, ktorý ludí spájal v minulosti a spája ich dodnes.
No povedzte – vážení a milí priatelia, ktorí z českých a slovenských politikov – žijúcich či mrtvych – dokáže spájať ludí tak, jako Ludvík Svoboda? Na rozdiel od mnohých, on to dokázal v každej době. A za to sme mu obzvlášť povďační. Česi i Slováci. Rovnako my všetci, čo sme sa dnes v Hroznatíne zišli.
Vážený a milý pán prezident, vidíte nás a máte z nás radost? My si vás vážime, máme radi a myslíme na vás. Myslíme aj na všetkých vojakov, ktorí bojovali po vašom boku, myslíme na všetkých, ktorí sa vytúženej slobody nedožili.“
Několik vět závěrem od dvojice pozoruhodných mužů
K osobě generála Svobody se v různých dobách vyjádřilo mnoho osobností veřejného života. Jen několik z nich ale dokázalo stručně a výstižně charakterizovat jednoho z našich národních hrdinů tak přesvědčivě a dle skutečných zásluh o stát. Věty politika a diplomata Čestmíra Císaře a básníka a spisovatele Karla Sýse by v této souvislosti rozhodně neměly zapadnout.
Čestmír Císař: „Voják, politik, státník, člověk Ludvík Svoboda, bojovný a nebojácný občan republiky, vydobyl si nezapomenutelná zásluhy a patří mu čestné uznání. Kdo by si dnes, v časech beztrestného žvanění a pisálkovství, troufal ho znectít, jednal by podle.“
Karel Sýs: „Ludvík Svoboda byl myslící voják. Několikrát za život zasahovat v uzlových bodech české a slovenské historie. A vždy zabránil tomu nejhoršímu – občanské válce nebo zkáze země. Nenechal ani sebe, ani československý stát zatáhnout do sebevražedných kombinací, do jakých ho chtěli vehnat politikáři, myslící jen pár týdnů dopředu. Byl tedy skvělý stratég. Byl však i neméně skvělý taktik. Uměl uklidnit horké hlavy, které se ve zlomových časech vrhají proti zdi. A nejcennější vlastnost: vždy vytrval na straně lidu!“
Miroslav Pořízek
