České národní listy

Václav Havel, přítel Německa 2- Bořivoj Čelovský

Navíc, nevyhostili jsme tyto lidi na základě prokázaného individuálního provinění, nýbrž prostě proto, že byli příslušníky jiného národa.  A v domnění, že připravujeme cestu historické spravedlnosti, ublížili jsme mnoha nevinným lidem, zejména ženám a dětem. Jak tomu obyčejně v historii bývá, ublížili jsme sami sobě ještě více: zúčtovali jsme s totalitou způsobem, který nakazil naše vlastní jednání a tím naši duši. Brzy nato bylo nám to vráceno s plnou krutostí ve formě nové totality dovezené zvenčí. A navíc, mnozí z nás jí aktivně pomohli na svět.

Ale ani v jiných ohledech nám rozhodnutí z těchto poválečných dnů dobře neposloužilo. Zpustošili jsme velké oblasti naší země a nechali jsme tento zhoubný plevel  zamořit celou naši zemi. Oběti, jež budou požadovány k nápravě, budou tedy platbami za omyly a hříchy našich otců.“ (6)

Teprve po této historicky poněkud jednostranné a z hlediska diplomacie velmi pochybené mea culpa, začal Havel vyjednávat: „Nemůžeme změnit minulost, a tak, vedle pátrání po pravdě, můžeme udělat jen jedno. Můžeme přátelsky vítat všechny ty, kdo k nám přicházejí s mírem v srdcích poklonit se  u hrobu svých předků, nebo se podívat, co se stalo s vesnicemi, v kterých se narodili. … Němci mají nyní velikou příležitost, kterou jim nabízí historie. Záleží na nich, zda chtějí rozptýlit obavy ostatních Evropanů například tím, že potvrdí jednoznačně konečnou platnost všech existujících státních hranic, včetně hranice s Polskem…“. Havel dnes ví, že Polsko mezitím dostalo německé prohlášení o nedotknutelnosti nové hranice na Odře a Nise, (7) zatímco z Bonnu neslyšel ani slovo o nedotknutelnosti historické hranice Čech. Tak mu zbývá jen naděje, že v „Bundesrepublik Europa“ (8) hranice ztratí na důležitosti.. V téže řeči Havel odmítl koncept kolektivní viny německého národa, ale učinil tak způsobem pro něho typickým, který nesnese přísnější analýzu: „Uvalit vinu jednotlivých Němců na celý německý národ znamená zprostit tyto jednotlivce veškeré viny a s pesimistickým fatalismem je ponořit do anonymity bez zodpovědnosti… To je totéž, jako kdyby nás, tj. celý národ, někdo nazval stalinisty. (9) Když se Havlova argumentace obrátí naruby, je právě tak skutečností, že potrestáním několika jednotlivců  byly miliony Němců zproštěny  přímé, nebo nepřímé zodpovědnosti za zločiny spáchané v evropských zemích, a tím celý německý národ byl zbaven pocitu viny a hanby natolik, že se zrodila legenda o německém národu jako oběti nacismu. Havel si vypůjčil od svých přátel z komunistického disentu techniku pars pro toto, když si vybíral stalinisty z celého komunistického hnutí… Havlovo odsouzení koncepce kolektivní viny v případě nacistického Německa je v podivném rozporu s jeho odsuzováním vlastního národa za skoro čtyřicetileté trvání komunistického režimu.  Tyto dramatické výlety do historie a diplomacie  se setkaly s nesouhlasem a kritikou, na což prezident Havel nebyl zvyklý. V roce 1993 obvinil politickou levici, hlavně komunisty, že hlásají nacionální kolektivismus jako náhražku za kolektivismus komunistický. Tím dal pokyn k nařčení  všech protivládních a protihavlovských kritiků z komunismu anebo alespoň z komunistické mentality. Týkalo se to i českého exilu. Havlova zaujatost vůči „emigrantům“ byla patrna již z rozhovoru, který poskytl v roce 1968: „Na jedné straně velice tíhnou k domovu. To se nedá škrtnout…Na druhé straně je pak jejich osobní politický příběh neustále zatvrzuje proti domovu, a tak se ocitají ve vnitřně rozporném postavení… Základní situace, za které odcházeli – tj.: buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli -, je v nich konzervována natolik, že prostě nejsou s to velkoryse transcendovat historii svého konfliktu se státem.“ (10)