Vidlák má pravdu o stavu církví v současnoti
Vidlák má pravdu o stavu církví v současnoti
Kardinál Tomášek a současnost
Kardinál Tomášek se těšil velké úctě nejen katolíků, ale i řady dalších občanů. Jeho prostota a vstřícnost přitahovala. Ještě před listopadem 1989 dovedl on a jeho kněží náplních chrámy věřícími a zvídavými lidmi. Po listopadu 1989 se situace pomalu začala měnit, přestože kardinál Tomášek po církevních restitucích v r. 1990, v nichž církev získala řadu nemovitostí, prohlásil je za ukončené a zdůraznil, že katolická církev na státu již nic dále nežádá. Pro kardinála Tomáška byla příznačná i jeho skromnost. Byla jeho ozdobou a přispívala i k dobru církve.
Sama církev však procházela v polistopadové době značnými změnami. V r. 1991 se stal pražským arcibiskupem M. Vlk, který již jako českobudějovický biskup nastolil otázku církevních restitucí. Jeho sporů se státní mocí byla přehršle. Stačí si připomenout jak usiloval o chrám sv. Víta a některé další nemovitosti i prostřednictvím soudů.
Tak nastala zcela jiná doba, než byla za kardinála Františka Tomáška. Církev šilhala i po politice. Začaly se objevovat pastýřské listy, které doporučovaly věřícím, jak mají volit. Nebylo divu! Pan kardinál Vlk, jak lze zjistit i z některých internetových textů, byl fokolarínem, členem hnutí, jež vzniklo v Itálii za účelem získání světské moci prostřednictvím i vhodných laiků.
Vzhledem k uvedenému bylo proto pochopitelné, že s kardinálem Tomáškem se z římsko-katolické církve u nás vytratil onen smířlivý tón, pochopení pro vycházení si navzájem vstříc se státní správou. On sám uznával, že ne vždy se katolická církev chovala správně. Dnes je situace zcela opačná, muži v sutanách se chovají, užiji přirovnání, jako podle jména dnešního předchůdce kardinála (a on tím začal) – urvi, co se dá. Navíc vadí, staví-li se tato církev do role, že jen oni trpěli za války i po ní, museli snášet velké příkoří.
Kardinál Duka nadto trpí strachem, aby u nás se nechopila moci lůza, jak se sám vyjádřil. Církevní otcové ukazují na druhé, ale sami téměř nerušeně postupně získávají podíl na světské moci. Zákon o církevních restitucích je vyjádřením společného postupu „trůnu a oltáře“. Jsme v situaci, kdy náš zadlužený stát musí každoročně posílat církvím miliardy jako náhrady za majetek, který nemůže být restituován. Už téměř zcela je mimo pozornost fakt, že církve restitucemi získaly i majetek, nebo náhradu za něj, ač jim ve skutečnosti nikdy nepatřil.
Církve v zahledění do restitucí mlčí, i když by měly mluvit, např. k ukrajinským masakrům a etnickým čistkám. Zato jejich hlas je slyšet již dlouhodobě a silně v česko-německých vztazích. Převážně od sudetů převzaly, jde především o katolickou církev, nejen jejich terminologii, ale i některé jejich cíle, a to bez ohledu na historickou pravdu a zájmy českého národa a státu. Někteří katoličtí preláti se zúčastňují srazů sudetů, slouží jim mše a mlčí a mlčí k tomu, co na srazech vykládají představitelé landsmanšaftu. A jak víme, tak platí, že kdo mlčí, ten souhlasí.
Důsledkem takových postojů katolické církve je i sudetomilské chování některých politických stran, především těch, jež jsou s církví spjaty, např. KDU-ČSL a TOP 09. V posledních měsících v tomto směru vyniká pan Daniel Herman, ministr kultury. Sudeti si libují, jaký vstřícný postoj má k nim tento pán, dokonce o něm kolují zvěsti, že má také sudetoněmecké kořeny. Není se co divit. D. Herman je předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde, o níž se mluvívá, že je pobočkou mnichovské Ackermann-Gemeinde, jež je složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu.
A tak můžeme pozorovat v české kotlině zajímavou skutečnost. Vytváří se „koalice“ tvořená katolickou církví, uvedenými politickými stranami, k nimž můžeme počítat i část Zelených a sudetomilskou skupinu v ČSSD, počínaje dr. Špidlou a konče paní ministryní M. Marksovou-Tomínovou. O tom všem je pan premiér B. Sobotka informován, ale jaksi nereaguje. Dokonce mlčí i k původnímu předvolebnímu sociálně demokratickému slibu, že o církevních restitucích by měly rozhodnout občané v referendu. Ale nejen to! Jeho vláda již snad zcela rezignovala na krácení církevních restitucích. Zřízená komise zasedala, jednala a jednala a církevní restituce si zachovaly svůj rozsah. Proti nim je však i nadále asi 80% občanů republiky. Jak je vidět, nic nezmohou. Máme tedy tolik demokracie, v níž většina je umlčena menšinou, která ji diktuje budoucnost.
Ale k věci! Zvlášť nebezpečnou povahu uvedená koalice nabývá úzkou spoluprací se sudety. Myslel někdo z českých politiků, nebo státníků, jichž ostatně máme jen jako šafránu, jaké důsledky to může mít v nepříliš dlouhém čase pro republiku?
K. Malý
