Václav Havel, přítel Německa 3 - Bořivoj Čelovský
Václav Havel, přítel Německa 3 - Bořivoj Čelovský
Havel zde zřejmě mluví o druhé vlně lidí, která dala přednost životu mimo vlast, (11) nikoliv o lidech z roku 1948. Ale i tak výběr slov „zatvrzení proti domovu“ či „konflikt se státem“ prozrazuje, že Havel ve svém vlastním boji na domácí půdě usiloval stále intenzivněji o reformu a nikoliv o nastolení demokracie, že se zapojil do řad komunistických disidentů a nakonec se stal jedním z nich.
Havlova řeč v Karolinu 17. února 1995 měla přinést vyjasnění jeho postoje k odsunu a německé otázce vůbec. Po dlouhém historickém úvodu prezident došel k jádru věci: „Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či odstěhováni, jakož i jejich potomci jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté..“.Tato slova uspokojila předsedu sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana, který prohlásil, že Havel se přiblížil stanoviskům jeho strany, aniž kdo pochyboval o tom, že Zeman také sleduje rady, ne-li víc, vůdců SPD. Mnohem významnější bylo, že pro Sudetendeutsche Landsmanschaft Havel udělal spíše jeden krok zpět. (12)
Závěrečná slova Havlova pražského projevu připomínají konstrukcí a svým hlasitým optimismem proslulou řeč Martina Luthera Konga o lidských právech, pronesenou 28. srpna 1963 ve Washingtonu: „Přes všechny nesnáze, jež stále ještě máme před sebou dnes a jež nás zítra čekají, stále sním. Sním, že ...; sním, že…; sním, že …“.Jako Kingova slova před třiceti lety, tak i Havlova slova byla apelem k nevěřícím doma a zároveň úzkostnou výzvou těm, kteří z něj mohli udělat nerealistického snílka. „Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schuhmachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů. Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces založený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody a spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včlenění střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy…“.
Když byla po dlouhém a úmorném vyjednávání česko-německá deklarace schválena parlamenty obou států, prezident Havel, podle dohody. Pronesl 24. dubna 1997 řeč v Bundestagu, v níž pozvání sudetským Němcům, udělené v Karolinu před dvěma lety, bohatě osladil: „Řekl-li jsem – věda dobře proč – před dvěma lety pouze to, že Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: že jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemi vnímali a ctili.“ (13) Bylo to více než pozvání k návštěvě. O kolik více, bude v podstatě záležet na benevolenci silnějšího partnera česko-německého sousedství. Není zapotřebí číst Macchiavelliho k tomu, aby se ukázala bláhovost takové politiky.
Havel od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa, k nimž se s velkou ochotou přidali politici Spolkové republiky. Jak jinak vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, že aplaus, který mu je udělován, slouží jeho posluchačům za osvobozující náhražku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize.
Náš třetí „tatíček“, po Franz Josefu a T.G. Masarykovi (podle Lidových novin), nese těžkou zodpovědnost za budoucnost národa, který přivedl do přátelského objetí německého obra, jež nám již dnes vyráží dech.
Poznámky:
1)Autor měl příležitost číst podnětnou analýzu Havlova politického myšlení, která byla přednesena na mezinárodní konferenci historiků ve Varšavě a bude letos uveřejněna v Kanadě (Marie Neudorfl, „Václav Havel and the Ideal of Democracy“).
2) Citováno R. von Weizsäkerem ve vánočním projevu zde dne 22.12.1989, Rudé právo, 4.1.1990. Viz také komu sluší omluva. Dokumenty, fakta, svědectví, (Praha,1992, str. 130).
3) „Dvě německé otázky“, Lidové noviny, 14.12.1990. – Křen však prohrál svůj sémantický argument, když byl v roce 1992 uveřejněn text Havlova dopisu (viz. M. Alexander, „Die tschechische Diskussion über die Vertreibung“, Bohemia, 1993, str. 401).
4) Podle dálnopisů ČTK (Michael Janata a Peter Frankl) z 2. ledna 1990, podaných v Mnichově.
5) Je otázkou, zda Václav Havel, když pronášel tento verdikt nad svým národem, věděl o zprávě spisovatele Zdeňka Němečka o svém strýci Milošovi, poslané domácím odbojem do Londýna 2.12.1943: „Havel, majitel Lucerny, Němeček vzkazuje, že je velmi kompromitován svojí spoluprací s Němci a že český lid je nad tím pobouřen. Havel je prý něco jako Emanuel Moravec a Němeček doporučuje, aby byl varován českým vysíláním z Londýna“. (Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. Vydala L. Otáhalová as M. Červinková, Praha 1966, str. 744.) Prezidentův otec se ve svých memoárech snaží očistit i jméno svého bratra Miloše, avšak o Němečkově zprávě se nezmiňuje (nelze tam také najít jméno J. Goebbelse, zejména ve spojitosti návštěvy tohoto milence hvězdy Havlovy stáje Lídy Baarové na Barrandově dne 7. listopadu 1940. A.V.Havel, Mé vzpomínky, Praha, Lidové noviny,1993).
6) Tento citát z Havlovy řeči (15.3.1990) pochází z anglického překladu v Internetu pořízeného prezidentskou kanceláří. (Václav Havel, Challenges of our Time, Selected Speeches and Writings, 1990-1997).
7) Prohlášení nově zvolené „Volkskammer“ NDR a bonnského „Bundestagu“ z 21.6.1990.
8) Velvyslanec Jiří Grůša: „Meine Vision ist die Bundesrepublik Europa“, PZ/Wir in Europa, listopad 1994, str. 15.
9) Leták ve špatné češtině, rozdávaný nedávno českým turistům nedaleko hraničního přechodu u Mikulova, se opírá o Havlova slova: „Neexistuje kolektivní vina!“ To také zjistil prezident Havel, a proto je také vyvlastnění neplatné (Benešův dekret č. 3 ze 21.6.1945 – rozdělení zemědělského jmění Němců a Benešův dekret č. 5 ze 25.10.1945 o vyvlastnění všech Němců bez náhrady).“ M. Borák, Hlasy ze skanzenu, Moravskoslezský den, 27.7.1996.
9) Lidové noviny,30.3.1993; srv. Lidové noviny, 15.4.1996.
10) Antonín J. Liehm, Generace, str. 313.
11) „Také Váša se tam setkal s několika svými literárními přáteli,“ píše otec Havel o pohřebním obřadu v mnichovském krematoriu pro zemřelého bratra Miloše v roce 1968 (V.M. Havel, Mé vzpomínky, Praha 1993, str.82).
12) Lidové noviny, 18.2.1995; Právo, 20.2.1995.
13) „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu, 24. dubna 1997.“ (Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky.)
Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, str. 19-25
