České národní listy

 Václav Havel 1, přítel Německa - Bořivoj Čelovský

Když se chartista Václav Havel objevil na národní scéně, nikdo se neptal po jeho politické filosofii a jeho schopnost vést národ na cestě do „nového Jeruzaléma“. Havlova dosavadní politická činnost sestávala z odhalování nedostatků stávající vlády; šlo mu  o její reformu. Základní debata o ideální změny by signatáře Charty právě tak jistě rozvedla, jako je jejich odpor k nesmyslnostem stávajícího režimu držel pohromadě. (1) Havel ostatně dal urbi et orbi vědět, že nehodlá na nezvyklém výsluní dlouho zůstat a že doufá v brzký návrat k povolání, jemuž tak dobře rozuměl. Ale nemělo tomu tak být.

Ještě v době, kdy Havel byl zajatcem starého režimu, dal si do vínku svého budoucího prezidentství problém, který bylo vskutku nesnadné řešit: otázku odsunu sudetských Němců.

Když v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého knižního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal spolkovému prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi dopis, ve kterém mj. psal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsme ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobí nejen Němcům, ale snad v ještě  větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“ (2)

Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva, nejen komunistů. Historik Jan Křen se snažil napravit škodu způsobenou jeho „žákem“ z disentu. V Lidových novinách vyslovil sice souhlas s Havlem o nutnosti usmíření s Německem, avšak poukázal na údajně chybné použití Havlova slova „Entschuldigung“ místo „Bedauern“. (3) Když Havlova kritická věta byla 23. prosince opakována v televizi, „omluva“ za nemorální odsun stala se, alespoň v očích sudetských Němců, oficiálním postojem československé vlády se všemi právními důsledky. Dne 29. prosince 1989 byl Havel formálně zvolen prezidentem ČSSR a již čtyři dny nato se vydal na oficiální návštěvu obou částí rozděleného Německa. V závěru návštěvy Mnichova spolkový prezident Richard von Weizsäker neopomenul zdůraznit skutečnost, že Havel si pro svou první návštěvu  vybral právě Německo, čímž „dal znamení k překonání minulosti v duchu dobrého sousedství.“ (4) Z této formulace („Vergangenheitsbewältigung“) se dá usoudit, že 1. předseda Collegia Carolina, profesor Ferdinand Seibt, se tehdy nacházel v blízkosti spolkového prezidenta, jehož ostatně také doprovázel při pozdější oficiální návštěvě ČSSR v témže roce. Když na tiskové konferenci v Mnichově Havel charakterizoval tuto první zahraniční návštěvu obou německých států jako „symbolickou“, hned toho litoval a snažil se věc napravit poukazem na to, že byl do Německa pozván, zatímco Washington a Moskva „tak dosud neučinily“. Je to podivné vysvětlení pro hlavu státu, jejíž cesty jsou dojednávány štábem diplomatů týdny a měsíce  dopředu. Je blíže pravdě, že Havel se rozhodl hrát německou kartou s jasným úmyslem opírat politiku Československa o mocného a zámožného souseda, s úmyslem, který byl v souladu s názory disidentů a v neposlední řadě s názory jeho přátel a poradců Karla Schwarzenberga a Jiřího Grůši, kteří měli k Bonnu blíže než k Praze.

Když von Weizsäker v březnu přijel do Prahy, Havel pokračoval ve své snaze být uznalým interpretem historie, málo se ohlížel na politické následky. Mnichovskou kapitulaci pokládal zčásti za důsledek špatného svědomí pražské vlády za její pochybenou politiku vůči národním menšinám, jež také jistě, podle Havla, ovlivnila mnohé československé občany německého původu natolik, že se zúčastnili konspirace onoho šílence Hitlera proti vlastnímu státu. A pak pokračoval: „Jsme si zajedno, že základním předpokladem opravdového přátelství mezi našimi národy je pravda, pravda vyřčená za všech okolností, jakkoliv může bolet. Naši hosté řekli bolestnou pravdu o utrpení, které, svět a my zvláště, jsme utrpěli z rukou Němců, nebo přesněji z rukou jejich předků. Řekli jsme také my všechno, co by mělo být z naší strany řečeno? Nejsem si jist. Šest roků nacistické vlády stačilo, například, abychom se nakazili zárodkem zla. Donášeli jsme jeden na druhého, během války (5) i po ní; přijali jsme ve spravedlivém i přehnaném hněvu zásadu kolektivní viny. Místo řádného soudu pro ty, kdo se dopustili zrady proti tomuto státu, vyhnali jsme je ze země a potrestali je druhem retribuce, jež přesahoval meze zákona. To nebylo potrestání. To byla msta.